A většinou se to plynule přenese do dalšího týdne. Teď je kupříkladu úterý, půl šesté ráno, cucám septisan proti bolestem v krku a sedím na gauči u Brigči, které jsem musela dát calgel a následně udělala mlíko (z kategorie “ co už s ní“). Nic jí nevyčítám,  byla uznalá, přiběhla s řevem „až“ ve čtvrt na šest a to už jsem byla dvacet minut vzhůru. Aspoň mě ušetřila dlouhých pokusů ještě usnout.

Minulé úterý jsem si pokorně vyzvedla stehenní stahovací punčochy. Po vybalení smrděly jako něco, co leželo dvacet let v babiččině skříni proložené pěti různými tuzexovými mýdly, a  navlékají se hůř než tlusťochovi neopren – ale fungují. Je to dost velká úleva a i vizuálně už se to aspoň nezhoršuje. V socialistické Tetě na Opatově jsem si při té příležitosti koupila za šestadvacet korun diář. Albi je sice super, ale na záznamy menstruačního kalendáře, pohybů váhy a výroční návštěvy u gynekologa fancy knížku se sovičkama o kilo dražší nepotřebuju. (Všechno by to navíc bylo jednodušší mít v mobilu, ale k tomu jsem se zatím dokopala jen u těch lékařských prohlídek.)

Lvíček dal v úterý výpověď. Celkem se nám všem ulevilo, i když ještě nemá nic napevno – ale to dojíždění a jednání s náladovými Araby už by víc než ty dva měsíce únosný nebyly.

Bankovní wtf. MBank oznámila poplatek za kartu, pokud člověk nezaplatí každý měsíc nějaký objem. Lidsky a byznysově to chápu, ale zrovna dva dny předtím jsme se s L. dohodli, že si každý budeme držet vlastní účet na soukromé potřeby, dárky apod. (=platba kartou tak jednou za čtvrtletí), a já k tomu po několika letech nepoužívání chtěla využít právě mBank. Tak nic. U AirBank mám jen disponentský uživatelský účet, takže mi z bankovnictví nešlo přidat další účet, tak padlo rozhodnutí zkusit Zuno. Jenže na to je potřeba poslat platbu+výpis z účtu, kterého jsem jediným majitelem, a to mám jenom tu mbanku, jenže z ní jsem už vybrala všechny peníze. Achjo.

Motorek je nejhodnější. Asi mi kompenzuje, že po většině ostatních stránek je tohle těhotenství pro mě tak náročný. Posledně si pamatuju devět měsíců růžového obláčku „nejhezčí období v životě ženy“ a Bibininy veletoče. Teď, kdyby mi to nebylo blbý, už mám metr na stříhání, ale pidižvík se ozve většinou jen když ho škrtím lemem kalhot. Jinak se při usazeni v pohodlně poloze nebo lehu objeví pár vlnek ve stylu „ještě jsem tady“ a zbytek dne je radio silence. Že by napodruhé ten klidný introvertní potomek, kterého jsme čekali už minule?

Rádio k Briguliným narozeninám sežvejkalo jednu kazetu, pak je začalo přehrávat na dvojnásobnou rychlost a nakonec přestalo úplně, takže muselo na reklamaci. Sony bývala moje oblíbená značka, ale posledních pár let co od nich mám, s tím jsou problémy, takže asi konec a spavec.

V sobotu jsme byli pozvaní na rodičovsko-dětské posezení u jedné kamarádky za Prahou. Dala bych sem fotku Bibiny rozjařené nad záplavou bublin z bublifuku, ale jsou tam všude i cizí děti a to si nelajsnu. Všechny děti se cpaly cukrovím a chlebíčky, naše zvíře si nabídlo jednu slanou tyčinku, rozlomilo ji napůl a vrátilo zpátky. Poslední pětky, které jí lezou, jsou totiž asi nejkrutější zuby ze všech. Cestou v autě se poblinkala, asi primárně z hladu, a večer odmítla cokoli sníst, i když to pro ni znamenalo okamžitou koupel a jít do postele bez pohádky. Se vším naprosto smířená, jen když nebude muset jíst, a usnula naprosto nezvykle asi v půl deváté.

V neděli ráno něco málo snědla, v poledne jsem do ní dostala čtyři lžíce kuřecí polívky a pak si řekla o kaši, které snědla docela dost. My jsme zasedli k sekané, já jí nakrájela misku okurky, o které jsem byla přesvědčená, že ji bude loudit. Taky že ano, dávala jsem jí po plátečku… až to Lvíčka přestalo bavit a podal jí celou misku. Next thing I know… Bibina stojí uprostřed obýváku s pusou narvanou okurkou a dáví. Vyndáváme jí přebytečné plátky z pusy, ale už je pozdě a bleje všechno, co od rána snědla. Utírám louži okurek, kaše a mrkve z polívky a přemožená hormony brečím a brečím. „Mamika páče?“ ptá se zkříslá Brigule Lvíčka a ten jí vysvětluje, že si musí vždycky dávat do pusy jen JEDEN kousek a že MUSÍ papat a NESMÍ blinkat.

Nakonec jsme se dali všichni nějak dohromady a odvezli dítě k babičce, kde jsme ji nechali spící a jeli na Anděl zařizovat dárky. Parkoviště sice plné, ale v obchodech – mile nás překvapilo – skoro nikdo; v Yves Rocher jsme byli druzí u pokladny, v Oxalisu první. Mírně horší byl Marks&Spencer a Tesco, ale i tam to odsýpalo a všichni byli strašně příjemní, pokladní ve Spencerovi nás upozornila, že k jedné vybrané položce můžeme mít druhou za polovinu ceny, a v Tescu mi zas dala sáček na mouku ze soukromé zásoby 🙂 Stříbrnou neděli připomínaly jen davy v knihkupectví a všudypřítomné stromečky.

Stromeček jsme kupovali v Hornbachu cestou domů i s Bibinou. Inzerovali jedle od 349 a buď jsme tam byli už pozdě, nebo je to klamavá reklama, ale všechny ty nejmenší jedličky 110-150 cm, což by mi jako velikost naprosto stačilo, byly strašná košťata. Tak jsme vybrali jednu – z mého pohledu obří – 150-170, která ovšem už byla za šest stovek. Příští rok se asi poohlédnu po něčem pěkném umělém…

Galerie s popisky tentokrát tady. Fakt 50. týden? Pomoc!

Ledovku bych skoro nevnímala, kdybychom v úterý odpoledne nepotřebovali sjet na nákup a Bibině pro boty. Tou dobou (L. měl ten den homeoffice, takže nikam nejel ani on) už to bylo docela slušné, aspoň silnice ušly a víc jsme nepotřebovali. Zaskočilo mě akorát, když jsem cestou vyhazovala plasty a víko kontejneru ztěžklé ledovou krustou po odklopení sjelo až úplně dozadu 🙂

Dorazila většina dárků, všechny balíčky ve středu, a ve čtvrtek přijela máma popřát Bibince k narozeninám. Přivezla jí piánko s koledama a trochu kvalitnější pastelky a malá si s jedním nebo druhým vydržela hrát dva dny 🙂

Ve čtvrtek jsem začala s pečením dortu a dopadlo to mizerně. První korpus nevyběhl, protože… ále co, nebudu vás s tím otravovat, prostě jedna drobná zoufalost za zoufalostí včetně konzervy broskví, které se utrhlo otvírátko a musela jsem ji otvírat za dno, přičemž z ní škvírou ve víku odtékal nálev, mizerného marcipánu a mého výtvarného netalentu, přičemž v pátek odpoledne Lvíček, který měl mít dovolenou a celé odpoledne hlídat, měl místo toho od jedné do tří pracovní telefonáty a já na krku nehotový dort, nespící Briguli a tchánovce ohlášené na půl čtvrtou. Nicméně přežili jsme to. Průběh a výsledek v galerii.

Ohledně minulého týdne, věci se daly jakžtakž dohromady, jen se zas rozbíjejí jiné, třeba nastoupila klasická zimní deprese z nedostatku světla – u nás obou, takže o to výživnější. Taky mám v hlavě hromadu věcí, o kterých bych chtěla stihnout napsat, spousta z nich už mi dokonce z té hlavy přepadla do sladkého zapomnění… a popravdě netuším, kdy a jestli se k nim dostanu. Rekapitulace Bibininých narozenin a celých dvou let, její hlášky a skeče z minulého týdne. Rekapitulace mého šestého měsíce (to o moc nepřicházíte, samý pot, slzy, křečové žíly a ekzémy, to vše na různých myslitelných i nemyslitelných místech). Recept na zmiňovaný dort, který bych vám nikomu nedoporučila vyrábět, úvahy o sourozeneckých konstelacích nebo návod, jak nezabít vzteklou dvouleťačku. Vlastně ne, to poslední bych potřebovala sama 😀 Bíba umí být některé dny strašně hodná, jako včera, kdy byla úžasná obě dvě cesty autem (ani jednu neprospala), návštěvu i nákup, a jindy je to dvouleťák from hell. Lvíčkovi zítra přijedou na celý týden oba šéfové z Dubaje (striktní zákaz homeoffice po celý týden, no co už), jeden z nich je regulérní magor (viz následující odstavec) a bývá s ním těžké pořízení. Od brzkého odpoledne se mě L. ptal, jestli už je pracovní den, a zasněně prohlašoval, jak se těší na šéfa 😀

Totiž tenhle šéf… L. už nějakou dobu zvažoval odchod, mimo jiné z důvodů dlouhého dojíždění, mizerných hospodářských výsledků firmy nebo právě složitosti koordinace pražské a dubajské pobočky. Ve firmě se to rozneslo a minulý čtvrtek (!) volal tenhle šéf Lvíčkovi s nabídkou, že jestli vyjdou rozpracovaní investoři, že z něj udělá COO (Chief Operating Officer) společnosti, a že chápe, že má rodinu, takže by pro něj nebyl problém systém jeden týden v Dubaji, tři týdny v Praze.

Dneska poslal ten samý člověk Lvíčkovi mail, že mu ještě nenapsal, ke kterému datu hodlá odejít.

Tahle firma nutně skončí hodně, hodně mizerně…

Myslela jsem, že po říjnu už to půjde nahoru. Nějak ne. Začátkem týdne dítě lehlo s obříma teplotama a navíc přestal fungovat nurofen. Totiž fungoval na srážení, ale místo aby Bibinu jako celé ty dva roky předtím uspal, začal na ni působit jako nakopávač, takže churavé apatické batolátko, kterému jsme v půl osmé aplikovali „na noc“ nurofen, zázračně ožilo na další tři hodiny.

V sobotu jsme měli naplánovaný výlet do Drážďan, dokud mám ještě aspoň nějakou fyzickou sílu a výdrž. Jo. Brigule spala dvě noci předtím a dvě potom ve svém pokoji od večera do rána… a z pátku na sobotu si střihla svou oblíbenou dvouhodinovku. Protaženou skoro na tři hodiny, takže jsem k ní vstala po čtyřech hodinách spánku a do postele se dostala 6:15, přičemž na 7:15 jsme měli budík. Když zazvonil, nepodobala jsem se provozuschopné lidské bytosti ani vzdáleně. Rozhodování, jestli to zvládnu dospat v autě, nebo se budu šetřit a zkazím nám výlet, bylo dost složité… nakonec jsem se rozhodla nepřepínat a bylo to asi poslední dobré rozhodnutí víkendu. Šla jsem to dospat, po obědě jsme odvezli Bibinu ke tchánům a vyrazili do Šárky, na procházku a kafe, to bylo prima a popravdě řečeno na mě ten den tak akorát.

V neděli jsem měla domluvený sraz s pár lidmi na Černém Mostě (mj. z HK a Nymburka, proto tam). Samotné kafe bylo prima. Co nebylo prima, že jsem někde v útrobách nákupáku vytrousila svůj nejmilejší tmavošedý kulich s bambulí (z loňska z Camaïeu), jediný, v kterém jsem nevypadala jak retardovaný sněhulák, a při jeho marném hledání mi zbytečně ujely dva autobusy a zároveň jsem prokaučovala šanci zajít ještě pro nějaké drobnosti do Ikey. Přitom jediné, co by bývalo stačilo, by bylo dát si ho sakra do batohu stejně jako šálu, která stála padesát korun a žádný zázrak to není…

A zbytek se mi ani nechce psát. Večer unavené dítě vylezlo na židli u počítače, kam nesmí, a já ho šla sundat. Ale místo, abych ho nejdřív sundala a pak si řešila svoje věci, mě jako správného lumíka bez dlouhodobé paměti napadlo mrknout, kde je v Praze Camaïeu, abych si mohla zajít pro náhradu. A Bibina spadla. Přímo na spánkovou kost, takže jí kolem oka za chvíli vyskočil úhledný půlkruhový rudý monokl (na narozeninové fotky ideální dekorace).

Jinak snad nic. Ale pohled na dítě padající přímo na hlavu je děsný. A ještě mnohem horší ten pocit viny, že se to stalo kvůli mojí blbosti. A naštvaný Lvíček, který se mi přiznal, že mi chtěl koupit pod stromeček nový mobil (starý dává najevo různé náznaky brzkého odchodu do křemíkového nebe), ale že mě po tomhle v mých digitálních závislostech nechce podporovat.

Ne, letos jsem první adventní neděli fakt nijak svátečně neprožívala.

Obrazovou dokumentaci monoklu a dalších radostných zážitků najdete zde.

Chtěla jsem se tu dneska rozepsat, ale budu naopak stručná, protože ťukám na mobilu a z počítače budu nejspíš přidávat jen později odkaz na fotky. Vadí mi totiž sedět u počítače, mám nejspíš zánět povrchových žil. Je zvláštní, jak strašně mizerně beru všechny tělesné nefunkčnosti s výjimkou běžných nachlazení – vzpomínám si, že dost podobně se mnou zamávala zatvrdlina při kojení, kterou ne a ne rozmasírovat. Tentokrát mám na omak teplou, trochu zarudlou a bolestivou bulku v levém lýtku, stahuju si ho obinadlem, leduju, mažu liotonem, vyvyšuju a doufám, že to vydrží, nebo se aspoň nezhorší do čtvrtka, kdy má Lvíček dovolenou, já glukózový test (blé) a zbytek dne si tak můžu „dovolit“ obíhat doktory. Dobrá zpráva ale je, že už jsem oficiálně ve třetím trimestru. Nějak mám tohohle těhotenství – Motorku, no offense, za to nemůžeš – tentokrát plné zuby. Ještě pár dnů zpátky jsem přemýšlela, jestli bych to v budoucnu za optimálních finančních, bytových aj. podmínek náhodou nezvládla ještě potřetí, teď už mám jasno: bude bohatě stačit dvakrát, díky.

Bibina spí už přes týden ve svém pokoji. Pocity máme smíšené: první tři noci tam stačilo jednou v noci zajít a uklidnit, když se probudila; ke konci týdne se naučila vylézat a když vyleze, znamená to, že se probere, a když se probere, znamená to obligátní dvě hodiny bez kyslíku… tedy beze spánku. Rušit experiment ale nebudeme, večery ve vlastní ložnici jsou příjemné a dvě dětské postele se tam stejně nevejdou. Pořád doufám, že se konečně vrátí ke stavu z nějakých tří čtyř měsíců, kdy prospala celou noc. Jednou to přijít musí!

Fotky tady a já jdu zas mazat, ledovat a vyvyšovat… chjo.

PS: svatomartinský bylo letos fakt pěkně hnusný a bylo nám z něj blbě.

Období vzdoru zuří na plný pecky. Skoro celý týden s pidižvínou nebylo k vydržení, hysteráky a ječení kvůli blbostem, zlobení, šprajcování se… klasika. Vím, že si tím musí projít, neberu si to (většinou) osobně, mám trpělivost… ale je to úmorný, otravný a vyhlídka, že se to se sourozencem ještě zhorší, není vůbec nic veselého. No co už.

V pondělí jsme jeli hromadně k zubařce. Ta nejdřív sundavala L. zubní kámen, což pidižvína sledovala z mojí náruče. Pak se zubařka podívala do pusy jí, jen na doopravdy letmou kontrolu zrakem bez nástrojů, ale i to ji stačilo rozeřvat; uklidnili jsme ji a do křesla jsem zasedla já. Potom, co mi doktorka zkontrolovala prvních pár zubů, propadla Brigule záchvatu zoufalství, kontrola musela být ukončena v rekordním tempu a příštích asi pět minut jsem ji musela uklidňovat, než ze sebe plačtivě vyrazila „všecko dobý!“ Co si myslela, že mi dělá, a proč jí to nevadilo u L., to jsme nepochopili.

Jako kompenzaci příkoří u zubaře jí Lvíček zaplatil v DBK, kde jsme parkovali, jednu jízdu na autíčku. Nemám to vyfocené, ani jsem u toho nebyla, protože jsem se šla mrknout, co mají v Costě za vánoční speciály (a dokonce jsem si vydržela ani nic nedat, protože jsem nechtěla, aby na mě čekali moc dlouho). Prý se jí to líbilo (aby ne!).

„Ty se mi budeš smát, ale já už se tak strašně těším na sobotní husu,“ prohlásila jsem. „Ty se mi budeš smát, ale zrovna jsem na to myslel,“ opáčil Lvíček.

Potěšil mě úterní pohled z okna – naproti našemu vchodu se na okraji pusté parcely, kterou korzují jen bezďáci na svých trasách kontejnery-sběrna, shromáždilo několik pánů s plachtami papíru. Onu tu ten Kaufland možná vážně bude! Byla jsem na nákupu a na poště, Bibina cestou usnula a já si v klidu mohla vybrat na poště vánoční pohledy a o něco později v trafice pár časopisů… a padla jsem do pohody, jako už dlouho ne. Lvíček (v pondělí a v úterý mívá homeoffice) se mě po návratu zeptal: „Tys měla cestou kafe?“ Ne, jenom po měsíci nesnesitelně protivný manželky jsem byla schopná KONEČNĚ přepnout do nějaký normální nálady. Doma jsem si asi po třech měsících dokázala sednout do ušáku k časopisu – už jsem zapomněla, jaký to může být relax, ještě před týdnem ve mně regály s tiskem vyvolávaly fyzickou nevolnost.

Středa a čtvrtek si byly podobné, celý den jsem zápasila se vzteklým dítětem a večer jsme byli vyřizovat nějaké papírování k hypotékám (jeden den banka, druhý legalizace podpisu). Ve čtvrtek mi asi v půl deváté zvoní telefon a na displeji jméno spolužáka z gymplu, s kterým jsem naposled byla na kafi před odjezdem do Irska a od té doby s ním nemluvila, protože zrovna jemu se ozvat s „hej, čekám dítě“ mi přišlo úplně mimo mísu. Vyšlo najevo, že zůstal sám v hospodě a do odjezdu autobusu daleko, tak si na mě vzpomněl. V tu chvíli přiběhla Brigule a začala po mně něco chtít: „Slyším tam nějaký dítě?“ zeptal se překvapeně. „No mám skoro dvouletou dceru,“ musela jsem přiznat a dalších pět minut jsme rekapitulovali, kdo ze spolužáků má nebo nemá děti. Příští rok máme patnáct let od maturity, tak ono je to hlavně u holek už docela na hraně…

Pár minut potom, co si šel L. ve čtvrtek lehnout (já si ještě čistila zuby a chystala se do sprchy), se z ložnice ozvala rána a strašný řev. Bibina se na postýlce nejspíš mlela tak urputně, že zvládla přehodit nohy přes zábranu a přistála nosem a pusou na zemi. Prokousla si ret a utišit ji dalo asi půl hodiny chování a chlácholení. Samozřejmě jsme si vysloužili tchynino lamentování, že měla být ještě ve vysoké postýlce – no strašně ráda bych ji odtamtud dvakrát denně tahala a ještě trnula, kdy si po probuzení bude chtít vylézt sama a natluče si pádem z metru a půl místo půl metru. Více šprušlových postýlek pro aktivní děti, to je cesta!

V noci z pátku na sobotu jsme pekli husu. Naše nová trouba je mnohem inteligentnější než ta v pronájmu na Zličíně, která měla po nějakých pěti hodinách automatickou stopku – u téhle to záleží na teplotě a pod sto stupňů zvládá běžet bez vypnutí asi dvanáct hodin, což nám bohatě stačilo. Povedlo se červené zelí i mikrovlnkové hrnečkové knedlíky (trochu z nouze ctnost, protože mi došly hrnce), zato lokše byly propadák – nejdřív se mi nepodařilo rozvařit brambory a potom placky rozválet na adekvátně tenko, takže z toho vzešly centimetr tlusté, špatně propečené modely měsíční krajiny s nerozvařenými cucky brambor a L. zdvořile prohlásil, že bez toho se teda obejde. Vždycky, když mám pocit, že snad trochu umím vařit, mě nějaká takováhle kratochvíle vrátí zpátky na zem 😉

Bohužel právě při sobotním obědě vyvrcholila krize s Bibininým vzdorem, Lvíčkovi při krmení husí polívkou bouchly nervy tak, jak jsem ho ještě v souvislosti s Brigulí nezažila… ale vyspala se naštěstí do trochu lepší nálady a odpoledne už byla snesitelná, v neděli dokonce prakticky hodná, což byla po celém týdnu obrovská úleva. Já měla na neděli v plánu nákupy a kafe na Chodově, celkem jsem v nákupním centru strávila šest hodin, ale stálo to za to – ke svému naprostému překvapení jsem pořídila všechno na sebe, co jsem potřebovala (tři trička, protože většina stávajících už mi končí v polovině břicha, jeden svetr z podobného důvodu, dvoje tepláky na doma a (pod)zimní boty, které jsem pro změnu neměla žádné (dvě poslední zimy jsem odchodila v trekovkách, ale tentokrát už na šněrování fakt nebudu mít náladu). Zakončeno hodinou a půl drbárny s Haničkou a Adélkou/lynny u vánočních speciálů v Costě a dokonce i odvozem domů od L., který se vracel s Bibinou od babičky. Čtyři tisíce padly, ale jinak win 🙂

„Ovečku!“ chtěla pidižvína bavit při krmení. „Ovečka bééé!“ udělá vždycky Lvíček a Bibina otevře pusu na lžíci. Po vystřídání klasického repertoáru zvířátek pronesla Briguš se šelmovským pohledem: „Ževička!“ L. byl ale na naschvály připravený a zareagoval „želv želv želv!“ Potom byl konec s veškerou normální zvířenou a „ževička – želv želv želv“ se opakovala ještě asi dvacetkrát…

O víkendu mě už finálně dožrala Evropa 2 a náhodně jsem přeladila na Kiss 98. Hodně mile mě překvapil minimem keců a reklam a hrozně příjemným hudebním mixem, což byl střední proud, ale rozprostřený od devadesátek až k současným hitům. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve všední den, ale nějak tak bych si představovala fajn hudební podkres.

Jo a v sobotu jsme odstěhovali Briguli do pokojíčku. Obě noci jsem tam zatím byla jednou, napoprvé stačilo chvíli sedět a držet za ruku, napodruhé byly nějaké bolesti břicha a zapotřebí mlíčko, ale vždycky se nechala uspat a ráno nás přivolalo halekání až kolem půl osmé. Nadějný začátek (a i přes to přerušení a nutnost jít do vedlejší místnosti MNOHEM kvalitnější spánek pro všechny).

Fotky klasicky v albu.

Lvíček má, jak je jeho dobrým zvykem, zase pondělní homeoffice, takže když se nedostanu k počítači v neděli, už se k němu nedostanu… ale dělám, co můžu!

Jsem, nepřekvapivě, čím dál těhotnější. (Zřejmě) přebytek testosteronu se projevuje tím, že jsem pořád podrážděná a samonasírací. Samotnou mě to štve, ale nedokážu s tím nic dělat, je to jak protahovaný stav PMS a na ten mi zabíralo jen významné množství červeného vína a ultimátně až začátek krvácení, což by teď nebylo úplně žádoucí. Cca obden mám epizody, kdy nemůžu dýchat, což se střídá s tvrdnutím břicha anebo ve čtvrtek dokonce s nehorázností, kdy mi bylo celý den špatně po vypitém kafi. Třetí trimestr má začít až za dva týdny, ale připadám si jako už hluboko v něm.

Apropó, kafe: v pondělí Lvíček zakoupil v Lidlu pressovač. Za čtrnáct stovek. Každý aspoň trochu pravověrný kafový hipster se nad lacinými pákovými přístroji zhluboka ošklíbne, ale kamenujte mě, mně prostě sebelepší kafe z frenchpressu nebo dripperu nechutná a k přístrojům na kapsle mám přístup „neurazí, nenadchne“ – levné espresso je pro mě jen o jeden stupínek pod drahým pákovým espressem, pak dlouho nic, následuje kafe z automatického pressovače, z kapslí, z nádražního automatu, instant a pak teprve french press, dripper a turek 🙂 jsem prostě spokojená, za ty peníze určitě.

Ve středu přijela máma na první návštěvu. Ptala se, co má přivézt, a tentokrát jsem výjimečně měla tip. „Brigitka má pár sešitů – krajinek s nálepkama, ale ty samolepky z toho už několikrát přelepila, strhala a sežmoulala, takže si do toho nemá co lepit. V knihkupectvích mají knížky se samolepkama, jsou to prostě jenom štosy samolepek, je jich třeba tisíc, tak aby si měla co lepit.“ Načež se mi máma druhý den přes poledne, kdy Bibina spí a já mám vypnuté zvonění, snaží dovolat, následně pošle SMS, jestli se to jmenuje samolepková knížka (jak mám vědět, jak to kdo nazve?) a pak přiveze tři sešity pro děti určitě minimálně předškolního, spíš mladšího školního věku – spíš atlasy zvířátek, kam si dítě dolepuje do obrysů na papírových stránkách. Neměla jsem to srdce nijak komentovat. Jak jsem později zjistila, každý stál stovku (máma zásadně neodlepuje etikety) a mně je líto to předhodit Bibině na zdestruování, tak nevím, jestli to mám další tři roky schovávat ve skříni, nebo co. Koupila jsem z frustrace aspoň za dvanáct korun jakousi Katku s aršíkem nalepovacích sněhuláků a zabydleli jsme jimi s Bibinkou lesní cestu pro bagry 😉

Když jsem začala nastěhovávat knihovničky, jako jedny z prvních knížek jsem vybalila Harryho Pottera. Dostala jsem z toho chuť na re-reading, nakonec jsem se do něj opravdu pustila a po čtyřech týdnech ve čtvrtek dočetla sedmý díl. Konec jsem už od Snapeových vzpomínek probrečela, aspoň má člověk nějakou omluvu těhotenstvím… 😀

O víkendu jsme DOVYBALILI POSLEDNÍ KRABICI a dětský pokojíček je teď už opravdu jenom dětský. Příští víkend máme v plánu přestěhovat postýlku. Se vstáváním by snad neměl být problém, Bibina je zvyklá se z odpoledního spánku probudit v prázdné ložnici a bez breku si otevřít dveře a přijít za námi, ovšem to usínání… jsem na nás zvědavá.

Troufám si říct, že jsme si v Měcholupech už docela zvykli (byla jsem už i zaregistrovat Bibinu u nového pediatra), ale stejně tak si troufám říct, že se nám tady prostě nelíbí. Tak snad se to ještě nějak poddá.

Vyděsilo mě uvědomění, že už je vlastně druhý týden v listopadu a já bych měla začít urychleně řešit Vánoce, jestli chci mít do adventu splněno, protože v prosinci je to vražda ze všech možných hledisek. Problém je, že nemám fantazii. Mám vymyšleno tak třetinu dárků a koupený ani jeden. Aspoň se ale dostávám do nálady – listopad je pro mě nejvánočnější měsíc, kdy je ještě čas a prostor poslouchat koledy, číst vánoční časopisy a koukat na Love Actually. Tu u mě mimochodem Bibina skoro celou odkoukala a když jsem si druhý den pouštěla soundtrack, u All I Want For Christmas mě překvapila vzpomínkou „hojčička tanyny, hojčička zpíjá!“ Hudební paměť tedy rozhodně nemá po mně, já si podle nápěvu obvykle nevzpomenu ani na to, jestli znám tu kterou melodii z rádia, z večerníčku nebo z auta prodávajícího zmrzlinu.

O víkendu se nedělo nic zajímavého, v sobotu byli L. a B. venku (bylo krásně) a já dovybalovala, v neděli jsme jeli na oběd k tchánovcům. Cestou domů se mě L. zeptal, jestli máme vodu. Já mu podala láhev od Fanty (tu jsem si kupovala spolu s bagetou, když jsem jela na kontrolu na gyndu ve čtvrtek přes oběd), Lvíček se napil, polil, zakuckal a konstatoval: „To ti fakt vyšlo, podat mi otevřenou láhev, když asi rok pijeme výhradně z Rajce. Kvalitní prank.“ Míváme veselo 😉

Fotoalbum zde, tentokrát nějak stručnější…

Pondělí jsme chtěli věnovat dozařizování některých věcí do domácnosti, takže jsme po obědě odvezli Briguli k prarodičům a objeli nedaleký Hornbach a Ikeu. Ještě předtím jsme ale zamířili na opačnou stranu, zaparkovali na Pohořelci a užili si naši oblíbenou podzimní procházku Hradem (jako správní hipsteři jsme k tomu v hradním Starbucksu přidali poslední letošní Pumpkin Spice Latte).

IKEA byla plná vánoční výzdoby. Moji dlouhodobí čtenáři už můj vztah k Vánocům znají, letos mě to místo dychtivého očekávání ale spíš zaskočilo, protože při tom všem frmolu kolem stěhování nebyl vůbec čas na tyhle věci myslet. Jindy nedočkavě stepuju začátkem října kolem trafik, abych ukořistila první vánoční časopisy, letos… no, letos byly poněkud jiné starosti a při pohledu na řádku krabic u stěny dětského pokoje, i když se naštěstí pořád zmenšuje, nemám nějak náladu kupovat cokoli jiného než jídlo a nutnou drogerii. A tu výbavu do domácnosti. Bohužel jsem zapomněla magnetickou lištu na nože, která má tak zatraceně malé a kompaktní balení, u pokladny až po zaplacení a ne před ním – v opačném případě bychom nepřišli o tři stovky. L. mě utěšoval, že ji stejně nechtěl, ale to mohl ksakru říct rovnou a ne mě ještě upozorňovat, že jsem si ji nenapsala na nákupní seznam, mohlo to být levnější.

Vůbec, s tím vyhověním… když jsme si zase odváželi Briguli Strahovským tunelem domů, zase jsem načala problém jmen. Večer předtím totiž L. oslovil moje břicho jménem svého favorita a ve mně se všechno otřáslo odporem, i když – paradoxně – jsem tohle jméno původně navrhla já. Tak jsem prcka ponoukla: „Koukej si už nějaký vybrat, ať vím, jak tě mám oslovovat!“ a pokračovala k L., že to neříkám finálně, ale v poslední době že se mi nejvíc líbí Xxx. Vtom jsem ucítila takovou vlnu pozitivních emocí, že mi málem vytryskly slzy, prckovi se to evidentně hodně zamlouvalo – a L. teda, že dobře. Radost jsem měla ale jenom jeden den, protože ten další večer, když jsem si všimla, že se sám tomu oslovení vyhýbá, mi přiznal, že mu to prostě nejde přes pusu. Tak jsme zase tam, kde jsme byli 🙂 (Pokročila jsem ale v přístupu – dřív jsem nervovala, že nenajdeme vůbec žádné aspoň trochu slušné jméno, dneska mám pocit, že pěkných je spousta, jde jen o to vybrat to nejlepší, takže… jsem klidnější :))

V úterý jsem na počest státního svátku upekla králíka, ale jinak dost mizernej den, na všechny na nás možná něco lezlo a všichni jsme byli na všechny ostatní protivní, Brigule zlobila… v podstatě myslím, že se nám všem ulevilo, že podzimní miniprázdniny skončily.

Bibina vymyslela trojpusu – dáváme si pusu všichni dohromady. Taky začala místo pahů říkat pohádku a místo paní panenka, zase nám nějak podezřele roste…

Čtvrtek byl hrozně mizernej den. Vrátily se úzkosti, hnusná věc, která se mi občas objevuje od začátku těhotenství. Kombinace hormonálně-minerální nerovnováhy, nějakého déledobějšího stresu a aktuální náročnější, i když nijak závažné situace, jako třeba jak udržet na nákupu nespící Briguli v kočárku, vyústí v záchvat paniky, kdy se mi špatně dýchá a mám pocit, že omdlím. Navíc na to v zásadě nic nepomáhá, ani objektivně si říkat, že to bude v pořádku, ani čokoláda, ani to někomu říct… jen prodýchávat a čekat. Bibina se ten den pro jistotu rozhodla bojkotovat spánek, takže jsem neměla ani tu hodinku na oražení, a usnula ve čtvrt na šest v jídelní židličce. Ble.

Páteční Halloween už byl veselejší – uvařila jsem dýňovou polévku, upekla strašidelné sušenky, zapálili jsme dýňáka (tedy jenom svíčku uvnitř :D) a před spaním zkoukli další naprosto příšernou epizodu TBBT… a z nějakého mně naprosto nepochopitelného důvodu, když jsem se v sobotu vzbudila, bylo všechno naprosto v pohodě. Jeli jsme za L. prarodiči do Roudnice nad Labem, což nás samo o sobě docela často rozhodí – Brigule buď spí, kdy nemá, nebo nespí a v autě zlobí, prarodiče mají divné poznámky, případně nadnášejí kontroverzní témata… ale tentokrát bylo všechno v pohodě, počasí super, farmářské trhy, kde jsme se zastavili, příjemný zážitek, dokonce jsme si urvali asi dvacet minut sami v cukrárně. Ale v tom to přesně nebylo. Prostě najednou, s koncem Halloweenu, jako by něco přeskočilo a konečně jsme byli V POHODĚ. Po třech týdnech. Uff. Už byly dlouhý 🙂

Baví mě, jak rodina odhaduje, co se nám narodí. Děda tipuje kluka, kvůli Lvíčkovým plánům co nejdřív sehnat větší byt, aby mělo každé dítě svůj pokoj. Babička mu oponovala mým tvrzením, že bude složitý vymyslet „aby se tam OBĚ vešly“ (myslela jsem samozřejmě obě děti, ale řekla jsem to takovouhle mírně zavádějící formou tak trochu schválně ;)). Mimochodem, Lvíček je aktuálně ve stavu, že místo většího bytu by za pár let chtěl barák. Moje lítost, že jsem přišla o dům po babičce, tím kulminovala – až do včerejšího večera, kdy jsme chvíli brouzdali po pozemcích a stránkách RD Rýmařov. Pár typizovaných domků se mi tam hodně líbilo, i když jsem dřív byla celkem dost velký odpůrce, a když myslím na nás a barák, už to nejsou Popovice, ale novostavba, která je celá jenom naše. KONEČNĚ 🙂

Dneska jsem se zbavila drtivé většiny krabic, zbyla jen jedna s dokumenty (částečně Lvíčkovy, ty si bude muset někdy protřídit) a jeden box s pelmelem (léky, drogerie, drobnosti), který bych měla poměrně rozumně zvládnout zpracovat do konce týdne. Řvala bych radostí, kdybych si u toho celodenního ohýbání neoddělala bederku, ale i tak: úleva obrovská.

(Možná bych taky měla zmínit, že mi napsal otec. Asi pět odstavců vychloubání, jaký byl skvělý rodič, a že si mám srovnat se svým svědomím, pokud nenechám Brigitku se s ním vídat. Nic nemám se svým svědomím srovnaný líp.)

Fotky tradičně v samostatné galerii.

L. měl v pondělí dovolenou a o prodlouženém víkendu jsme se snažili dohnat vybalování a další resty, tak na blog nebyl moc prostor… teď píšu, když B. spí, protože jsem si hnula s krkem a když se hýbu, je mi blbě od žaludku, takže nemůžu u/vyklízet. A místo, abych odpočívala, mě hryže svědomí, že jsem dopustila, aby mi bylo blbě, a mrhám tak časem. Už aby to ksakru bylo za mnou

Jsme zapsaní do katastru. Hurá.

B. začíná být občas schopná (a ochotná) uklízet hračky a knížky.

L. odvezl pressovač, co přepaloval kafe i po záruční opravě, do práce, kde ho „opravili“ prolitím litrem octa. Počítají s tím, že až ten vyžraný vnitřek zrezne, kafovač odejde úplně, ale zatím funguje. Závidím.

Jsou dva měsíce do Vánoc a tak začíná být společensky únosné pouštět si koledy. Bohužel nemám ani pomyšlení na vymýšlení dárků, dokonce si nedokážu ani koupit vánoční časopis, obávám se, že to souvisí se zbylou řádkou krabic v dětském pokoji.

V sobotu měli Lvíčkův babička a děda společnou oslavu pětasedmdesátin v nějakém salonku v místní restauraci. B. byla na začátku asi půl hodiny celá vyděšená a běsná ze shromáždění patnácti vesměs neznámých dospělých, vrátili jsme se úplně napuštění kouřem, i když v salonku samotném nikdo nekouřil, a jídlo nám donesli za hodinu a půl od objednání, cca ve tři odpoledne, kdy už se nám dělalo hlady špatně. Ale babička a děda se bavili, což bylo hlavní.

Příbuzní se snažili vyzvídat, od nenápadného ‚jestli mám větší chuť na sladké nebo na slané/kyselé‘ po dotazy, v jakých barvách má být deka pro miminko. Neřekli jsme. Ať mají překvápko.

V neděli přišla na návštěvu Hanička se slunečnicí, lahví bílého a omalovánkami pro Brigitku. Ta bohužel „Ahoj Kaničko“ začala provolávat až druhý den ráno. Jak vidno, na kabeláži jsme neštřili. Haničce moc děkujem za návštěvu a milou společnost.

Pár fotek ze sobotní oslavy (přišly mi mailem, takže pro mě bylo jednodušší vložit je napřímo):

Sekt je nealko!

Brigitčina první kytka

Bude z ní jednou dobrý photobomber…

Zbytek fotek tradičně v samostatném albu.

Bydlíme tu přes týden a ještě pořád jsme se nějak neaklimatizovali. Racionálně pobíráme, že tu bydlíme a bydlet budeme dalších minimálně několik let (ať už proto, že by byla změna hrozně náročná administrativně, nebo proto, že těhotná nebo s dítětem pod jeden rok se prostě stěhovat odmítám, pokud to nebude otázka života a smrti). Reálně mám ale pořád pocit, že stačí vyjít z baráku a za chvíli jsem na Řepích, nebo že na víkendový nákup je v pohodě jet do zličínského Tesca. Když jsme sem jezdili jenom na čumendu nebo úklid, vždycky se nám tady hrozně líbilo, připadali jsme si „jako doma“… a po přestěhování najednou ten pocit záhadně úplně zmizel. Hlavně v neděli a v pondělí jsem byla slušně vypsychovaná, musela jsem si naordinovat nějaký klidový režim, vitamíny a relaxaci (což se s plným dětským pokojem krabic nedělá zrovna ideálně), abych se zvládla vůbec dát nějak dohromady. Nerada to přiznávám, ale stěhování přes Prahu bylo náročnější než stěhování – taky v těhotenství – z Irska zpátky do Čech, a to jsme ještě asi dva týdny bydleli po příbuzných mimo Prahu a hledali na internetu pronájmy.

Je tu hezky. Spousta zeleně, málo silnic, takže se dá pidižvína i vypustit z kočárku, autobus na rozdíl od Zličína staví před barákem… jenomže je to spíš iluze, protože někam se s ním dostat je taky na tři přestupy a minimálně půl až tři čtvrtě hodiny (a to počítám jen tímhle směrem od centra). Když jsem šla ve čtvrtek nakupovat, měla jsem trochu šok ze skladby zákazníků Alberta na Veroňáku, hromada lidí s umaštěnými vlasy v roztrhaných teplákách, bezďáci, co si svoje drobný za vrácený láhve směňujou u pultu za dvě nožičky levných párků… Zličín byl sice plný Rusáků, ale v tomhle směru do značný míry tak trochu antighetto, protože kdo neměl auto, ten si tam v zásadě neškrtnul, což provedlo aspoň minimální profiltrování 🙂

Ale žijem, no. Ve středu jsem – v rámci terapie jídlem – upekla naše oblíbené Double chocolat muffins; musím dát recept, ať ho pořád nelovím v hlubinách počítače nebo internetu, během dvou dnů jsme se o ně servali všichni včetně Bibiny 🙂 bohužel tyhle věci pomáhají jenom krátkodobě. Dopili jsme s Lvíčkem víno, které jsem mu dala k narozeninám, a i když jsme si ho šetřili, asi za tři nebo čtyři dny bylo nenávratně fuč. „Tys mi zkazila život,“ přivítal mě takhle L. při návratu z jednoho z večerních uspávání, když si nalil sklenici „obyčejného“ vína a nedokázal se smířit s chutí najednou o několik řádů jinde 🙂 (Já samozřejmě dostala zase záchvat paniky, i když mi bylo jasné, že to nemyslí vážně. Stěhuňk se na mně vážně podepsal mnohem víc, než bych předpokládala.)

V pátek velký genetický ultrazvuk a strašlivá doprava, takže na gynekologii dorazíme až deset minut po čase objednání, naštěstí doktor se zasekl taky. Jdem všichni i s Bibinou, tu ovšem „mimiko“ na ultrazvuku přestane brzo bavit a upne pozornost na dvě fotky nad stolem – kočku a květ ibišku, nebo čeho. Střídavě pořvává „KYTIČKAAA“ a „kočička MŇAAAAU“ na celou ordinaci a ignoruje naše pšššt, takže proti svojí vůli otřásám břichem. Doktor nejdřív okomentuje stav páteře, pár orgánů atd. a závěrečnou fázi měření provádí úplně mlčky. Brigitka si všimne, že si přinesl hrnek s čajem, volá „mámy čajík“ a dožaduje se ho. Zase se natřásám a vysvětluju, že až doma. Po návratu příšerně zlobí, kousne mě do ramene, vyžádá si vodu, nabere ji do pusy a vzápětí vyplivne mně na tričko, a usne až 15:30. Vůbec téměř přestala usínat u mlíka, v poledne ji tak v poměru 3:1 musím většinou vzít někam kočárem, po večerní flašce zhasnu a chvíli spolu ležíme potmě v posteli (to je zas příjemné, pokud to trvá nějakou rozumnou dobu).

V sobotu jsme využili nádherného počasí a vypadli do Průhonic, kde zrovna probíhal jakýsi Čajomír trek. Byli jsme nejdřív trochu zděšení, ale když jsme sešli z hlavní trasy, stánků bylo minimum, návštěvníci se taky rozptýlili a my si v krásné podzimní přírodě a s cappuccinem z Taroucafé úžasně vyčistili hlavu. Jediná vada na kráse super dne byla, že nás odpoledne na čerstvém vzduchu strašlivě unavilo, takže místo hezkého večera jsem zuby nehty uklidila kuchyň a pak úplně odpadla. Mrzelo mě to, zvlášť když jsem už v neděli ráno zjistila, že druhý víkendový den bude úplně na levačku. Brigule od rána zlobila (Lvíčkovi na dopolední procházce vlezla do kašny, naštěstí měla holínky…), já měla náladu nanic, po obědě návštěva u tchánů, ale ani ta to nijak nevylepšila. Tchyně byla se svými rodiči na víkend ve Vídni a my jsme konsternovaně poslouchali historky typu „děda si šel koupit štrůdl, zaplatil pět euro a dostal třícentimetrový čtvereček plus poukaz na štrůdlovou šou, na kterou jsme ale nestíhali zůstat“ nebo „děda hodil 50 centů do turniketu na WC, ale propadnul mu jím nějaký kluk, co tam blbnul, takže turniket přeskakoval a cizí turisti mu tleskali“. No… hodně jsem si oddechla, když byl konečně večer.

Fotky zase externě.