Ještě ne oficiálně. Oficiálně je to pět týdnů a dobře vím, že to může být klidně i sedm – ale dostala jsem se do módu, kterému jsem posledně říkala „velryba“ a který prostě spojuju s devátým měsícem. Nemůžu dýchat, ani vsedě, ani vestoje. Místo chůze se kutálím bez ohledu na aktuální stav zad (týden po masáži už skoro v normálu!) a s výjimkou nejbližších mi jdou skoro všichni lidi strašně na nervy.
A hnízdím. Už mám vyprané dětské oblečení, chystám se dokonce žehlit a v týdnu obstarat nákupy v drogerii a lékárně. Tašku do porodnice mám napůl sbalenou. Uff.

Brigule si oblíbila anglické dětské písničky a sjíždí je na youtube do omrzení. „Cože? Brain, brain, go away?“ zaposlouchala jsem se do jedné, až mě Lvíček opravil, že to je rain. Ale posuďte sami – já tam na začátku toho slova nějakou okluzivu slyším.

Možná si to tam jenom projektuju, protože už i mě dostihuje pregnancy brain. Nejlépe to doložím asi skutečností, že tuto větu jsem původně napsala ve formě „prorože už i mě dostihule pregnanci brain“. A to, že tu předchozí jsem formulovala asi pět minut. A taky, že teď už si vůbec nevzpomínám, jaká vlastně měla být pointa tohoto příspěvku.

Asi všeobecný progres v mém těhotenství. Nedosáhla jsem žádného významného milníku, pokud za milník nepovažujete 42 dní zbývajících do oficiálního termínu (podle ultrazvuku), podle čehož jsem reverse engineeringem odvodila, že jsem 34+0 (z termínu podle MS 34+3). S L. jsme přidali do sloupečku vpravo widget s odpočtem. A widget na fotky už mám taky, akorát že o víkendu se pořád něco dělo, takže fotoblog bude asi až zítra.

Včera jsme nechali dítě u babičky a jeli nakoupit jednak knihovnu do dětského pokoje a druhou skříň na oblečení pro Motorka, protože do jedné se oba nevejdou, jednak nové oblečení pro Bibinu, která skokově roste. V sobotu jsme měli k obědu kuře (bez prsou, které jsem vypreparovala na jiné jídlo) a my dva s L. jsme z něj měli kůži, nádivku a oblízli pár kostiček. Naše nežravé dítě spucovalo, nekecám, celé kuře a zazdila to dvěma Kinder Pinguí. A nepoblila se! Ulovili jsme šest bodýček (na zimu snad budou stačit) a pár dalších kousků oblečení v 98, ale už nám nezbyl čas na kafe dílem proto, že dopravní komunikace u obou zličínských nákupáků byly zoufale ucpané, dílem proto, že když už jsme se konečně doplazili od Avionu k Metropoli, byli jsme zase limitovaní mým šnečím tempem pohybu indoor. Naplno jsem si uvědomovala, jak se musí cítit ty babičky, vedle kterých kráčí vnuk a jelikož je slušně vychován, přizpůsobuje se bez komentářů jejich tempu, ale na každém jeho svalu a nervu je znát, že by sám býval kráčel minimálně třikrát rychleji a cítí se být uvězněn v čase a prostoru. Dala jsem si tak zabrat a během následující půlhodiny, kterou jsem proseděla v autě, se všechno tak rozleželo, že jsem se k tchánům do prvního patra sunula visíc za zábradlí a fňukajíc. (Vždycky jsem si myslela, že o anatomii vím relativně dost, ale až do minulého měsíce pro mě esíčka byly akorát docela dobré sušenky.)

Na masáži jsem byla ve čtvrtek. Dokonce si troufnu říct, že mi ulevila, kromě namasírování a mobilizace jsem dostala cviky na doma, provedla mi i reflexní masáž a záda zatejpovala. Večer jsem seděla jak pravítko. Ještě v pátek jsem si na gauč musela dávat Špalíček pohádek, protože jsem nevydržela sedět na měkkém. Už mám období, kdy se zvednu nebo otočím na posteli bez pocitu, že mě někdo střelil do zad, ale esíčka pořád bolí, míň nebo víc. Vygooglila jsem, že je to normální, jak se rozvolňují vazy (v minulém těhotenství mě z tohohle důvodu bolely kyčle). Taky jsem vygooglila něčí zkušenosti, kdy dotyčnou musel v těhotenství každé ráno zvedat přítel na posteli a oblékat jí spodní prádlo. Z tohohle pohledu jsem na tom parádně, nakonec se zvednu vždycky. („No nakonec jo, protože musim!“ „Tak co si stěžuješ? Jsou lidi, co nevstanou!“) Tchyně se ptala, jak to s B. doma zvládám. Popravdě jsem odpověděla, že doma dobře, akorát venku je to mizerný a tím pádem moc ven nechodíme, na což jsem dostala kázání, že by ven chodit měla! No… už předtím, než mě tohle chytlo, jsem s ní nebyla venku úplně každý den, protože mě zmáhalo to neustálé postávání s břichem, a bylo víceméně v plánu, že ty poslední dva měsíce toho s ní venku moc nepochodím. Ještě jsem byla ráda, že to vyšlo na ty nejhnusnější dva měsíce v roce, ale zřejmě jsem ji nepřesvědčila. Nádavkem mě oblažila pochybnostmi, jak to budu se dvěma malými dětmi zvládat. Na některých návštěvách se člověk vyloženě psychicky občerství.

(V pátek se mi po týdenním braní železa vrátila úzkost, a když jsem se ji pokoušela rozehnat svým countdownem do porodu, došlo mi, že jsem možná tak hormonálně rozhozená, že taky můžu návazně spadnout do poporodní deprese. Awesome.)

Dneska odpoledne jsem při úklidu skříně objevila kojicí podprsenky a dostala záchvat hnízdění, až mě to vyděsilo: v rámci motta „UŽ JSEM DÁVNO MĚLA MÍT SBALENO DO PORODNICE“ jsem vyndala tašku a sbalila si to málo, co tu mám od minule – podprsenky, kojicí košile a polštářky, které se mi hodily na spoustu věcí od poporodního cvičení přes polohování při kojení až po zarážky na novorozence v nemocniční posteli. Je vtipné, že minule jsem měla dva červené, které se následně po vyprání sežmolkovaly a byly vyhozeny, a na druhou příležitost v úložném prostoru čekaly dva modré…

Přivezla jsem si od tchánů vakuové pytle s miminčím oblečením a příslušenstvím, což chci příští týden vytřídit, vyprat a ujasnit si, co všechno bude Motorek potřebovat dokoupit. Lvíček, který dostal k Vánocům knihu Opravdový gentleman, už si vzal za své, že ho bude odmalička stylově oblékat, takže se poohlédnem po nějakých pěkných miminčích košilích a svetřících 😉 Plus nějakou bundičku, a to by mělo do fusaku na březnové návštěvy pediatrie stačit… Zatím jsme mu aspoň koupili první dvě věci: osušku a natahovací hrací ovečku v Ikea. Ale až si domů přinesu první bodýčko s traktorem, bude to teprve všechno doopravdy! 😉

Já zas po opadnutí největších bolestí zad začala vnímat bolestivé tvrdnutí hlavně horní části břicha, pár nových strií, hemoroidy… ale už to beru s klidem. Po připočtení čtrnácti dní k aktuálnímu termínu je jasné, že víc než 56 dní už těhotná nebudu!

PS: Sny na dnešek: zjištění, že pohlaví se neurčuje podle toho, co je mezi nohama, ale toho, jestli má nenarozený plod výstupky na zubech(!) dovnitř nebo ven. Zjišťujeme, že dovnitř, a že tedy přece jenom čekáme holčičku. Porodím a jsem s dítětem hned doma. Náš byt je plný příbuzných, kteří se všude pletou. Uvědomuju si, že po porodu nekrvácím, najednou ze mě začnou téct očistky a běžím do koupelny, kde ovšem zavazí nějaká babička. Všem vynadám a vyhodím je. Najednou si uvědomuju, že ještě něco potřebuju zařídit, a běžím ven. Před Starbucksem potkám známou – Haničku – a vysvětluju jí, že bych si s ní ráda sedla na kafe, ale měla bych jít nakojit hladové dítě a beztak by ta káva musela být bez kofeinu. Působí, že je jí to jedno (asi spěchala do práce, došlo mi ex post). Doběhnu domů, kde se mezitím L. s rodiči snaží dítě (už je to zase chlapeček) krmit z lahve. Chci ho nakojit, ale zjistím, že je kompletně zubaté a mám strach, že mě pokouše.

Přestaňte mě číst, dokud je čas.

Jojo. V prosinci jsem se na všechny  rekapitulace vykašlala, bo nebyl čas; ta holka mě za to jednou (právem) sežere. A ne, že by nebylo o čem psát. Roste. Rozšiřuje si slovní zásobu i gramatiku, tvoří čím dál složitější věty, umí být strašně hodná, pěkně poťouchlá i zuřivě zlobivá. Většinou aspoň jednou denně (obvykle po zahledění se na můj obří pupek) prohlásí „Bibika žbíšku mimiko“ a nechá si po stopadesáté vysvětlit, že Bibinka nemá v bříšku miminko, že jenom maminka.

Nepochopitelně začíná vyrůstat z 92, hlavně overálků – vždycky začíná nohama-, což mě trápí, protože F&F nemá overaly velikosti 98. (Asi se počítá, že tou dobou už budou všechny děti odplínovaný. Chm.) 86 jí vydržela o nějakého čtvrt roku víc, než jsou orientační intervaly, takže jsem myslela, že 92 bude mít nejmíň do dvou a půl. Naivní.

Trochu jí dorostly vlasy, a potom, co jsem jí před Vánoci ostříhala ofinu, konečně vypadá jako holčička (nebo jako pážátko ;)), a ne jako oškubané kuře nebo nakrátko ostříhaný kluk. Rádi jí říkáme, že je nejkrásnější a nejúžasnější holčička na světě, a vzhledem k Motorkovi v tom ani nebudeme muset přestat 😀

Období vzteku s ní cloumá dál, ale abych jí nekřivdila, musím říct, že nejvíc běsní, hází věcmi, řve atd. zpravidla jen ve dnech, kdy jí rostou poslední pětky. (Kojím se nadějí, že to stihne do mého porodu, protože kombo zuby+žárlivost si radši ani představovat nechci.)

Všechno si pamatuje. Posledně (k narozeninám, tj. před měsícem) jí moje máma dala pastelky. Včera vítala babičku pomalu ve dveřích s heslem „pastelky“ na rtech. Když tu byl tchán, zase na něj vybalila „chceš kokodýla, žabičku, pána!“ – což byly hračky z kindervajíček, které jí děda přivezl posledně, taky cca měsíc až dva zpátky. Na Štědrý den jsme byli u tchánů na obědě a rozkoukala tam Příšerky, s.r.o. – před poslední asi půlhodinou jsme museli odjet. Když jsme tam jeli sedmadvacátého znova, začala si v autě lebedit, že jede na „sašáčky“ 😀 od těch Vánoc u nás mimochodem jedou Příšerky pořád dokola. Všechno je Vazovský, Saly, Jendl nebo Pan Vatanůs – musíme je kreslit, modelovat z modelíny, Brigitka je konzumuje v podobě jednotlivých soust polévky nebo dílků mandarinky. Spapej Vazovskýho! Občas nám taky říká „Majku!“  nebo „nejlepší kámoši“. (Máme podezření, že z Příšerek je i hláška „baculatá roztomilá“, což o sobě v poslední době prohlašuje, byť to první není pravda ani zdaleka.)

Zaregistrovala, že mi L. říká Janičko, a zkouší to napodobovat. Sice ji opravujeme, že ona má říkat maminko a Janičko mi říká jenom táta, ale k něčemu se přiznám… nikdy jsem ke svému jménu neměla extra vřelý vztah. Když jsem se seznámila s Lvíčkem a ten přišel s vlastními variantami, vzala jsem ho na milost – od něj to znělo fakt hezky. Ale od nikoho nezní „Janičko“ tak úchvatně, jako od mojí dcery. Najednou mám pocit, že mám nejkrásnější jméno na světě 😀

Ohledně tchánovců – když tam jedeme, vždycky tvrdí, že jede „za babičkou za kočičkou“, přičemž kočička je černá lidožravá bestie, kterou k ní pro jistotu nikdo nenechá ani přiblížit – nicméně je to kočička, a tedy hit. Děda je většinou až na třetím místě – dneska se po něm ale ptala, tak jí povídám, že děda je v práci. „Babičká?“ zajímala se. „Taky v práci.“ Chvilku se zamyslela a ujistila se: „Kočička taky v páci?“

Miluju její zacházení s jazykem. Některé půvabné zkomoleniny už z jejího slovníku zmizely, zevezec už je jezevec, kokojí k(r)okodýl, zeviny správně těstoviny (i když někdy spíš totstoviny, asi v kontaminaci s toustíčkem) a avantgardní „spavec“ bylo nahrazeno mainstreamovým „zavžeme“. Pořád ale zbývá spousta skvělých novotvarů: zeňuláček (sněhuláček), tepotel (teploměr), mecinínka (medicínka), madidinka (mandarinka). Zdvojování a ztrojování prostřední slabiky v trojslabičných slovech je na denním pořádku (Motorek je, když se na to zeptáme, „Motototojek“). Ještě lepší je ohýbání sloves: ráda tvoří infinitivy podle třetí osoby jednotného nebo množného čísla, takže vznikají konstrukce jako „můžeme jedet“ nebo „chceš umejout“. Dneska mě konsternovala pochlubením „hezky pomožela Bibi!“ (Pomáhá vůbec ráda, když se jí to hodí do krámu. V prosinci prodělával L. nějakou vitamínovou kúru a B. asistovala u braní pilulek – bylo to „kolečko, kolečko a bonbonek“.)

Neskutečně mě štve jednou věcí – když něco prohlásí a vzápětí si to rozmyslí, především ohledně jídla, tj. „banánek, banánek“, já ho oloupu a „ne“. Dost jí za to nadáváme, vysvětlujem… ale dělá to pořád. Na poli odplínkování pořád ani světýlko na konci tunelu – občas tvrdí, že chce čurat „na prkýnko“, ale nikdy nic nevykoná a v občasném hlášení už hotové potřeby si často plete velkou, malou a obvykle nenahlásí vůbec. Jí trochu líp, pokud jí zrovna nerostou zuby a nejsme někde na návštěvě nebo návštěva u nás. A chození bez kočárku je pořád mizérie – pokud má motorku, je to tak 50/50, že hezky pojede nebo že se vrátí na koníčka; bez motorky tak 10:90. A to by bylo k pětadvacetiměsíční Briguli asi zhruba všechno. Hodím sem ještě nějakou fotodokumentaci, když už jsou jinak všechny fotky na plusku…

Zeňuláček

Modelína (tady je hrozně podobná mně v dětství, tedy až na ten outfit :D)

„Mamiko! Mamiko! Mamiko! …Janičkooo?“

„Chceš taky do košíčku?“

Nakonec jedno pištidlo ze včerejška

Co se mě týče, musela jsem přestat používat deodorant do podpaží i parfémovaný toaletní papír (don’t ask). Zimní bundu už nezapnu a modlím se v mírnou zimu, protože se mi prostě moc nechce nosit těhotenskou podzimní s tlustým svetrem. Jedny těhtotenské kalhoty ze dvou se mi prodřely a já přemýšlím, jestli si nějaké půjčit, koupit tady v dětském bazaru anebo to zkusit nějak překlepat (už jsem taky párkrát měla v životě období jen jedněch nositelných kalhot). Nové si kupovat nechci. Ještě na začátku těhotenství jsem vnitřně nevylučovala, že kdyby všechno šlo krásně hladce, že možná časem, ještě jednou… Druhý trimestr mě z toho dost drsně probral (a popravdě blogy a jiné internetové zápisky trojdětných známých taky). S vděčností sleduju měnící se datum v kalendáři, které s rozhodností ukrajuje den po dni z maximální možné doby, po kterou v životě ještě budu těhotná. Některé ženy se bojí porodu a teprve závěrečné velrybí období je přivede k postoji „však to nějak přežiju, cokoliv lepší než tohle“. Ze mě tedy vleklé druhotrimestrální úzkosti, bolavé nohy vyzdobené fešáckou křečovou pavučinkou, nutnost každodenního poledního šlofíka, nespavá dvouročka lezoucí mi po břiše a další denní radosti vygumovaly nostalgický pocit „přece by to nemuselo být naposled“ a spolehlivě ho nahradily vizí „jestli nepřijde nějaké fatální selhání antikoncepce, JE TO NAPOSLED – ZAPLAŤPÁMBU!“

Jinak ale, jak už jsem psala, jsem se v posledních týdnech konečně srovnala psychicky. (Motorek je navíc fakt hodňoučkej a klidnej, pevně doufám, že mu to vydrží.) Téměř současně mi ale reálně došlo, že tu za dva měsíce budu mít na starost DVĚ DĚTI a co s tím proboha budu dělat, vždyť to bude už skoro jako školka! 😀 Utěšuje mě ale, že mimino kromě kojení a možná nošení a nahřívání bříška toho zas tak moc vyžadovat nebude, prvních pár týdnů bude doma Lvíček, v létě budu Bibinu tu a tam udávat na minidovolené prarodičům a na podzim, až se Motorek začne plazit a vyžadovat víc pozornosti, pro ni zkusím najít školku. Tak snad si to moc nemaluju… ale nějak to holt dopadnout musí. Ujasnili jsme si s Lvíčkem, že ten první rok budeme asi dost vyhození z normálu, nevyspalí, nebudeme mít na sebe čas a budeme na sebe hnusní, a slíbili si, že se za ten první rok nerozvedem, protože za krize bude moct únava. Jenže řeč se mluví a na realitu se stejně teoreticky nepřipravíme 🙂

PS: Dostala jsem čočku, že se nedokumentuju. On na to není moc prostor, protože když si stoupnu k zrcadlu (kde stejně není světlo a fotky stojí za houby), okamžitě přijde okukovat Bibina. Tak jsem se schválně vyfotila, Nějaký 33. týden.