…je, jak známo, 42.
Ode dneška vím i znění otázky.
Může vám to připadat až příliš jednoduché. Můžete protestovat, můžete proti tomu vést spory, ale to je tak jediné, co s tím můžete dělat.
„Kolik je Quanti let?“
…vyvítekam. Každý ho má.
Mívala jsem ráda Twitter, dávno již tomu, než se z něj stalo X. Byli tam zajímaví lidi a aktuální zprávy mnohem dřív než v médiích.
Teď je tam žumpa. Tisíce lidí s názorem, který neváhají projevovat velmi sebejistě a sprostě.
Sebejistota, arogance a vulgarita v jednom mě irituje už od prvopočátků objevování se Zemana v médiích. Ale teprve když jste něčeho přímým svědkem, uvědomíte si, jak jsou názory, založené na papouškování pár zpráv/obrázků/videí, strašně toxické a nestojí za nic víc než ona zmíněná díra.
Včera měla B zkoušky nanečisto a L jel s kolegou na kolo. Zbyli jsme na sebe s V sami a rozhodli se projít po centru, konkrétně dojít od Zatlanky k Rudolfinu, kde měla být vystavena nová Maserati. A co čert nechtěl, zvolili jsme cestu přes most Legií.
Tam auta a příslušníci zásahovky, členové antikonfliktního týmu a na mostě protestující proti Pochodu pro život, který měl původně jít touto trasou. Viki fascinován: opravdovej zásah opravdový zásahovky.
Chvíli jsme stáli u mosteckých věží, pak nás slušně požádali, že se máme stáhnout za most, což jsme udělali. Šli jsme si stoupnout na Malostranské nábřeží směrem ke Kampě, odkud jsme viděli na most. Excitovaný Vikouš mi nedovolil odejít aspoň dvacet minut.
Neviděla jsem, co se přesně dělo na mostě. Ale vím, že video na twitteru pražských hasičů bylo zkreslené.
V jednu chvíli prostě přijeli hasiči. Nikdo nevěděl proč. Když demonstranti tvrdí, že si mysleli, že je možná budou chtít rozhánět, věřím jim. My si to mysleli taky. Takhle ráz na ráz člověk prostě hned neví, jaké pravomoci které složky IZS mají.
Během pár vteřin jim i nám došlo, že to není zásah, že prostě chtějí projet. Demonstranti se začali rozestupovat. A v tu chvíli nastoupili policajti – opravdu to celé netrvalo víc než pár desítek sekund – a poslali hasiče zpět.
Že někdo tleskal – znova, to mohlo mít několik důvodů. Úleva, že to nebyl zásah proti nim. Spokojenost, že se to rychle vyřešilo a akutní zásah nebude mít velké zpoždění.
Přes most viseli lidi na lanech. Beru, nebyla to povolená a ohlášená demonstrace (což mi přijde špatně), neměli na to právo. Ale policie o tom věděla a měla o tom podle mě dát vědět hasičům. Že je na mostě překážka. To se stane, obávám se, i z prozaičtějších důvodů.
Druhá věc. I kdyby tam ti lidi na lanech neviseli a zbytek se okamžitě rozestoupil, stejně by měli hasiči problém projet. Ústí mostu bylo zablokované policisty a jejich auty. Hasiči by měli minimálně velký problém prokličkovat a možná by bylo potřeba čekat, až se policejní vozy odsunou. Zase: v davu protestujících, přihlížejících a policistů akce minimálně na několik minut, možná desítek minut. Hasiči o tom měli být zpravení z dispečinku a vůbec se to nepokoušet projet.
Ovšem osazenstvo X má jasno: kdokoli blokuje IZS, je kretén (a horší věci).
Ostatně, mají jasno i ve spoustě dalších věcí. Každodenních problémů, morálních dilemat, mezilidských i pracovních vztahů.
Mám jich plné zuby. Protože život není jednoduchý a přímočarý. Nikdy nebyl a nikdy nebude.
Jen mě děsí, že je jich tolik.
Hodněkrát jsem tu psala o dědečkovi.
Tak dneska jen stručně. Narozeniny slavil na MDŽ. Narodil se 8. 3. 1924.
Dneska by mu bylo sto.
Strávila jsem s ním posledních 14 let jeho života. Je to 28 let, co s námi není, ale pořád na něj vzpomínám jako na jednu z nejdůležitějších postav mého života.
Neuměl mi nic odepřít. Kupoval mi točenou zmrzlinu, i když jsem po ní vždycky blinkala. Na trhu mi koupil párek křečků. Miloval mě úplně nekriticky a bezpodmínečně.
Prošel totálním nasazením a koncentrákem v Drážďanech, celý život pracoval v ČKD, v důchodu jako vrátný v Oettingenském paláci, a s babičkou se dokázali krásně kočkovat (nebo spíš on ji drážit). S mámou, když byla mladší, moc nevycházeli. Mamka naznačovala, že chodíval rád do hospody a pak se nechoval úplně hezky. Já to nechápala. Když jsem se narodila, už nepil, a já ho naprosto nekriticky a bezpodmínečně zbožňovala zpátky.
Nevím, jestli by dnešní svět chápal. Byl mladý ve 40. letech. Reprezentuje pro mě všechno, co bylo. Známky členských příspěvků v KSČ. Chleba s máslem a solí jako vzácná lahůdka. Umělé zuby, které nenosil. Neustálé zastavování se se známými („Ahoj Jendo…!“) na ulici. A jeho úžasné, laskavé vyprávění o dětství, nevlastní mamince, sourozencích a válce.
Je mi líto, že ho moje děti nepoznaly. Ale dokud neumřu já, budu mít pocit, že aspoň v mojí hlavě žije ve vzpomínkách pořád.
Mno, jo. Nechtělo se mi. Poslední knížku jsem dočítala v půlce prosince, a v půlce prosince už není čas vůbec na nic mimo plánované přípravy na Vánoce. A často ani na ně. Třeba domácí Rafaelo, na které jsem optimisticky nakoupila suroviny, se prostě nestihlo ani během svátků. Salko asi vypije L ve vietnamské kávě a s kokosem posněžím terasu, nebo nevím.
No takže k té loňské výzvě.
…musí se všichni pohádat, rozbrečet nebo zhroutit.
Jako my.
Štědrý den vlastně začal docela prima. Sedli jsme si všichni k Netflixu, který jsme si večer předtím slavnostně na svátky zaplatili, a zblajzli s vánočkou první epizodu druhé řady Is it cake?
Pak jsme šli místo oběda na vánoční procházku a nějak se to začalo sypat. B s rozhozeným metabolismem samých cukrů a žádných bílkovin kvílela, že ji bolí záda a měla zůstat doma, a na všechny byla pubertálně protivná. Ve V se pod vlivem stejných okolností probudil rozzuřený vnitřní Aspík a natahoval, protože ode mě nutně potřeboval několikrát vysvětlit, proč jsem na něj zvýšila hlas, ale zároveň to nechtěl slyšet. L byl na všechny naštvaný, že kňourají a hádají se. A já s nadhledem pomáhala B do kopečků a s úsměvem vysvětlovala V, že na něj zvedám hlas proto, protože na mě prostě moc tlačí a já jsem z toho nervózní.
Takhle jsme v relativní rodinné svornosti došli na Hrad, kterýžto nápad mělo dalších pět milionů lidí, a odtamtud po Zámeckých schodech na Malostranské náměstí. „Půjdeme na Staromák a Nerudovkou zpátky,“ rozhodl L, a došli jsme do půlky Mánesova mostu, než mě to zdrtilo jako Thorovo kladivo.
Jasně.
Filda.
Moje alma mater, kde se ve čtvrtek střílelo s fatálními následky. Vždycky jsem si myslela, že jestli se u nás objeví podobný střelec, bude to nějaký nazdárek, který zvládne sejmout jednu dvě oběti, než ho odpráskne zásahovka. (Ne, že by i to nebylo moc, ale statisticky…)
V pátek jsem si zběžně pročítala tweety na Xku a vlákna na Threads, kde se lidi ptali, jak to, že ostatní dokážou jít dál, plánovat Vánoce a postovat vtípky. Mě to tedy zkrušilo, ale problémy s usínáním jsem neměla. Pochybovala jsem, jestli jsem tedy já moc velký cynik nebo ti ostatní moc velké sněhové vločky.
Pak jsem včera uviděla tu budovu a myslela jsem, že omdlím. Projektovala jsem si střelce na střeše. Studenty v učebnách. Krev. Mrtvé. Rozbrečela jsem se. Jak jsem došla na Staromák, nevím.
Přes všechna předsevzetí, že si nenechám zkazit náladu, kletba Štědrého dne doběhla i mě. Ale zase aspoň zbytek dne byl proti tomu naprostá pohoda.
A jak jste si zvládli zdestruovat Štědrý den vy?
Zbožná přání jsou jedna věc. Předsevzetí druhá. A realita… no však to znáte.
Moje zbožné přání je napsat sem aspoň jednou měsíčně. Jak to dopadá, vidíte sami. Tolik věcí jsem si chtěla zaznamenat, abych je nezapomněla, a místo toho datlím články o mrtvicích a dotazníky pro strategické workshopy, a když je dodatlím… Asi jako si kuchař doma pro relaxaci nejde něco uvařit a truhlář zase po sobotách pro zábavu nestlouká nějaký DIY projekt ze dřeva.
Takže si možná dám předsevzetí. Ale vzhledem k tomu, že je spousta dalších věcí, kterým se potřebuju věnovat, asi spíš zase ne.
Tak snad vydrží aspoň ten dvouměsíční interval.
Ale k věci. Naši šílenou třicetikilometrovou horskou túru a další zážitky z dovolené možná ještě zvládnu zpracovat za dlouhých zimních večerů, ale tady se dějou důležitější věci. Ty děti nám rostou.
Potvrzuju, že minimálně ten první a poslední jsou lifechangery a zároveň už platí nějakou dobu. Nám se ale v poslední době, tedy cca za poslední dva měsíce, sešly tyhle milníky:
Co si budeme povídat. Blog mám poslední dobou víceméně na dvě věci:
Ehm. Tímto nadzvedávám virtuální klobouk, respektive jako žena vlastně spíš provádím virtuální pukrle těm, kdo to ještě nezabalili, především Psici, jejíž posty i následné diskuse v komentářích mě pořád baví a zároveň mě inspirovaly odfouknout virtuální prach z přihlašovací stránky a utrousit něco o mazlíčcích.
Psice totiž psala o zkušenosti s krmením gekončíka. A taky s uprchlými cvrčky jiného známého chovatele. A to mi připomnělo probíhající bitvu o mazlíčka u nás doma.
U nás je to takový divný. Jako dítě jsem vystřídala několik křečíků a chovných párů morčat, jako dospělá jsem si do vlastního bytu pořídila pískomily a když nás opustili, nějak jsem už nebyla v náladě řešit další zvířata. V podstatě jsem ale asi čekala, že to bude s dětmi probíhat nějak podobně.
Děti zvířátka nechtěly. Tedy chtěly, ale když jsme jim vysvětlili, co taková péče o psa nebo kočku obnáší, couvly hned na startu. Pak se Bibča zmínila o řasokoulích, a vzhledem k tomu, že to technicky vzato není zvíře, jsme souhlasili a L. pořídil akvárko a každému z dětí jednu řasokouli.
Řasokoule se mají koulet v dlaních a má se jim aspoň jednou za dva týdny měnit voda. Děti se samozřejmě vybodly na obojí, takže se koule záhy rozpadly na jednu velkou a několik menších kouliček a ty větší jsme museli svázat provázkem, aby se nerozplizly úplně. Čištění si připomínáme mezi dospělými navzájem. Testem připravenosti na zvíře tedy děti neprošly (a ani se nedivíme, i když chápu, že třeba hvízdající morče by bylo s vymáháním svých potřeb naléhavější než mlčenlivá řasokoule v rohu poličky).
Ovšem samozřejmě téma se periodicky vrací a často ho podporuje i rozpolcený L., na kterém je zřetelně vidět, že by si nějakého mazlíčka sám přál. Na jaře jsme zasadili dva kaštany, které od té doby každé ráno rosí, říká jim „kluci“ a připomíná mi, abych je občas dávala na terasu na čerstvý vzduch. Na druhou stranu ale nechce řešit zvyšovat rodinnou mental load o všemožná očkování, čištění, krmení a zajišťování hlídání během víkendů a dovolených, takže otázka zvířátka pořád stojí a probublává někde v pozadí.
Tenhle týden jsou děti u babičky. A když jsme je odvezli a přijeli v neděli domů, zjistili jsme, že se nám do bytu, nejspíš při větrání, dostala – asi saranče. Obří hnědá „kobylka“, na poměry hmyzu celkem ochočená a přítulná. Chtěla jsem ji odnést ven, když nezdrhá, ale než jsem přišla s nějakým dopravním prostředkem, byla pryč. Mávla jsem rukou a nechala to být. Až druhý den odněkud vylezla a koukala se na mě.
„Počkej, půjdeš ven,“ slíbila jsem a vynesla ji na zalaminovaném loňském rozvrhu hodin připraveném na vyhození.
„Chudák! Já myslel, že je to náš nový domácí mazlíček,“ odepsal dotčeně.
Mám pochopení, ale v tomhle bytě je místo jen pro jednu z nás.
Tři měsíce nic. A ani mi to nepřijde.
Nechci slibovat, že přes léto blog zase rozjedu. Byla by to lež a vy to víte. Ale tak… co já vím. První půlku července si chci dát pauzu od práce a třeba přijde psací absťák.
Tak aspoň polovičku Čtenářské výzvy. Letos mi to vychází skoro přesně. Jedenáct přečtených, čtyři rozečtené, jen pět jsem ještě ani nenaťukla.
Čtenářská výzva 2023
Byl to den jako každý jiný. Pro jednoho klienta jsem měla psát už poněkolikáté článek s velikonoční tematikou, takže jsem se rozhodla poradit s ChatGPT3, jestli mi neposkytne nějaký neotřelý pohled na téma a neprolomí můj tvůrčí blok. To jsem netušila, co mě čeká. (Dotaz s dovolením mírně zcenzuruji.)
Docela dobrá témata, ale moment… mňouky?!
Odbočím. ChatGPT používám nejčastěji právě na brainstorming. Reálné texty mu nesvěřuju, protože strašně kecá. Jako Horáček s Pažoutem u tabule, když něco neví, plácne naprostý nesmysl a ten pak do zblbnutí okecává a zachraňuje. Před časem jsem se ho ptala sama na sebe („kdo je“ a jméno). Místo, aby řekl, že neví – nebo nahodil pár generických věcí, které mohl najít na netu před rokem 2021 – mi začal bulíkovat, že jsem o osm let starší než jsem, narodila jsem se v Brně, mám TýTý pro nejlepší moderátorku (mj. pořadu Týden s Janem Krausem!) a působila jsem jako zahraniční zpravodajka v Rusku a USA. Což o to, pestrý a úctyhodný život, ale jaksi ne můj.
Mňouky mě ovšem zaujaly a byla jsem zvědavá, jak si „odpažoutuje“ tohle.
Jakouže moučku??
Jsou perfektní. Se všemi náplněmi.
A já vlastně nevím, jaká je pointa tohohle postu. Snad jen, že mňouky, které si kompletně vymyslela umělá inteligence, teď včetně náplní zařazuju na velikonoční menu.
Tady fotka finálního výrobku. Protože já na rozdíl od AI nekecám. 😀
Jsem fakt zvědavá, jak bude vypadat internet a trh práce za deset let…
Proč jsou vždycky tak příšerný? Z ledna a únoru si prakticky nikdy nic nepamatuju. Škola, práce, hnusopočasí, s trochou štěstí hory a jinak dřepění doma, čučení na televizi a stonání.
Letos bylo aspoň jedno dítě doma od druhého února a do školy šli zase oba poprvé včera. To asi tak na ilustraci. Dobře, byly v tom jarňáky, kde byli oba nakřáplí jen trochu a po návratu si to zase dostonali.
Do toho všeho jsem, já bloud, poprvé v životě držela suchý únor. Byl v tom Valentýn, jarňáky bez příjemné večerní skleničky, setkání s kamarády, kteří přinesli lahvinku, návštěva divadla bez sektu (!) a taky ty nemoci se separovanými znuděnými dětmi, už alergickými na sebe navzájem, kdy jsem skoro denně marně toužila po panáku už od tří odpoledne. Dneska poslední den a paradoxně vůbec netoužím po tom, že se zítra zleju, dost možná si ani nedám, ale neskutečně, neskutečně mě prudilo, že nemůžu. Nicméně alkoholik snad teda zatím nejsem. (Zvládnutí pomohlo několik ochucených Birellů, jedno divadelní Crodino, nealko aperitiv z Lidlu a dvě lahve nealko sektu. Nojono. Aspoň psychická berlička.)
Vikimu bylo osm. Slavili jsme to minulou neděli po návratu z hor, naštěstí, protože na jeho opravdové datum narození minulé úterý mi bylo tak blbě, že bych mu neupekla ani ten perník politý čokoládou. Prakticky jsem nevylezla z postele. Teď doháním resty ve všech směrech, ale nemohla jsem si odpustit aspoň krátký blog. Vynechat dva kalendářní měsíce, to bych se styděla už i já. Příště snad vtipněji, zajímavěji a možná přijde i pointa…