Jsou jich tenhle týden mraky. Chronologicky:

• Můj první objednaný úklid. Jak jsem čekala, ztratila jsem den života (když je někdo v jiném pokoji a nemá se mu tam překážet, je to s dětmi vždycky obrovská challenge) a výsledek byl takový diskutabilní. Běžný úklid v domácnosti s mrňaty má trvanlivost cca dvě hodiny, kdy nezávislý pozorovatel pozná, že se uklízelo, po půl dni je podlaha pokrytá souvislou vrstvou hraček a drobků a na všech lesklých plochách je víc otisků prstů než v kriminalistické laboratoři. Jedinou trvanlivější veličinou by mohla být umytá okna nad cca metr dvacet výšky, bohužel úklidová dáma vyznávala metodu nastříkat Clin, umýt mikroutěrkou a „vyleštit“ rolí papírových utěrek, takže kdykoli zasvítí do obýváku slunce (je orientován na jih, takže to není až tak vzácná událost), odhalí cosi jako bezbarvou verzi tvorby Cy Twomblyho. Příště budu asi radši, když mi někdo vezme děti na dvě hodiny na hřiště a uklidím si to sama.
• Viki začal zneužívat nábytek. Kromě Jitra vyleze už i na vysokou stoličku a – aniž by to kdy předtím zkoušel – až na vršek přenosných schůdků (samozřejmě jištěn). Taky začal obracet botník v předsíni a Lack v obýváku. Botník jsme dali pryč a stolek se snažíme hlídat.
• První celodenní výlet s oběma!!! Ve čtvrtek jsme jeli do zoo a bylo to boží – lepší, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Viki usnul na cestě tam a před cestou domů, takže z pěti hodin v zoo byl vzhůru jen cca tři a to s pomocí přesnídávky v kapsičce a hromady sušenek vydržel většinu času v kočárku (v restauraci byl buď na klíně, nebo se popelil kolem, je fakt, že tam jsme vykysli přes hodinu). Zážitek jsme myslím měli všichni a já byla naprosto nadšená. Konečně s nimi jde někam jezdit! Konečně zase začneme trochu žít! 😀
• Odstavuju. Tedy mám už prakticky odstaveno, poslední kojení bylo v noci na pátek, což je vzhledem k mému skluzu ve psaní (holt Lvíčkova dovolená do včerejška) už skoro šest dní. Viki si nestěžuje, vlastně tu poslední noc už se po chvilce sám odtrhl a nechal se uspat hlazením; občas se mi vrhne po výstřihu, ale myslím, že to oba bereme jako symbol pro flašku. Mně se ještě pořád tvoří mléko a taky mnou ještě pořád zmítají kojící hormony, doufám, že to brzo opadne. Když to beru čistě ze svého hlediska, byl nejvyšší čas. Koblihovi moje zdroje, aspoň psychologicky, taky nechybí… ale vidím, že kdyby to šlo, měla jsem ještě kojit. Od doby, co jsem v rámci svého zdraví psychického i fyzického cca před měsícem nahradila většinu kojení UM, má koblih viditelně problémy s trávením, byť po výměně značky UM menší, ale pořád to není ono. A taky jsem zavzpomínala, že do jedenácti měsíců nebyl nemocný a od ledna má rýmu snad každý druhý týden… a že v deseti jsem ho začala pomalu učit na lahev jednou dávkou UM denně před spaním. Může to být náhoda, ale co když není. (Celou sobotu jsem probrečela, že mu beru, co mu dělalo nejlíp, a celou neděli probilancovala, jak už jsem stará, když mám odrostlý děti, co budou za chvíli chodit do školky, školy, na gympl a na vysokou.)
  Ale holt se s tím musíme všichni nějak poprat. Pořád lepší mírné zažívací potíže než maminka v blázinci… Mimochodem, hezky vyšlo oběma dětem odstavení na druhou menstruaci po porodu.
• Vytáhli jsme golfky. Zatím to střídám se sporťákem podle počasí, taky mi tedy mnohem víc vyhovuje nákupní košík ve sporťáku a Viki nemůže z golfek mačkat tlačítka výtahu, zatímco z velkého kočáru jo 😀 ale jinak je v nich výsostně spokojený.
• První opušťák od obou dětí na celé odpoledne, cca od půl dvanácté do čtyř. Bohužel to vyšlo tak, že jsme opouštěli Viktorka spícího, takže ten to po probuzení nebral úplně dobře, i když jinak už je na babičku a dědu zvyklý, a po návratu nechtěl z mojí náruče, ale nakonec to spravil rohlík a my máme vzpomínky na klidný oběd bez dětí, hradovýlet a posezení u kafe. Ale nějak jsem byla v rozpoložení, že jsem z toho nebyla v bůhvíjaké euforii. Bylo to prima, o tom žádná, hlavně ta spousta povídání a procházení – ale s dětma je to poslední dobou fakt prima taky 🙂

Fotek je tentokrát obří hromada.

Fakt už je skoro půlka března? Ještě před týdnem jsem omylem napsala v názvu alba 2015 a za chvíli bude čtvrtka roku fuč? Ono to ale tak utíká asi i proto, že na rozdíl od minulých týdnů jsme byli celý předchozí doma nemocní, a to všichni (kromě Lvíčka). Polehali jsme hromadně už o víkendu, já měla pocit, že mám nejhorší za sebou, a vtom mi nemoc zákeřně sedla na průdušky. To mám většinou ráda, odchrchlávání mě baví a značí to, že se nachlazení chýlí ke konci (Lvíčkův typický průběh nachlazení je úplně jiný, ten se raduje, když se mu spustí rýma), ale tentokrát to bylo jiné a v noci z úterka na středu mě bodaly bublinky kašle v plicích celou noc tak, že jsem prakticky nemohla spát. Zdřímla jsem snad jen mezi dvanáctou a druhou hodinou, do té doby to nešlo, od té doby se budily a rušily děti a nešlo to zas, protože na usnutí jsem potřebovala asi půl hodiny speciálního klidového režimu s potlačováním kašle… no ráno jsem musela povolat maminku a když usnul koblih, šla jsem taky. Blaho. Ale ještě několik dní trvalo, než jsem deficit dospala, takže za mě – 5-6 hodin přerušovaného spánku se ještě sem tam dalo, ale cokoliv pod čtyři neutáhnu ani jednorázově ani s kýblem kafe. Maminka si naštěstí vzala Brígu do pokojíčku a ještě přivezla tunu nálepek a semínek z Alberta a strašně dobré mandarinky a hroznové víno.

Dorazil mi telefon z opravy. Kvalita života (a fotek – ale bohužel až od soboty) je úplně někde jinde. Smutné je, že nejvíc mi chyběla appka iTesco. Asi jsem závislá na nakupování.

Samostatný post na to psát nebudu, protože je to až na koriandr prakticky slovo od slova okopírovaný recept z Alberta. Ale podělit se musím – od dob své skorovegetariánské epizodky jsem jednak přestala jíst uzeniny a červené maso (výjimka byla jen dnes na Steak&Blowjob Day, přece nebudu na Lvíčka jenom tak koukat – a snědla jsem jen půlku, zbytek jsem nebyla schopná dojíst. Myslím, že výběr steaků už si příště nedám), jednak jsem měla dlouhotrvající chuť na zeleninovo-bramborové kari. A tady jsem našla přesně to, co si pod ním představí Středoevropanka, co pravé kari neviděla ani z rychlíku 😀 mně ale strašně chutnalo a L. prý taky.

A na závěr – včera jsme u Pejska a kočičky náhodně zjistili, že větu „skočil na ně z křoví zajíc“ chápe Bibina jako sloveso, předložku, zájmeno, přídavné jméno a podstatné jméno. Skřovým zajícům zdar!

Fotky zde.

Potom, co jsem skoro zkolabovala, jsem se rozhodla kromě úpravy stravy nahradit maximum kojení umělou výživou, ať se v tomhle směru taky někam pohneme. První den si Viki z lahvičky vždycky jenom tak cucnul, třeba dvacet ml, ale nabízela jsem furt pryč, dokud jsem už asi ve čtvrt na dvě neměla pocit velké tenze a nechala jsem si „odsát“, další kojení bylo až při prvním večerním probuzení kolem deváté. Druhý den už toho vypil většinu a asi třikrát se pokadil, takže mi došlo, že budu muset omezit četnost 😀 od třetího dne jedeme jednu lahev dopoledne, jednu odpoledne a jednu před spaním. V noci kojím normálně, mám ovšem pocit, že už toho moc neteče, protože saje hrozně dlouho a stejně ho to už k ránu neuspí, takže vstáváme před šestou. Až se vyhrabeme z nemoci, dám si k posteli tu termosku a mám pocit, že v tom okamžiku bude kojení passé. Nicméně až na tu noc, už teď jsem s aktuálním stavem mnohem spokojenější, než sloužit za dudlík lomeno mlékomat desetkrát denně.

Apropó, nemoc. V úterý si ještě Bibina stihla užít poslední sníh, odpoledne už jí bylo blbě a středu prohorečkovala. No a jakmile se vyhrabala z teplot, přišla rýma a kašel, přičemž já to slízla taky a Vikouš má aspoň tu rýmičku, abychom se nenudili. Samozřejmě nesnáší jak odsávání, tak utírání nosu, i když smrkat by potvorák býval uměl. Víkend byl jeden z nejpříšernějších za dlouhou dobu :/

Byla jsem na dni otevřených dveří v místní školce, a potvrdila si, že bez trvalého bydliště velké šance nejsou. Provádějící učitelka mi poradila zkusit přinést na zápis aspoň nájemní smlouvu, že tu jako fakt bydlíme. Zkusit to každopádně můžu. Školka vypadala tak nějak normálně, stejně to bylo celkem irelevantní, protože kdyby nás vzali, bylo by to na 99 % do nové budovy, která má otevírat někdy mezi zářím a lednem (přičemž teď to vypadá spíš na ten leden).

Málo píšu o Viktorkovi a to je škoda. Už se zvedne bez opory do stoje a chůze převládá nad lezením, i když v botech se stále odmítá byť jen postavit, natož udělat krok. Vyvíjí se z něj úžasný klouček, kterého je radost krmit, obdařuje nás uslintanými pusinkami (Brigule v jeho věku byla absolutně nemazlící) a rád se mazlí s plyšáky a občas i panenkami (opět, Bibinu tyhle hračky začaly zajímat asi až v roce a tři čtvrtě, kdy začínala s hrami „jak šla (plyšová) Šmoulinka na nákup“). Posledních pár dní nás i „krmí“ plastovými jablíčky (tj. musíme otevírat pusu a brát si je do ní) nebo nám z plechové konvičky leje do pusy čaj 😀 Kromě mama, tata, papa(t) a výmluvného „jé“ nemluví, ale chytrý je dost. Na druhou stranu mě nemůže vidět ani sedět u počítače, ani stát u dřezu, a úplně buřt jsou mu jakákoli videa a pohádky, zatímco Bibina už v jedenácti měsících zvládla Večerníčka. Někdy je to dost velká nevýhoda, protože třeba nehty začínají být neostříhatelné. Taky na sebe hrozně žárlej, když mám na klíně jednoho, druhej na mě ošklivě zahlíží a do minuty se mi tam většinou cpe taky, načež se rozeřvou oba. Rostou mu dvojky, snad všechny najednou, takže večer vždycky mívá tváře jako Marfuša, kdeco okusuje, pořád za námi lozí a kvílí. A taky jak víc chodí, víc padá, takže má aktuálně asi pět boulí a modřin, válečný hrdina hadr.

Pár fotek zde, ale jelikož jsme byli nemocní… nebylo moc co fotit.

Slibovali jsme si před narozením kobliha, protože jsme věděli, že to bylo náročné. A bylo. Ale první rok jsme přežili, návrh na rozvod nepodali a shodou okolností jsem prakticky na týden přesně začala být schopná s oběma dětmi nějak fungovat. Nějak jinak než v módu „když malej usne, naložím ho a jedeme na hřiště, tam se za deset minut vzbudí, Briguli zhruba ve stejnou dobu přestane bavit rýpat se ve zmrzlém písku a pojedem zase domů, to vše pro dvouhodinovou výpravu nezvládnu praktikovat víc než 2x týdně“. Tenhle týden jsme někde byli každý den, a to pro mě doteď opravdu nebyla samozřejmost. Pondělí a pátek vyzvedávání ze školky, v úterý jsme jeli všichni vyřizovat nějaké papírování, ve středu měl Viki roční prohlídku a ve čtvrtek, a to se musím poplácat po rameni, jsem odeskortovala Bibinu do butovického Funny Sassy, nechala ji tam ostříhat a koblih se vzbudil až po dvou hodinách v metru cestou zpátky, přičemž vydržel být celý zbytek doby hodný.

Prostě jo, už to není mimino, už je to batole. Mimochodem, rozchodil se a už toho sice asi těsně, ale podle nás víc nachodí než naleze. Mluvení moc nedá, ale už velmi výmluvně používá vrtění hlavou. Bibi taky roste. Dneska zvládla vypít ve vodě rozmíchané laktobacily aka „medicínku na průjem“ a konstatovala, že to chutná „líp než medicínka na blinkání“ neboli smecta, kterou jsme do ní asi před čtvrt rokem narvat nezvládli 🙂 Akorát člověk nesmí polevit v pozornosti. Po čtvrtečním zážitku si dneska se mnou hrála na stříhání, vždycky přinesla nějaké dva bazmeky typu vařečka a štětec, nebo jiné kuchyňské náčiní, a „stříhala“ mě s tím. Nejdřív jsem dávala pozor, aby mě netahala, po chvíli jsem se nechala ukolébat a koukala s čajem do počítače, dokud zase nepřišla s „nůžkami“, zajela mi s nimi do vlasů, „stříhla“… a já slyším typické chroustnutí. Otočím se, a ano, byly to opravdové nůžky. Zvládla jsem jí v klidu vysvětlit, že tyhle nůžky jí do rukou nepatří a krámovat kuchyňské šuplíky by vlastně taky neměla. Naštěstí jsem přišla tak asi jen o deset vlasů. Boha jeho.

Mám pocit, že s omezením masa jím čím dál pestřeji, zdravěji a i chutněji. Věnuju větší pozornost výběru pečiva, zeleniny i příloh a Lvíček se ve většině případů přidá. V sobotu jsme tak měli geniální salát – nějaký balený mix, rukolu, kozí sýr a brusinkový kompot s ořechovým chlebem od Kabátu. A dneska k snídani ztracená vejce na rukole s kouskem uzeného lososa 🙂 Debužírujem.

A dneska byla Kýchavá neděle. Prča je, že se mi zrovna projevila bůhvíjaká alergie, takže jsem kýchala a smrkala celý den – asi se budu muset stát kyborgem, abych ten věkový odhad naplnila 😀

Fotky opět mizerné – nedá se nic dělat, když jsem troglodyt a rozbila jsem si displej. (Ale stejně si myslím, že Galaxy Nexus byl mnohem odolnější.)

Když vám den po Valentýnu Vikouš vyrazí telefon z ruky a už podruhé na něm odejde sklo.

Když se ve středu vydáte na ježdění na ponících do stanice přírodovědců na Smíchově a skončíte na Andělu zapadaní sněhem (nakonec z toho byla hodina v herně, ale příjemná).

Když pečete koblihovi k prvním narozeninám na oslavu kachnu a zrovna přesně v ten den vám odejde horkovzduch, takže kachna je v půl dvanácté akorát vlažná. A drobnější, popřípadě osobní věci radši nepočítám.

Ale abych nebyla jen negativní – koblih je ročák a je z toho faktu nadšen. Přejde půl obýváku, hraje si sám, jí sám v židličce… a věříme v ještě lepší zítřky 🙂

Omluvte kvalitu fotek ze starého mobilu 🙁

Minulou neděli jsme si pořídili sonický kartáček. Lvíček z něj byl nadšený od začátku, já prvních pár použití myslela, že to nedám – ale teď ho miluju taky. Mám pocit, že mi hodně pomáhá s jedním zubem, v kterém mám fakt velikánskou výplň a pod nímž se mi mají tendenci dělat záněty dásně. FTR je to Philips Sonicare, nějaký základní model, jedno tělo, na kterém máme každý svou výměnnou hlavici. Bibině vštěpujeme, že kartáčky se nepůjčují, takže když mě viděla s tím, co považovala za tátův kartáček, investigovala: „Ty sis to pučila…?!“

Helenka si stěžovala, že nedělní přehledy nejsou v neděli, že je zvyklá si prohlížet fotky v pondělí ráno před prací. Puffin zas chtěla delší popisky. Tak já se zkusím (zkouším) pochlapit.

Vikouš čím dál častěji opakuje „táta“ i na věci a lidi, kteří zcela evidentně táta nejsou. Poslední dobou to doprovází i nataženým prstem, takže jsem si odvodila, že „táta“ je prostě… ukazovací zájmeno. Něco jako „toto“. Taky strašně často a rád vrtí hlavou, ale někdy v absolutně neadekvátních situacích (nene to neznamená ani náhodou), třeba když chce ještě jídlo. K domluvě s ním je zatím dost daleko, ale roste. Roste valem. Vyleze na gauč i na postel, a co je důležitější, taky pozadu celkem bezpečně sleze. Dneska se vyškrábal na Bibinčino Jitro, usadil se tam a najedl se. Budeme muset akutně koupit druhé a zbavit se toho polského polstrovaného krámu, který jsme ale kupovali s vědomím, že to bude tak na půl až tři čtvrtě roku. Jen mám trochu dilema ohledně barvy, protože do toho bílého laku se tak strašně lehce dělají díry…

Dneska zas dopolední procházka na Řepy, když B spala u prarodičů. Ti ji přivezli autobusem a od autobusu ji přinesl tchán v náručí, protože usnula. Svěřovali se nám pak, jak jsou vždycky smutní, když odjede… ona je s nimi ráda a my s ní sice taky moc rádi trávíme čas (občas je to i trochu přetahovaná, kdy bychom ji o jednom víkendu chtěli pro sebe všichni), ale zároveň si rádi užijeme i trochu volnější den nebo den a půl, když tam jednou nebo dvakrát za měsíc odjede. A třeba jednou přijde den, kdy je tam dáme oba – ani se neodvažuju snít 😀

Fotky tady.

Poznámka pod čarou: jelikož Brigule spala a Vikouš spal dvakrát, což se u obou nestalo už asi čtrnáct dní, šli dnes spát menší zloprcek asi ve čtvrt na deset a větší zloprcek v deset. Tohle už znova nesmíme dopustit. A chci vidět zejtra to vstávání do školky…