Jenom na úvod – únor už po prvním dni vypadá o hodně optimističtěji než leden. Například jsem dneska po měsíci chromajzlení zvládla dvě cca půlhodinové procházky a dokonce doběhla zelenou na semaforu! A Bibina si před spaním řekla o nočník a poprvé ho v téhle souvislosti použila. Tiše si od února slibuju, že bych mohla i porodit, i když doufám, že to bude až tak mezi půlkou a koncem měsíce.Samozřejmě, březen to jistí, ale nestěžovala bych si… 🙂
„A ten hořčík bych už pomalu vysazoval,“ odtušil gynekolog na včerejší poradně. Jo. Včera jsem byla podle menstruace 36+0, podle ultrazvuku budu v neděli. Tak jo, no. Asi se to fakt blíží. Musím se dokopat uvařit si aspoň jednou denně maliník, zalít a vypít lněné semínko (nebo ho nadrtit do jogurtu) a, hm, možná se trochu pověnovat masáži hráze. Vidím to tak, že ten maliník možná dám, lněné semínko tak jednou za tři dny a hráz nula 😀 Na jednu stranu – měsíc vypadá jako spousta času, na druhou stranu to jsou jen čtyři mizerné týdny! Plus mínus dva! Měla bych pomalu končit s nákupy, žehlením a balením – najít oddací list a tak podobně. Minule se ten poslední měsíc dost vlekl, ale mám podezření, že tentokrát uteče bleskově. Naštěstí už finišuju. Jen nákup v lékárně, pár drobností z lékárny, co včera v DMku neměli, a kvůli mojí marnivosti ještě tmavomodrou čepičku, aby Motorkovi ladila ke slavnostnímu outfitu z tmavomodré bundičky a manšestráčků.
Na gynekologii podlehli mým psím očím a s plánem jet rodit do Mělníka mě nechali chodit ještě na poradny k nim. S Bibi jsem neměla problém na prohlídky od toho 36. týdne dojíždět, ale teď s pracujícím Lvíčkem a dvouletým dítětem nejsem vyhlídkou na každotýdenní půldenní výlet úplně nadšená 🙂 Všude píšou, že jak má dítě čím dál míň místa, že se míň hýbe. Motorek je tedy výjimka potvrzující pravidlo, tenhle týden se mele víc než za celý dosavadní život, naučil se žďuchat mě do močáku a dokonce se otočil zády napravo, stejně jako jeho ségra, což mě extra nenadchlo – na druhou stranu u Bibiny to nevadilo a měla jsem podezření, že rotovala opačně (jinak nevím, jak by to stihla tak rychle a hladce), tak třeba to tady bude stejně a mám tyhle procesy prostě zrcadlově obrácený 😀
Začínám se trochu bát. I když už mám jeden porod za sebou, pořád mám pocit, že „vím, že nic nevím“, snad jen kromě mechanismu tlačení, který jsem si snad jakžtakž stihla zapamatovat (není to zas tak jednoduchý grif). Co když to bude moc rychlé a já nestihnu dojet? Co když to naopak bude trvat celý den a já se na tu poslední fázi moc vysílím? Co když budou nějaké komplikace? Neměla bych na to myslet, asi musím přestat číst porodní diskuse. Musím jen věřit, že to bude OK.
Dost mi tvrdne břicho, špatně dýchám, přidalo se rozvolňování kyčlí. Naštěstí už víceméně můžu chodit, což je přímo extatický pocit – při tlačení kočárku nebo delších trasách se mi ale pořád ozývá bederka a levé esíčko, to už ale beru jako přežitelnou těhotenskou potíž. Ze země se mi zvedá sice blbě, ale tam si nejsem jístá, jestli „ještě“ nebo „už“. A odírám si břicho dveřma a přivírám do různých skříněk – prostě jsem už došla do fáze, kdy těhotná ví, že přišlápnuté hrábě ji dozajista netrefí do nosu.
S pobavením pak vzpomínám na pět šest posledních týdnů před prvním porodem, kdy jsem nedělala nic, úklid nechala na Lvíčkovi a na obouvání si musela sedat na kuchyňskou židli. Pravda, teď jsem si pořídila boty se zipem, ale když je potřeba zavázat je pidižvíkovi, tak se holt ohnu… na subjektivní cimprlení není prostor. Akorát se musím přiznat, že každý týden buržoustsky objednávám iTesco, protože do obchodu si sama pořád moc netroufám a L. tím nechci zbytečně zdržovat.
Jsem ostříhaná. Asi naposled před porodem. Dneska k nám přijel kadeřník (máme od tchyně kontakt na chlapa, co jezdí domů – oboje je trochu netypické, ale většinou jsme s L. oba spokojeni). Jako většina kadeřnic je hrozně ukecanej, tak se hned ptal, jestli už máme pro malou nějakou školku (když ho totiž viděla, vrhla se Lvíčkovi na klín a zakryla si oči – jinak má návštěvy povětšinou ráda, ale Aleš je dost robustní chlap). Že by jí kontakt s dětma prospěl, a že prej až se narodí mimino, že to ji hned seženem. No… sice jsem původně počítala se scénářem, že začne chodit do školky ještě před porodem, ale nesehnali jsme žádnou školku v dosahu s rozumným režimem a mně začalo postupem času připadat, že je na to fakt ještě malá. Navíc tu jsou ty nezanedbatelné argumenty s nošením školkových bacilů k miminu, s ranním vypravováním… tak jsem školkové pokusy odsunula na podzim, až bude malýmu cca půl roku a začne škodit 🙂 Já vím, že nejspíš nebudou spát zároveň… a pořád to pro mě není argument. Snad se tu nějak všichni sžijeme. B. dneska začala sama od sebe říkat „těšíš se na miminko“, tak se tu kojím nadějí 😉
„Prosím tě, už poroď,“ řekl mi zrovna Lvíček po příchodu z WC. „Aby sis zapamatovala spláchnout, to snad po tobě nechci tak moc…“
Ještě ne oficiálně. Oficiálně je to pět týdnů a dobře vím, že to může být klidně i sedm – ale dostala jsem se do módu, kterému jsem posledně říkala „velryba“ a který prostě spojuju s devátým měsícem. Nemůžu dýchat, ani vsedě, ani vestoje. Místo chůze se kutálím bez ohledu na aktuální stav zad (týden po masáži už skoro v normálu!) a s výjimkou nejbližších mi jdou skoro všichni lidi strašně na nervy.
A hnízdím. Už mám vyprané dětské oblečení, chystám se dokonce žehlit a v týdnu obstarat nákupy v drogerii a lékárně. Tašku do porodnice mám napůl sbalenou. Uff.
Brigule si oblíbila anglické dětské písničky a sjíždí je na youtube do omrzení. „Cože? Brain, brain, go away?“ zaposlouchala jsem se do jedné, až mě Lvíček opravil, že to je rain. Ale posuďte sami – já tam na začátku toho slova nějakou okluzivu slyším.
Možná si to tam jenom projektuju, protože už i mě dostihuje pregnancy brain. Nejlépe to doložím asi skutečností, že tuto větu jsem původně napsala ve formě „prorože už i mě dostihule pregnanci brain“. A to, že tu předchozí jsem formulovala asi pět minut. A taky, že teď už si vůbec nevzpomínám, jaká vlastně měla být pointa tohoto příspěvku.
Asi všeobecný progres v mém těhotenství. Nedosáhla jsem žádného významného milníku, pokud za milník nepovažujete 42 dní zbývajících do oficiálního termínu (podle ultrazvuku), podle čehož jsem reverse engineeringem odvodila, že jsem 34+0 (z termínu podle MS 34+3). S L. jsme přidali do sloupečku vpravo widget s odpočtem. A widget na fotky už mám taky, akorát že o víkendu se pořád něco dělo, takže fotoblog bude asi až zítra.
Včera jsme nechali dítě u babičky a jeli nakoupit jednak knihovnu do dětského pokoje a druhou skříň na oblečení pro Motorka, protože do jedné se oba nevejdou, jednak nové oblečení pro Bibinu, která skokově roste. V sobotu jsme měli k obědu kuře (bez prsou, které jsem vypreparovala na jiné jídlo) a my dva s L. jsme z něj měli kůži, nádivku a oblízli pár kostiček. Naše nežravé dítě spucovalo, nekecám, celé kuře a zazdila to dvěma Kinder Pinguí. A nepoblila se! Ulovili jsme šest bodýček (na zimu snad budou stačit) a pár dalších kousků oblečení v 98, ale už nám nezbyl čas na kafe dílem proto, že dopravní komunikace u obou zličínských nákupáků byly zoufale ucpané, dílem proto, že když už jsme se konečně doplazili od Avionu k Metropoli, byli jsme zase limitovaní mým šnečím tempem pohybu indoor. Naplno jsem si uvědomovala, jak se musí cítit ty babičky, vedle kterých kráčí vnuk a jelikož je slušně vychován, přizpůsobuje se bez komentářů jejich tempu, ale na každém jeho svalu a nervu je znát, že by sám býval kráčel minimálně třikrát rychleji a cítí se být uvězněn v čase a prostoru. Dala jsem si tak zabrat a během následující půlhodiny, kterou jsem proseděla v autě, se všechno tak rozleželo, že jsem se k tchánům do prvního patra sunula visíc za zábradlí a fňukajíc. (Vždycky jsem si myslela, že o anatomii vím relativně dost, ale až do minulého měsíce pro mě esíčka byly akorát docela dobré sušenky.)
Na masáži jsem byla ve čtvrtek. Dokonce si troufnu říct, že mi ulevila, kromě namasírování a mobilizace jsem dostala cviky na doma, provedla mi i reflexní masáž a záda zatejpovala. Večer jsem seděla jak pravítko. Ještě v pátek jsem si na gauč musela dávat Špalíček pohádek, protože jsem nevydržela sedět na měkkém. Už mám období, kdy se zvednu nebo otočím na posteli bez pocitu, že mě někdo střelil do zad, ale esíčka pořád bolí, míň nebo víc. Vygooglila jsem, že je to normální, jak se rozvolňují vazy (v minulém těhotenství mě z tohohle důvodu bolely kyčle). Taky jsem vygooglila něčí zkušenosti, kdy dotyčnou musel v těhotenství každé ráno zvedat přítel na posteli a oblékat jí spodní prádlo. Z tohohle pohledu jsem na tom parádně, nakonec se zvednu vždycky. („No nakonec jo, protože musim!“ „Tak co si stěžuješ? Jsou lidi, co nevstanou!“) Tchyně se ptala, jak to s B. doma zvládám. Popravdě jsem odpověděla, že doma dobře, akorát venku je to mizerný a tím pádem moc ven nechodíme, na což jsem dostala kázání, že by ven chodit měla! No… už předtím, než mě tohle chytlo, jsem s ní nebyla venku úplně každý den, protože mě zmáhalo to neustálé postávání s břichem, a bylo víceméně v plánu, že ty poslední dva měsíce toho s ní venku moc nepochodím. Ještě jsem byla ráda, že to vyšlo na ty nejhnusnější dva měsíce v roce, ale zřejmě jsem ji nepřesvědčila. Nádavkem mě oblažila pochybnostmi, jak to budu se dvěma malými dětmi zvládat. Na některých návštěvách se člověk vyloženě psychicky občerství.
(V pátek se mi po týdenním braní železa vrátila úzkost, a když jsem se ji pokoušela rozehnat svým countdownem do porodu, došlo mi, že jsem možná tak hormonálně rozhozená, že taky můžu návazně spadnout do poporodní deprese. Awesome.)
Dneska odpoledne jsem při úklidu skříně objevila kojicí podprsenky a dostala záchvat hnízdění, až mě to vyděsilo: v rámci motta „UŽ JSEM DÁVNO MĚLA MÍT SBALENO DO PORODNICE“ jsem vyndala tašku a sbalila si to málo, co tu mám od minule – podprsenky, kojicí košile a polštářky, které se mi hodily na spoustu věcí od poporodního cvičení přes polohování při kojení až po zarážky na novorozence v nemocniční posteli. Je vtipné, že minule jsem měla dva červené, které se následně po vyprání sežmolkovaly a byly vyhozeny, a na druhou příležitost v úložném prostoru čekaly dva modré…
Přivezla jsem si od tchánů vakuové pytle s miminčím oblečením a příslušenstvím, což chci příští týden vytřídit, vyprat a ujasnit si, co všechno bude Motorek potřebovat dokoupit. Lvíček, který dostal k Vánocům knihu Opravdový gentleman, už si vzal za své, že ho bude odmalička stylově oblékat, takže se poohlédnem po nějakých pěkných miminčích košilích a svetřících 😉 Plus nějakou bundičku, a to by mělo do fusaku na březnové návštěvy pediatrie stačit… Zatím jsme mu aspoň koupili první dvě věci: osušku a natahovací hrací ovečku v Ikea. Ale až si domů přinesu první bodýčko s traktorem, bude to teprve všechno doopravdy! 😉
Já zas po opadnutí největších bolestí zad začala vnímat bolestivé tvrdnutí hlavně horní části břicha, pár nových strií, hemoroidy… ale už to beru s klidem. Po připočtení čtrnácti dní k aktuálnímu termínu je jasné, že víc než 56 dní už těhotná nebudu!
PS: Sny na dnešek: zjištění, že pohlaví se neurčuje podle toho, co je mezi nohama, ale toho, jestli má nenarozený plod výstupky na zubech(!) dovnitř nebo ven. Zjišťujeme, že dovnitř, a že tedy přece jenom čekáme holčičku. Porodím a jsem s dítětem hned doma. Náš byt je plný příbuzných, kteří se všude pletou. Uvědomuju si, že po porodu nekrvácím, najednou ze mě začnou téct očistky a běžím do koupelny, kde ovšem zavazí nějaká babička. Všem vynadám a vyhodím je. Najednou si uvědomuju, že ještě něco potřebuju zařídit, a běžím ven. Před Starbucksem potkám známou – Haničku – a vysvětluju jí, že bych si s ní ráda sedla na kafe, ale měla bych jít nakojit hladové dítě a beztak by ta káva musela být bez kofeinu. Působí, že je jí to jedno (asi spěchala do práce, došlo mi ex post). Doběhnu domů, kde se mezitím L. s rodiči snaží dítě (už je to zase chlapeček) krmit z lahve. Chci ho nakojit, ale zjistím, že je kompletně zubaté a mám strach, že mě pokouše.
Přestaňte mě číst, dokud je čas.
Jojo. V prosinci jsem se na všechny rekapitulace vykašlala, bo nebyl čas; ta holka mě za to jednou (právem) sežere. A ne, že by nebylo o čem psát. Roste. Rozšiřuje si slovní zásobu i gramatiku, tvoří čím dál složitější věty, umí být strašně hodná, pěkně poťouchlá i zuřivě zlobivá. Většinou aspoň jednou denně (obvykle po zahledění se na můj obří pupek) prohlásí „Bibika žbíšku mimiko“ a nechá si po stopadesáté vysvětlit, že Bibinka nemá v bříšku miminko, že jenom maminka.
Nepochopitelně začíná vyrůstat z 92, hlavně overálků – vždycky začíná nohama-, což mě trápí, protože F&F nemá overaly velikosti 98. (Asi se počítá, že tou dobou už budou všechny děti odplínovaný. Chm.) 86 jí vydržela o nějakého čtvrt roku víc, než jsou orientační intervaly, takže jsem myslela, že 92 bude mít nejmíň do dvou a půl. Naivní.
Trochu jí dorostly vlasy, a potom, co jsem jí před Vánoci ostříhala ofinu, konečně vypadá jako holčička (nebo jako pážátko ;)), a ne jako oškubané kuře nebo nakrátko ostříhaný kluk. Rádi jí říkáme, že je nejkrásnější a nejúžasnější holčička na světě, a vzhledem k Motorkovi v tom ani nebudeme muset přestat 😀
Období vzteku s ní cloumá dál, ale abych jí nekřivdila, musím říct, že nejvíc běsní, hází věcmi, řve atd. zpravidla jen ve dnech, kdy jí rostou poslední pětky. (Kojím se nadějí, že to stihne do mého porodu, protože kombo zuby+žárlivost si radši ani představovat nechci.)
Všechno si pamatuje. Posledně (k narozeninám, tj. před měsícem) jí moje máma dala pastelky. Včera vítala babičku pomalu ve dveřích s heslem „pastelky“ na rtech. Když tu byl tchán, zase na něj vybalila „chceš kokodýla, žabičku, pána!“ – což byly hračky z kindervajíček, které jí děda přivezl posledně, taky cca měsíc až dva zpátky. Na Štědrý den jsme byli u tchánů na obědě a rozkoukala tam Příšerky, s.r.o. – před poslední asi půlhodinou jsme museli odjet. Když jsme tam jeli sedmadvacátého znova, začala si v autě lebedit, že jede na „sašáčky“ 😀 od těch Vánoc u nás mimochodem jedou Příšerky pořád dokola. Všechno je Vazovský, Saly, Jendl nebo Pan Vatanůs – musíme je kreslit, modelovat z modelíny, Brigitka je konzumuje v podobě jednotlivých soust polévky nebo dílků mandarinky. Spapej Vazovskýho! Občas nám taky říká „Majku!“ nebo „nejlepší kámoši“. (Máme podezření, že z Příšerek je i hláška „baculatá roztomilá“, což o sobě v poslední době prohlašuje, byť to první není pravda ani zdaleka.)
Zaregistrovala, že mi L. říká Janičko, a zkouší to napodobovat. Sice ji opravujeme, že ona má říkat maminko a Janičko mi říká jenom táta, ale k něčemu se přiznám… nikdy jsem ke svému jménu neměla extra vřelý vztah. Když jsem se seznámila s Lvíčkem a ten přišel s vlastními variantami, vzala jsem ho na milost – od něj to znělo fakt hezky. Ale od nikoho nezní „Janičko“ tak úchvatně, jako od mojí dcery. Najednou mám pocit, že mám nejkrásnější jméno na světě 😀
Ohledně tchánovců – když tam jedeme, vždycky tvrdí, že jede „za babičkou za kočičkou“, přičemž kočička je černá lidožravá bestie, kterou k ní pro jistotu nikdo nenechá ani přiblížit – nicméně je to kočička, a tedy hit. Děda je většinou až na třetím místě – dneska se po něm ale ptala, tak jí povídám, že děda je v práci. „Babičká?“ zajímala se. „Taky v práci.“ Chvilku se zamyslela a ujistila se: „Kočička taky v páci?“
Miluju její zacházení s jazykem. Některé půvabné zkomoleniny už z jejího slovníku zmizely, zevezec už je jezevec, kokojí k(r)okodýl, zeviny správně těstoviny (i když někdy spíš totstoviny, asi v kontaminaci s toustíčkem) a avantgardní „spavec“ bylo nahrazeno mainstreamovým „zavžeme“. Pořád ale zbývá spousta skvělých novotvarů: zeňuláček (sněhuláček), tepotel (teploměr), mecinínka (medicínka), madidinka (mandarinka). Zdvojování a ztrojování prostřední slabiky v trojslabičných slovech je na denním pořádku (Motorek je, když se na to zeptáme, „Motototojek“). Ještě lepší je ohýbání sloves: ráda tvoří infinitivy podle třetí osoby jednotného nebo množného čísla, takže vznikají konstrukce jako „můžeme jedet“ nebo „chceš umejout“. Dneska mě konsternovala pochlubením „hezky pomožela Bibi!“ (Pomáhá vůbec ráda, když se jí to hodí do krámu. V prosinci prodělával L. nějakou vitamínovou kúru a B. asistovala u braní pilulek – bylo to „kolečko, kolečko a bonbonek“.)
Neskutečně mě štve jednou věcí – když něco prohlásí a vzápětí si to rozmyslí, především ohledně jídla, tj. „banánek, banánek“, já ho oloupu a „ne“. Dost jí za to nadáváme, vysvětlujem… ale dělá to pořád. Na poli odplínkování pořád ani světýlko na konci tunelu – občas tvrdí, že chce čurat „na prkýnko“, ale nikdy nic nevykoná a v občasném hlášení už hotové potřeby si často plete velkou, malou a obvykle nenahlásí vůbec. Jí trochu líp, pokud jí zrovna nerostou zuby a nejsme někde na návštěvě nebo návštěva u nás. A chození bez kočárku je pořád mizérie – pokud má motorku, je to tak 50/50, že hezky pojede nebo že se vrátí na koníčka; bez motorky tak 10:90. A to by bylo k pětadvacetiměsíční Briguli asi zhruba všechno. Hodím sem ještě nějakou fotodokumentaci, když už jsou jinak všechny fotky na plusku…
Zeňuláček
Modelína (tady je hrozně podobná mně v dětství, tedy až na ten outfit :D)
„Mamiko! Mamiko! Mamiko! …Janičkooo?“
„Chceš taky do košíčku?“
Nakonec jedno pištidlo ze včerejška
Co se mě týče, musela jsem přestat používat deodorant do podpaží i parfémovaný toaletní papír (don’t ask). Zimní bundu už nezapnu a modlím se v mírnou zimu, protože se mi prostě moc nechce nosit těhotenskou podzimní s tlustým svetrem. Jedny těhtotenské kalhoty ze dvou se mi prodřely a já přemýšlím, jestli si nějaké půjčit, koupit tady v dětském bazaru anebo to zkusit nějak překlepat (už jsem taky párkrát měla v životě období jen jedněch nositelných kalhot). Nové si kupovat nechci. Ještě na začátku těhotenství jsem vnitřně nevylučovala, že kdyby všechno šlo krásně hladce, že možná časem, ještě jednou… Druhý trimestr mě z toho dost drsně probral (a popravdě blogy a jiné internetové zápisky trojdětných známých taky). S vděčností sleduju měnící se datum v kalendáři, které s rozhodností ukrajuje den po dni z maximální možné doby, po kterou v životě ještě budu těhotná. Některé ženy se bojí porodu a teprve závěrečné velrybí období je přivede k postoji „však to nějak přežiju, cokoliv lepší než tohle“. Ze mě tedy vleklé druhotrimestrální úzkosti, bolavé nohy vyzdobené fešáckou křečovou pavučinkou, nutnost každodenního poledního šlofíka, nespavá dvouročka lezoucí mi po břiše a další denní radosti vygumovaly nostalgický pocit „přece by to nemuselo být naposled“ a spolehlivě ho nahradily vizí „jestli nepřijde nějaké fatální selhání antikoncepce, JE TO NAPOSLED – ZAPLAŤPÁMBU!“
Jinak ale, jak už jsem psala, jsem se v posledních týdnech konečně srovnala psychicky. (Motorek je navíc fakt hodňoučkej a klidnej, pevně doufám, že mu to vydrží.) Téměř současně mi ale reálně došlo, že tu za dva měsíce budu mít na starost DVĚ DĚTI a co s tím proboha budu dělat, vždyť to bude už skoro jako školka! 😀 Utěšuje mě ale, že mimino kromě kojení a možná nošení a nahřívání bříška toho zas tak moc vyžadovat nebude, prvních pár týdnů bude doma Lvíček, v létě budu Bibinu tu a tam udávat na minidovolené prarodičům a na podzim, až se Motorek začne plazit a vyžadovat víc pozornosti, pro ni zkusím najít školku. Tak snad si to moc nemaluju… ale nějak to holt dopadnout musí. Ujasnili jsme si s Lvíčkem, že ten první rok budeme asi dost vyhození z normálu, nevyspalí, nebudeme mít na sebe čas a budeme na sebe hnusní, a slíbili si, že se za ten první rok nerozvedem, protože za krize bude moct únava. Jenže řeč se mluví a na realitu se stejně teoreticky nepřipravíme 🙂
PS: Dostala jsem čočku, že se nedokumentuju. On na to není moc prostor, protože když si stoupnu k zrcadlu (kde stejně není světlo a fotky stojí za houby), okamžitě přijde okukovat Bibina. Tak jsem se schválně vyfotila, Nějaký 33. týden.
Vypadá to, že se začátkem kalendářní zimy konečně začalo i trochu pohodovější období (což nechci zakřiknout, protože pořád se spousta věcí může dos*at, ale každopádně JÁ jsem ve větší pohodě, takže by snad měla skončit série Depresivních Blogpostů (TM)). Fotek je tentokrát podle očekávání nálož, jsou v tom tři vánoční oslavy (a to jsem tu hlavní fotila hlavně na bezzrcadlovku a fotky jsem sem líná dávat)
Někdy od úterka už jsem byla v zenu: dítě, který neusnulo, jsem vyvážela v poledne ven, k tomu brala smetí a ještě ve výtahu se mi od něj utrhlo ucho. Tak jsem ho nesla za uzel a milý pytel se mi roztrhnul uprostřed přechodu před kontejnery. OK, odvezla jsem kočár zpátky na chodník, přidržovala pytel za okraj a dno a snažila se ho donést do popelnice. Upadl mi těsně před ní a ozdobil čerstvě uklizenou dlažbu směsicí nudlí z polévky, rýže z rizota, použitých plenek a dalšího domácnostního odpadu. Naštěstí někdo odhodil do rohu přístěnku starý pánský oblek, takže jsem použila sako a kalhoty na likvidaci větší části nudlí a rizota, vrátila se pro dítě a jela vesele dál. Tomu už se můžete fakt akorát smát. (Pokud nejste Lvíček, který mi po příchodu vynadal, že jsem si to nedala ještě do jedné tašky a že jsem s tím byla u kontejnerů patřícím technicky vedlejšímu baráku, ale stejnému developerskému projektu, protože je mám víc při cestě.)
O Štědrém dni jsem už psala. Na Boží hod jsme si dali oraz a 26. vyrazili do Roudnice za Lvíčkovými prarodiči a nebyla to úplně nejvydařenější návštěva – Bibina nechtěla jíst a z babičky i dědy vyzařovalo, že je teda jako rozmazlená a že oni by ji naučili. Druhý den na návštěvě druhé babičky, s kterou jsme se sešli u tchánů, jsme se zase dozvěděli, že její děti chodily spát po večerníčku… nemá smysl poslouchat. Bibina opět nic nejedla a o to víc jsme si všichni užili dnešek, kdy jsme nic nemuseli, byli doma, Brigulína se od rána cpala perníkem, řízky i tousty a vydržela si i dlouhé desítky minut hrát sama s novými hračkami, samolepkami nebo se stromečkem, celá šťastná.
Malej se začal mlít o něco víc, ale pořád výrazně míň než prenatální Brigule, zato mi tvrdne břicho pokaždé, když se ohnu, a skoro každý den si musím zdřímnout, protože nejpozději ve dvě odpadnu jako zralá švestka. A já mám už jen dva měsíce do termínu. Dudlajdá!
Lvíček dělává takový zvuk, když se mu něco nepovede (upadne apod.) – zní to jako „bep“. Bibina to odkoukala a začala parodovat. Likvidujeme adventní věnec a L. rozlil na papír vosk ze svíček, Brigule to pochopitelně zkoumala a otiskla ruku do vosku, který se jí na ni samozřejmě nalepil. Když to zjistila, začala kvílet: „Umejeme jučičku! Todle bep!“
Kdepak vánoční atmosféra. Kdepak byt provoněný pečeným cukrovím a purpurou. Všechno se sype ještě víc než doteď a vesměs jsou to pitominy, drobnosti, ale stokrát nic… znáte to.
Odešel kazeťák, který dostala Bibina k narozeninám. Správně, před týdnem a půl. Nejdřív jednu kazetu sežral, pak další přehrával zásadně dvojnásobnou rychlostí a nakonec už nešel ani pustit. L. ho v pondělí odvezl na reklamaci. Další den se mu ulomila korunka u hodinek. Dva měsíce po záruce (a stejně pravděpodobně neuznatelné jako záruční oprava). Výhled ceny cca tisícovka. Lvíček důvěřoval Brigulíně, že zvládne pít ze skleničky, a když jí náhodou upadne, bude to z malý výšky. Nepočítal s tím, že se s ní rozběhne, voda vycákne a Bibina buď instinktivně, nebo jako revenge skleničkou třískne o zem. (A to ještě můžem bejt rádi, že na ni neupadla.) Sklenička to ovšem byla Lvíčkova oblíbená, a to z Googlu, kterou dostávali jenom inženýři v jednom konkrétním období. A v sobotu hodila mokrou žínku na moji židli, která nešťastnou shodou okolností utrpěla krátce po nastěhování díru v laku. Deska židle není z masivu, ba ani z dřevotřísky, ale z lisované dřevovláknité desky, takže krásně nabobtnala a dělat se s tím nedá vůbec nic, ani přebrousit, protože jak chcete brousit papír. Jo a ještě se uvidí, jestli jsem zničila nebo nezničila tyčový vysavač, když jsem se s ním ve čtvrtek snažila vysát kakao a to se nasálo až do motoru. (Zatím žije.)
Tolik k materiálním škodám. Po zdravotní stránce… Mě začala v pondělí bolet hlava a v krku. V úterý jsem ale proti očekávání zdaleka nebyla nejnemocnější osoba v domácnosti, protože Lvíček chytil nějakou střevní chřipku, celý den mu bylo špatně a celý večer proklepal v zimnici na gauči, jednu dobu už jsem uvažovala, že mu zavolám sanitku. Brigule zřejmě měla něco podobného, u ní přetransformované do formy šíleného vodového průjmu, takže jsem se se začínající virózou starala o oba. Libovka. Dneska už jsou ti dva snad v pohodě, dokonce jedí (i B.), a mně se týden „odkládané“ nachlazení konečně vrazilo do průdušek. Takže mluvím jako Fantomas a každé zakašlání mi rve plíce z těla, ale u mě to znamená finální fázi, takže jsem s tím v podstatě happy. (Dokonce to přináší vtipné historky, z čehož by třeba psice udělala gró blogu a ten sebelitovací zbytek vyhodila, ale holt… nejsem psice 😀 Před probuzením jsem měla sen, který se mi prolnul do reality a já poslední větu z něj pronesla nahlas. Normálně ze spaní nemluvím, takže teď se Lvíček nečekaně probral zvukem několika slov pronesených hlasem Fantomase a chvíli nevěděl, jestli jsem se v noci netransformovala ve vraždícího mutanta, který má v plánu ho sežrat.)
Večerní update: bolí mě průdušky, jako kdybych měla tuberu, takže už zas tak happy nejsem. Taky mi poslední tři dny ne přímo teče, ale docela kvalitně prosakuje krev z nosu, a včera jsem si odbyla svoji klasickou těhotenskou auru, kdy jsem hodinu viděla jak přes rozbité brýle. Abych napsala o těhotenství něco pozitivního, tak poslední asi dva týdny jsem se konečně „naladila“ na mimino a užívám si ho… ale všechny tyhle okolnosti mě nutí den ode dne toužebněji hledět na kalendář. Na Štěpána to budou už jen dva měsíce do TP! Ve čtvrtek jsem byla na velkém ultrazvuku (kde jsem jen tak mimochodem zjistila, že moje doktorka odešla, takže už asi popáté měním doktora v rámci stejného zdravotnického zařízení…). Prcek vypadá v pořádku, odhad váhy 1670 gramů a s délkou je cca týden napřed, tak mu pokradmu šeptám, že zas extra to přehánět nemusí 😉 Stejně zvláštní pocit, že tu váhu ještě zhruba zdvojnásobí…
Vánoční náladu nemám. V tomhle se jednak není co divit, ale jednak… prostě není. Nepomohla mi v tom máma, které jsem někdy začátkem prosince poslala mail s návrhy pro Ježíška, abych jí to usnadnila. Dostala se – důchodkyně – k nakupování až teď a několikrát mi volala s absurdními upřesněními typu „ta knížka (citace plného názvu) má tvrdý nebo měkký stránky? a ta (znovu citace názvu) je co zač?“ Co chce slyšet, žánr? velikost? obrázek na deskách? fakt se to nedalo splést… Připadala jsem si, jako když volají z dodavatelské firmy a upřesňují objednávku, a bylo mi to trapné. Příští rok už tohle nepodstupuju – sama plánuju dávat jen dárky vlastní výroby a přijímat jen ty podle vlastní fantazie.
Připadá mi, jako by Vánoce vůbec být neměly. Minulou neděli, Stříbrnou, nebylo na Novém Smíchově určitě víc lidí, než o běžném víkendu. Dopoledne byl Lvíček nakupovat ve Štěrboholech a prý tam nebyla ani noha, parkoviště prázdné. Zlatá neděle! Myslím, že letos lidi na svátky buď zapomněli, nebo se je rozhodli kolektivně ignorovat. (Nakonec se mi povedlo uklidit kuchyň a s L. jsme kolaborativně upekli pět plechů cukroví – ke vzájemné spokojenosti já dodala těsta a umyla nádobí, L. válel a vykrajoval. Hezky to tady voní perníčky, koncipovanými jako ozdoby na stromeček, jinak perníčky jím já, linecké jí L., Bibina nejí nic, takže pro letošek nám to bohatě stačí…)
Galerie našeho předvánočního týdne tady.
A většinou se to plynule přenese do dalšího týdne. Teď je kupříkladu úterý, půl šesté ráno, cucám septisan proti bolestem v krku a sedím na gauči u Brigči, které jsem musela dát calgel a následně udělala mlíko (z kategorie “ co už s ní“). Nic jí nevyčítám, byla uznalá, přiběhla s řevem „až“ ve čtvrt na šest a to už jsem byla dvacet minut vzhůru. Aspoň mě ušetřila dlouhých pokusů ještě usnout.
Minulé úterý jsem si pokorně vyzvedla stehenní stahovací punčochy. Po vybalení smrděly jako něco, co leželo dvacet let v babiččině skříni proložené pěti různými tuzexovými mýdly, a navlékají se hůř než tlusťochovi neopren – ale fungují. Je to dost velká úleva a i vizuálně už se to aspoň nezhoršuje. V socialistické Tetě na Opatově jsem si při té příležitosti koupila za šestadvacet korun diář. Albi je sice super, ale na záznamy menstruačního kalendáře, pohybů váhy a výroční návštěvy u gynekologa fancy knížku se sovičkama o kilo dražší nepotřebuju. (Všechno by to navíc bylo jednodušší mít v mobilu, ale k tomu jsem se zatím dokopala jen u těch lékařských prohlídek.)
Lvíček dal v úterý výpověď. Celkem se nám všem ulevilo, i když ještě nemá nic napevno – ale to dojíždění a jednání s náladovými Araby už by víc než ty dva měsíce únosný nebyly.
Bankovní wtf. MBank oznámila poplatek za kartu, pokud člověk nezaplatí každý měsíc nějaký objem. Lidsky a byznysově to chápu, ale zrovna dva dny předtím jsme se s L. dohodli, že si každý budeme držet vlastní účet na soukromé potřeby, dárky apod. (=platba kartou tak jednou za čtvrtletí), a já k tomu po několika letech nepoužívání chtěla využít právě mBank. Tak nic. U AirBank mám jen disponentský uživatelský účet, takže mi z bankovnictví nešlo přidat další účet, tak padlo rozhodnutí zkusit Zuno. Jenže na to je potřeba poslat platbu+výpis z účtu, kterého jsem jediným majitelem, a to mám jenom tu mbanku, jenže z ní jsem už vybrala všechny peníze. Achjo.
Motorek je nejhodnější. Asi mi kompenzuje, že po většině ostatních stránek je tohle těhotenství pro mě tak náročný. Posledně si pamatuju devět měsíců růžového obláčku „nejhezčí období v životě ženy“ a Bibininy veletoče. Teď, kdyby mi to nebylo blbý, už mám metr na stříhání, ale pidižvík se ozve většinou jen když ho škrtím lemem kalhot. Jinak se při usazeni v pohodlně poloze nebo lehu objeví pár vlnek ve stylu „ještě jsem tady“ a zbytek dne je radio silence. Že by napodruhé ten klidný introvertní potomek, kterého jsme čekali už minule?
Rádio k Briguliným narozeninám sežvejkalo jednu kazetu, pak je začalo přehrávat na dvojnásobnou rychlost a nakonec přestalo úplně, takže muselo na reklamaci. Sony bývala moje oblíbená značka, ale posledních pár let co od nich mám, s tím jsou problémy, takže asi konec a spavec.
V sobotu jsme byli pozvaní na rodičovsko-dětské posezení u jedné kamarádky za Prahou. Dala bych sem fotku Bibiny rozjařené nad záplavou bublin z bublifuku, ale jsou tam všude i cizí děti a to si nelajsnu. Všechny děti se cpaly cukrovím a chlebíčky, naše zvíře si nabídlo jednu slanou tyčinku, rozlomilo ji napůl a vrátilo zpátky. Poslední pětky, které jí lezou, jsou totiž asi nejkrutější zuby ze všech. Cestou v autě se poblinkala, asi primárně z hladu, a večer odmítla cokoli sníst, i když to pro ni znamenalo okamžitou koupel a jít do postele bez pohádky. Se vším naprosto smířená, jen když nebude muset jíst, a usnula naprosto nezvykle asi v půl deváté.
V neděli ráno něco málo snědla, v poledne jsem do ní dostala čtyři lžíce kuřecí polívky a pak si řekla o kaši, které snědla docela dost. My jsme zasedli k sekané, já jí nakrájela misku okurky, o které jsem byla přesvědčená, že ji bude loudit. Taky že ano, dávala jsem jí po plátečku… až to Lvíčka přestalo bavit a podal jí celou misku. Next thing I know… Bibina stojí uprostřed obýváku s pusou narvanou okurkou a dáví. Vyndáváme jí přebytečné plátky z pusy, ale už je pozdě a bleje všechno, co od rána snědla. Utírám louži okurek, kaše a mrkve z polívky a přemožená hormony brečím a brečím. „Mamika páče?“ ptá se zkříslá Brigule Lvíčka a ten jí vysvětluje, že si musí vždycky dávat do pusy jen JEDEN kousek a že MUSÍ papat a NESMÍ blinkat.
Nakonec jsme se dali všichni nějak dohromady a odvezli dítě k babičce, kde jsme ji nechali spící a jeli na Anděl zařizovat dárky. Parkoviště sice plné, ale v obchodech – mile nás překvapilo – skoro nikdo; v Yves Rocher jsme byli druzí u pokladny, v Oxalisu první. Mírně horší byl Marks&Spencer a Tesco, ale i tam to odsýpalo a všichni byli strašně příjemní, pokladní ve Spencerovi nás upozornila, že k jedné vybrané položce můžeme mít druhou za polovinu ceny, a v Tescu mi zas dala sáček na mouku ze soukromé zásoby 🙂 Stříbrnou neděli připomínaly jen davy v knihkupectví a všudypřítomné stromečky.
Stromeček jsme kupovali v Hornbachu cestou domů i s Bibinou. Inzerovali jedle od 349 a buď jsme tam byli už pozdě, nebo je to klamavá reklama, ale všechny ty nejmenší jedličky 110-150 cm, což by mi jako velikost naprosto stačilo, byly strašná košťata. Tak jsme vybrali jednu – z mého pohledu obří – 150-170, která ovšem už byla za šest stovek. Příští rok se asi poohlédnu po něčem pěkném umělém…
Galerie s popisky tentokrát tady. Fakt 50. týden? Pomoc!
„Táta má fousy, viď,“ konstatoval Lvíček, když si mu Brigule hrála s obličejem. „Já se oholím,“ slíbil – a myslel ráno. Bibina ale vstala a zavelela: „Táta sundá triko!“ Nic netušící Lvíček si přetáhl tričko přes hlavu, načež komandantka zavelela: „Táta zvedne!“ A vzápětí „Táta oholí!“ A nedalo se dělat vůbec nic. Inu, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek…