Poslední kontrola. Poslední dny Bibi jako jedináčka. A Mělník.
(PS: V pátek jsme byli ještě všichni večer na hřišti. Brigulína mě komandovala, že si mám sednout vedle ní na houpačku a houpat se… ale o tom jsem psát nechtěla. Když jsme dorazili na prázdné hřiště, Bibinka zklamaně vydechla „nejsou děti!“ Evidentně jí přece jenom nějaká sociální interakce chybí… tak mám hned lepší pocit z toho, že jí jedno přivezu domů :D)
Dneska stručně, všechno podstatné je asi v komentářích u fotek. Asi už se mi fakt blíží porod, protože mi jdou všichni na nervy. Pátek a sobota byly super, zvlášť sobotní dopoledne s rodinným „výletem“ do Ikey, ale dnešek odpoledne je prostě na zabití a vyvrcholilo to hysterákem Brigulíny, že nechce stříhat nehty, načež jsme ji asi půl hodiny přemlouvali a skončilo to tak, že jsem ji ve snaze to co nejvíc urychlit stříhla do krve. Mám všeho po krk, v bytě je bordel a příští tři dny je L. v Berouně a tchán, který přes den pracuje z celé rodiny nejblíž, má nejspíš zápal plic. Asi potřebuju tohle.
Bonus: Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček…
Mno. Tvrdne mi břicho. Hned se unavím. Už nemůžu ani spát: na zádech je to nepohodlné a na boku se mi za chvíli začne břicho propadat a tlačit, i když ho podepřu kojicím polštářem. Jsem protivná a nic se mi nechce, všechno mě bolí a tlačí a ještě musím brát protikvasinkové globule, které třísní jedovatě žlutou všude, kde selže vypolstrování papírovými kapesníky, ještě do poledne následujícího dne. A přitom vím o lidech, co takhle „rodili“ klidně měsíc. Teď se mnou asi chvíli žádná velká zábava na blogu nebude.
Jenom na úvod – únor už po prvním dni vypadá o hodně optimističtěji než leden. Například jsem dneska po měsíci chromajzlení zvládla dvě cca půlhodinové procházky a dokonce doběhla zelenou na semaforu! A Bibina si před spaním řekla o nočník a poprvé ho v téhle souvislosti použila. Tiše si od února slibuju, že bych mohla i porodit, i když doufám, že to bude až tak mezi půlkou a koncem měsíce.Samozřejmě, březen to jistí, ale nestěžovala bych si… 🙂
O něco zajímavější týden než minule, hlavně proto, že už můžu aspoň trochu chodit. V úterý jsem došla s kočárkem nejen na hřiště, ale dokonce i do Žabky 😀 Prima byla hlavně neděle, výlet do jihoměstské „přírody“ a kafe. Bibině jsem řekla, že jdu na kávičku s kámoškama (výraz, který zná z některých animáků), takže mě po příchodu přivítala a dychtivě se zeptala, kde jsou kámošky. Když jsem jí vysvětlila, že jsem s nima byla sama a že nepřijdou, úsměv jí pohasl, jako bych jí hodila hračky do kanálu…
Fotowidget se nám povedlo nainstalovat, dohodnout se, jak bude fungovat, a dokonce ho i zprovoznit. A musím říct, že se mi líbí. Po rozkliknutí fotky uvidíte popisek, nebo si můžete rovnou otevřít celé album „postaru“ na Google+.
…takže fotky tentokrát opět odkazem z blogu, snad už naposled 🙂 Tenhle víkend – kdybych nebyla za Golema – byl nebývale super. Dítě bylo hodný a všichni jsme si strašně užívali, že jsme spolu, až jsem z toho měla slzy na krajíčku. Dneska pidižvice vstávala v devět ráno (po bdění od půl páté do sedmi) a kolem druhé ještě L. usnula v kočárku a zařezávala až do pěti. Nemohli jsme ji probudit a brzo bylo jasné proč – vstala zase o pěkný kus větší a viditelně rozumově vyspělejší; třeba když L. řekl, že potřebuje utřít stůl, šla a podala mu hadr i „pís pís“ (=rozprašovač s čisticím prostředkem). Kdy ovšem usne, to netušíme.
A já se lokalizací bolesti a intenzivním googlením (akorát „blokáda zadku“ jsem radši hledala v anonymním okně) dobrala toho, že můj problém je nejspíš blokace SI skřížení, tedy spojení páteře a kyčlí. Všechny cviky, které jsem na to našla, cítím přesně v tom místě, kde mě to bolí, a trochu mi ulevují – tak se budu snažit cvičit a uvidím. Lékárnice mi na to samozřejmě odmítla prodat byť jen koňskou mast…
Neděste se, už se zase nestěhuju, jen jsem s novým rokem přehodnotila koncept týdenních shrnutí. V zásadě jsem zjistila, že to nejdůležitější mám stejně většinou na fotce a moje popisky na pluskových albech už kolikrát dosahují rozměrů blogu, plus mi pár lidí řeklo, že ty popisky k fotkám čtou stejně nejradši… tak jsem se rozhodla. Pluskové galerie trochu rozšířím (hlavně stran popisků) a týdenní přehled (zaplaťpámbu za ty dary) zruším. A blognu buď jednou za čas pelmel věcí, které nemám zdokumentované, nebo naopak nějaké zásadnější jednoudálosti. Tak, jak ostatně cítím, že by se to dělat mělo, jen mi v tom moje dokumentační mánie bránila. Odkazy budou asi v nějakém bočním okýnku, to ještě pořeším. Za tenhle týden tedy naposled bilanční blog s odkazem hned na dvě galerie: do Silvestra a od Novèho roku.
(Stejně si neumím představit, že bych dávala týdenní přehledy s miminem…)
Vypadá to, že se začátkem kalendářní zimy konečně začalo i trochu pohodovější období (což nechci zakřiknout, protože pořád se spousta věcí může dos*at, ale každopádně JÁ jsem ve větší pohodě, takže by snad měla skončit série Depresivních Blogpostů (TM)). Fotek je tentokrát podle očekávání nálož, jsou v tom tři vánoční oslavy (a to jsem tu hlavní fotila hlavně na bezzrcadlovku a fotky jsem sem líná dávat)
Někdy od úterka už jsem byla v zenu: dítě, který neusnulo, jsem vyvážela v poledne ven, k tomu brala smetí a ještě ve výtahu se mi od něj utrhlo ucho. Tak jsem ho nesla za uzel a milý pytel se mi roztrhnul uprostřed přechodu před kontejnery. OK, odvezla jsem kočár zpátky na chodník, přidržovala pytel za okraj a dno a snažila se ho donést do popelnice. Upadl mi těsně před ní a ozdobil čerstvě uklizenou dlažbu směsicí nudlí z polévky, rýže z rizota, použitých plenek a dalšího domácnostního odpadu. Naštěstí někdo odhodil do rohu přístěnku starý pánský oblek, takže jsem použila sako a kalhoty na likvidaci větší části nudlí a rizota, vrátila se pro dítě a jela vesele dál. Tomu už se můžete fakt akorát smát. (Pokud nejste Lvíček, který mi po příchodu vynadal, že jsem si to nedala ještě do jedné tašky a že jsem s tím byla u kontejnerů patřícím technicky vedlejšímu baráku, ale stejnému developerskému projektu, protože je mám víc při cestě.)
O Štědrém dni jsem už psala. Na Boží hod jsme si dali oraz a 26. vyrazili do Roudnice za Lvíčkovými prarodiči a nebyla to úplně nejvydařenější návštěva – Bibina nechtěla jíst a z babičky i dědy vyzařovalo, že je teda jako rozmazlená a že oni by ji naučili. Druhý den na návštěvě druhé babičky, s kterou jsme se sešli u tchánů, jsme se zase dozvěděli, že její děti chodily spát po večerníčku… nemá smysl poslouchat. Bibina opět nic nejedla a o to víc jsme si všichni užili dnešek, kdy jsme nic nemuseli, byli doma, Brigulína se od rána cpala perníkem, řízky i tousty a vydržela si i dlouhé desítky minut hrát sama s novými hračkami, samolepkami nebo se stromečkem, celá šťastná.
Malej se začal mlít o něco víc, ale pořád výrazně míň než prenatální Brigule, zato mi tvrdne břicho pokaždé, když se ohnu, a skoro každý den si musím zdřímnout, protože nejpozději ve dvě odpadnu jako zralá švestka. A já mám už jen dva měsíce do termínu. Dudlajdá!
Kdepak vánoční atmosféra. Kdepak byt provoněný pečeným cukrovím a purpurou. Všechno se sype ještě víc než doteď a vesměs jsou to pitominy, drobnosti, ale stokrát nic… znáte to.
Odešel kazeťák, který dostala Bibina k narozeninám. Správně, před týdnem a půl. Nejdřív jednu kazetu sežral, pak další přehrával zásadně dvojnásobnou rychlostí a nakonec už nešel ani pustit. L. ho v pondělí odvezl na reklamaci. Další den se mu ulomila korunka u hodinek. Dva měsíce po záruce (a stejně pravděpodobně neuznatelné jako záruční oprava). Výhled ceny cca tisícovka. Lvíček důvěřoval Brigulíně, že zvládne pít ze skleničky, a když jí náhodou upadne, bude to z malý výšky. Nepočítal s tím, že se s ní rozběhne, voda vycákne a Bibina buď instinktivně, nebo jako revenge skleničkou třískne o zem. (A to ještě můžem bejt rádi, že na ni neupadla.) Sklenička to ovšem byla Lvíčkova oblíbená, a to z Googlu, kterou dostávali jenom inženýři v jednom konkrétním období. A v sobotu hodila mokrou žínku na moji židli, která nešťastnou shodou okolností utrpěla krátce po nastěhování díru v laku. Deska židle není z masivu, ba ani z dřevotřísky, ale z lisované dřevovláknité desky, takže krásně nabobtnala a dělat se s tím nedá vůbec nic, ani přebrousit, protože jak chcete brousit papír. Jo a ještě se uvidí, jestli jsem zničila nebo nezničila tyčový vysavač, když jsem se s ním ve čtvrtek snažila vysát kakao a to se nasálo až do motoru. (Zatím žije.)
Tolik k materiálním škodám. Po zdravotní stránce… Mě začala v pondělí bolet hlava a v krku. V úterý jsem ale proti očekávání zdaleka nebyla nejnemocnější osoba v domácnosti, protože Lvíček chytil nějakou střevní chřipku, celý den mu bylo špatně a celý večer proklepal v zimnici na gauči, jednu dobu už jsem uvažovala, že mu zavolám sanitku. Brigule zřejmě měla něco podobného, u ní přetransformované do formy šíleného vodového průjmu, takže jsem se se začínající virózou starala o oba. Libovka. Dneska už jsou ti dva snad v pohodě, dokonce jedí (i B.), a mně se týden „odkládané“ nachlazení konečně vrazilo do průdušek. Takže mluvím jako Fantomas a každé zakašlání mi rve plíce z těla, ale u mě to znamená finální fázi, takže jsem s tím v podstatě happy. (Dokonce to přináší vtipné historky, z čehož by třeba psice udělala gró blogu a ten sebelitovací zbytek vyhodila, ale holt… nejsem psice 😀 Před probuzením jsem měla sen, který se mi prolnul do reality a já poslední větu z něj pronesla nahlas. Normálně ze spaní nemluvím, takže teď se Lvíček nečekaně probral zvukem několika slov pronesených hlasem Fantomase a chvíli nevěděl, jestli jsem se v noci netransformovala ve vraždícího mutanta, který má v plánu ho sežrat.)
Večerní update: bolí mě průdušky, jako kdybych měla tuberu, takže už zas tak happy nejsem. Taky mi poslední tři dny ne přímo teče, ale docela kvalitně prosakuje krev z nosu, a včera jsem si odbyla svoji klasickou těhotenskou auru, kdy jsem hodinu viděla jak přes rozbité brýle. Abych napsala o těhotenství něco pozitivního, tak poslední asi dva týdny jsem se konečně „naladila“ na mimino a užívám si ho… ale všechny tyhle okolnosti mě nutí den ode dne toužebněji hledět na kalendář. Na Štěpána to budou už jen dva měsíce do TP! Ve čtvrtek jsem byla na velkém ultrazvuku (kde jsem jen tak mimochodem zjistila, že moje doktorka odešla, takže už asi popáté měním doktora v rámci stejného zdravotnického zařízení…). Prcek vypadá v pořádku, odhad váhy 1670 gramů a s délkou je cca týden napřed, tak mu pokradmu šeptám, že zas extra to přehánět nemusí 😉 Stejně zvláštní pocit, že tu váhu ještě zhruba zdvojnásobí…
Vánoční náladu nemám. V tomhle se jednak není co divit, ale jednak… prostě není. Nepomohla mi v tom máma, které jsem někdy začátkem prosince poslala mail s návrhy pro Ježíška, abych jí to usnadnila. Dostala se – důchodkyně – k nakupování až teď a několikrát mi volala s absurdními upřesněními typu „ta knížka (citace plného názvu) má tvrdý nebo měkký stránky? a ta (znovu citace názvu) je co zač?“ Co chce slyšet, žánr? velikost? obrázek na deskách? fakt se to nedalo splést… Připadala jsem si, jako když volají z dodavatelské firmy a upřesňují objednávku, a bylo mi to trapné. Příští rok už tohle nepodstupuju – sama plánuju dávat jen dárky vlastní výroby a přijímat jen ty podle vlastní fantazie.
Připadá mi, jako by Vánoce vůbec být neměly. Minulou neděli, Stříbrnou, nebylo na Novém Smíchově určitě víc lidí, než o běžném víkendu. Dopoledne byl Lvíček nakupovat ve Štěrboholech a prý tam nebyla ani noha, parkoviště prázdné. Zlatá neděle! Myslím, že letos lidi na svátky buď zapomněli, nebo se je rozhodli kolektivně ignorovat. (Nakonec se mi povedlo uklidit kuchyň a s L. jsme kolaborativně upekli pět plechů cukroví – ke vzájemné spokojenosti já dodala těsta a umyla nádobí, L. válel a vykrajoval. Hezky to tady voní perníčky, koncipovanými jako ozdoby na stromeček, jinak perníčky jím já, linecké jí L., Bibina nejí nic, takže pro letošek nám to bohatě stačí…)
Galerie našeho předvánočního týdne tady.