Jako každý leden, i letos se chytám náznaků blížícího se jara a odcházející zimy. Většinou to jsou snahy dost zoufalé, ale tentokrát to vypadá už trochu nadějně: venku už někdy od čtvrtka cvrlikají ptáci a v pátek se nám na stropě usadila jepice – a to jsou věci, které si osobně spojuju spíš s vegetačním obdobím než s lednem. Příští týden nás čeká Imbolc, tedy svátek, na jehož oslavách se nám kdysi dávno dostalo do podvědomí jméno Brigita – a to už Keltové považovali za pozvolný příchod jara, údajně už začínaly rodit ovce. No a v sobotu slavila Čína Nový rok. Na mě přichází bilancování, protože před dvěma lety se dva dny po začátku lunárního roku Dřevěné Ovce narodil Viktorek. Ale do narozenin máme zaplaťpámbu ještě tři týdny. Budu muset vymyslet, co za dort, a dárky mám zatím akorát v hlavě. Ale to se zvládne.

Co jsem měla pocit, že se nezvládne, byl můj osobní moribundus. Kašleme a posmrkáváme všichni, v podstatě už asi čtrnáct dní, ještě před začátkem hor a celý minulý týden. Ale v pátek jsem se probudila s krutou bolestí dutin úplně všude v hlavě, pak se přidala i zimnice, bolest svalů a kloubů. Bez horečky, ale i tak mě to úplně nebavilo. Navíc samozřejmě poté, co jsem začátkem týdne na sobotu rezervovala Neviditelnou výstavu, kam Ježíšek nadělil Lvíčkovi voucher pro dva. Rezervace na voucher jde zrušit nejpozději čtyřicet osm hodin předem, jinak propadá. Za pomoci paralenu jsem sebe i byt dala jakžtakž dohromady jenom proto, abychom odešli na metro čtyřicet minut před termínem prohlídky. Cesta metrem trvá dvacet minut, cesta na metro deset, jenže Lvíček nezvyklý na cestování MHD zapomněl připočíst interval (a taky cestu od metra ;)), takž jsme deset minut před začátkem byli ještě v tunelu před Karlákem. Dali jsme si sprint přes park, což je kratochvíle s kašlem docela zábavná, ale asi o dvě minuty jsme to nakonec stihli 🙂

Z Neviditelné výstavy nemám – pochopitelně – žádné fotky, a byli jsme požádání, abychom ani neprozrazovali, co se tam dá „vidět“, takže vlastně nemůžu napsat nic. Bylo to zajímavé, to bezesporu, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že trpělivost naší průvodkyně je asi v takovém stavu jako moje trpělivost s dětmi po prostonaném víkendu se začínající migrénou a PMS. Máme na průvodce obecně v posledních letech nějak smůlu, jako před dvěma a půl lety v Koněprusech… tak třeba to zkusíme za pár let ještě jednou. Zhruba 2,5hodinový opušťáček každopádně bodne vždycky.

Fotek je pomálu. Není co, není kde.

Úmysly byly, ale v nahrávání fotek za 2. týden jsem se zasekla v pátku a pak už nějak nebyla příležitost ani dookomentovat, ani napsat blog. Balili jsme totiž na hory.

Máme dítě v soukromé školce. Povinné to není, ale dvakrát ročně organizují pětidenní „školku v přírodě“ v rámci socializace a dalšího vzdělávání dětí ve sportech vyšších vrstev (po školkovém tenisu lyžařská školička – občas jsem měla takový retro pocit tak o osmdesát let zpátky, kdy dívčinky z lepších rodin chodily v bílých sukýnkách na kurty a v zimě ve šponovkách na svah). Letní školky už jsme se zúčastnili, tenkrát s jedenačtvrtročním koblihem – byla to naše první celorodinná „dovolená“ a troufli jsme si na ni vzhledem k jeho likvidátorství jedině díky tomu, že vedení slibovalo dopolední i odpolední hromadný program. Zbytek času jsme strážili kobliha, aby nespadnul do jezírka, nespadl ze schodů nebo se nezamotal do elektrického ohradníku kozí pastviny. A šlo to, ale fakt jen díky tomu „hlídání“ minimálně 4-5 hodin denně.

Tentokrát to bylo náročnější: lyžování bylo jen hodinu dopoledne (a pro zájemce/pokročilé hodinu odpoledne, ale zhodnotili jsme, že B by na to byla moc unavená; nakonec celý pobyt bojovala s kašlem a se ctí, ale jen tak tak dávala přesně tu hodinu dopoledne) a to ještě obnášelo dovoz na svah, vypravení do školičky a za hodinu zas vyzvednutí a odvoz. Spolu s nějakým okukováním a pořizováním fotek to jednodětný čas smrsklo na minimum. Navíc Viki byl sice o dost rozumnější než v létě ohledně vrhání se do životu nebezpečných situací, ale na druhou stranu nám pobyt komplikovala jedna nečekaná potíž.

Koblih nesnáší sníh.

Ověřili jsme si to během prvního dne, kdy byla Bibi na svahu, Lvíček vytáhl boby a plánoval, že vedle sjezdovky bude s Vikim bobovat. Sjel si minikopeček dvakrát, odmítl znova nastoupit a nepřejte si vidět, co s ním udělalo, když se náhodou dotknul holou pokožkou sněhu 🙂 takže jsme Bibinčiny lekce trávili ve skibaru, fotil Lvíček a když jsem chtěla vidět závěrečný závod, stálo mě to tak padesát procent sluchu a půl balíčku Kolonád.

Fotky z předškolkového týdne, z kterého už si skoro nic nepamatuju 🙂

Fotky z hor 🙂

Pocitově mi 2017 zatím připadá mnohem lepší než 2016. A to jsem se na konci roku smála všem těm obrázkům „já na začátku / na konci 2016“ nebo tweetům „fuck 2016“. Teď to ale cítím. Nebo cítila jsem, ten první týden, než se to na jeho konci nějak zvrtlo.

Nejdřív (v pátek chycená od B, co ji přinesla ve středu ze školky) blicí viróza, nejhorší, co jsem za poslední dobu zažila. Zvracela jsem „jen“ asi v rozmezí dvanácti hodin, zato asi desetkrát a několik dní potom jsem měla namožené břišní svaly. Znám tedy i příjemnější způsoby posilování… Jen co mě přešlo nejhorší zvracení, začal malej, a to bylo peklo, protože se 1) neumí trefit do kýble a 2) se tomu bránil, takže místo aby se vyblinkal jednou pořádně, držel v krku, částečně polykal a částečně plival miniporce na desetkrát. Lvíčka, kterého jsem musela odpoledne odvolat z práce, protože mi bylo fakt hodně blbě, to dohnalo kolem jedenácté v noci.

Sobotu jsme promátohovali doma a v neděli se rozhodli jít na boby. Dopadlo to dvěma sjezdy kopečku, pak asi půlhodince popelení ve sněhu a skončilo Vikoušovým šprajcem, kdy jsme ho tedy chtěli naložit na boby a odvézt domů – nicméně on z nich sestupoval, sám taky jít nechtěl a nést ho jsem zase nechtěla já. Z deseti minut, co normálně trvá cesta domů, bylo asi padesát – breku, sekání, poponášení a vycukávání, kdy jsme ho „nechávali“ za sebou a Bíba na bobech kvílela „Ne! Nemůžete tady Vikouška nechat!“

Domů jsem dorazila v psychickém rozkladu, ale brzo jsem se otřepala. No co, období vzdoru na bobech… jsou určitě i horší. A do druhého týdne roku 2017 jsem vstupovala pozitivně naladěna:

1. Neplánované zhubnutí a posílení břišních svalů – profit
2. Provětrání děti, bobů a nového zimního oblečení – profit
3. Aspoň částečná výhra v souboji vůlí aneb aspoň část cesty odťapal po svých nebo za ruku – profit
4. Projevená sourozenecká láska – k nezaplacení 🙂

Fotky za první týden roku tady.

„Hele, tati, rampouchy!“ zapištěla Bríga 31. prosince, když začaly létat první dělbuchy a ohňostroje. Nedokáže si totiž z nějakého důvodu zapamatovat slovo rachejtle. Když jsme ji opravovali, po zbytek večera z toho byly kompromisní rapouchle. Spala od čtyř do šesti večer, takže vydržela v naprosté pohodě až do půl jedné, kdy šla s námi spát (V to zalomil víceméně ve svoji klasickou půl desátou, i když jsem se ho snažila udržet vzhůru, takže bylo jasné, že později než v půl osmé budíček nebude). Akorát rapouchlí si moc neužila, protože padla mlha a málokdo vůbec šel ven střílet. Aspoň překvapila všechny babičky, kterým jsme o půlnoci volali.

Náš mezisváteční týden byl poměrně náročný, ale naštěstí utekl docela rychle. Akorát ta aklimatizace ve školce byla včera dost těžká (vrátila se s pláčem, že se jí po mně stýskalo) a dneska už přišla rovnou s blinkáním, během večera vrhla asi čtyřikrát, takže nás nejspíš čeká stará známá blicí viróza a já půjdu pomalu spát, protože nemám tucha, jaká bude noc. (V spí asi od půl deváté, protože venku, kam jsem ho vzala v kočárku uspat, ho po dvaceti minutách chvíli před návratem příšerný vichr zase probudil, a to i přes zakrytovaný kočárek.) Bibi asi čtvrt hodiny po příchodu domů zahlásila, že potřebuje blinkat, a stihla dojít do koupelny. Osprchovali jsme ji, usadili na gauč, pustili Rebelku a asi po půl hodině zčistajasna povídá „špatenka“ a v pololeže vychrstne ze žaludku čtvrt litru předtím vycucané vody na sebe a gauč. Asi že abysme se moc nenudili. Tak snad bude co nejdřív dobrá. Fotky z mezisvátků zde.

Připadalo mi to nereálné, ale 24. v půl sedmé večer jsem po třech dnech šúrování nakonec měla, až na dva hrnce od večeře, uklizenou a nablýskanou kuchyň, obývák a potažmo celý byt. Na nadílku měli přijet Lvíčkovi rodiče, jeho ovdovělá babička a bratr, takže jsem od večera vůbec nic nečekala… a byla jsem velmi příjemně překvapená. Švagr nepřijel, tchánovci i babička byli skvělí, dárků tak akorát (tedy pro děti trochu moc, jako obvykle, ale s 90 % si zvládli pohrát ještě ten večer a prakticky vše se jim trefilo do vkusu), všichni měli radost a únava pouze přiměřená. Dostala jsem zařízení na prozvánění klíčů (to fakt existuje), vytoužené rádio do sprchy, kabelku od Rosy Mitnik a spoustu knížek, které nevím, kdy si přečtu, ale to mi nebrání z nich mít radost 🙂 Lvíček ode mě dostal výztuhy do límečků košil, Sedláčka, vstupenky na Neviditelnou výstavu a klíčenku pro hipstery 😉

V předvánočním shonu taky zapadlo Vikiho 22 měsíců. Zase pokročil – už bezpečně označí příslušnou dvouslabikou všechny členy rodiny, naučil se nová citoslovce jako „o-ou“ nebo nelsonovské „chá-chá“ a taky třeba od ségry odpozoroval hru: když přijedeme z výletu, zavře v sedačce oči a dělá, že usnula. Takže taky zalomí hlavu, přivře oči na škvírečku a čeká, až začneme hořekovat „on nám ten chlapeček usnul!“ a pak se kření. Taky umí už několik písniček, neustále se snaží lézt po výškách a taky se mi začal nonstop sápat po mobilu, takže zřejmě už tak mizerná frekvence blogování a publikování fotek ještě výrazně klesne. V příštím kalendářním roce doufám ve dvě věci: že se rozmluví a že začne chodit na nočník.

A taky, ale to už je opravdu propadliště dějin, jsme zažili a přežili první školkovou besídku. Je ze mě oficiálně beznadějný opičí rodič, protože za bezdětna jsem těmhle pásmům nerozuměla a přišly mi trapné a k smíchu. Týdny drezírovat čtyřleté a pětileté prcky a pak je nahnat v houfu před rodiče, aby zpívali pořád dokola „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati“, protože si nedokážou spočítat, kolikátý mají verš… jenže když je tam najednou to vaše dítě, všechno je jinak, všechno je jedno a vám tečou slzy dojetí za každý tón a slabiku, kterou dá váš miláček aspoň přibližně dobře 😉

Fotodokumentace v příloze.

Aspoň částečně. Nedělám to moc často: většinou jedeme buď všichni někam spolu, nebo si užívám volného času příjemným nerušeným úklidem (což se dvěma dětmi už není tak ironicky, jak by znělo ještě před pár lety).

Ale dneska jsem zažádala o opušťák. Předestřu situaci: v pátek měl Lvíček vánoční večírek, takže jsem vyzvedávala Bibi já. Aby si to užila, přišla jsem už v půl čtvrtý, kdy ještě loudové (B samozřejmě mezi nimi) dojídali svačinu, aby šla domů za světla – týden před zimním slunovratem opravdu challenge 🙂 Kočička měla velkou radost. Až takovou, že jsem zauvažovala, proč ji nevyzvedávám častěji. Pak si při nákupu svačiny „v obchůdku“ vymohla časopis, musela jít seskočit ze zídky, V v kočáru chytil amok a musel taky, pak trval na tom, že pojede na skříňku, a za pár metrů, že nepojede nijak nikam, a já si zas vzpomněla 😀 doma jsme byli za hodinu a to byl ještě poměrně hladký průběh. 
L přijel, když už jsem spala, v noci se po flámování, na které není zvyklý, probudil a asi hodinu nemohl zabrat, a kolem půl sedmé ho probudilo ječící komando. Joo, rodičovské večírky se v domácnostech s předškolními dětmi prostě neodpouštějí. Bylo mi ho líto, ale pak odpoledne odjel sám kupovat světýlka, to se protáhlo na hodinu a půl a mě už zase mohli potomkové umořit. No a dnes dopoledne se chystal vzít V na procházku, ten mu před barákem odmítl dát na cestě z kopečka ruku, upadnul, natloukl si kokos a odmítal jít znova i po ošetření. L se šel tedy projít sám a po návratu se ještě pro jistotu zavřel v pokojíčku a šel kompletovat modely lega. Rozuměla jsem mu. Zlobili opravdu děsně. Ale už jsem toho měla plné kecky.

Tak jsem po obědě vyrazila na kafe. Irské. A nějaké to početní a popsání.

Bylo to boží a děti byly hodné. Zlobit začaly zase přesně ve chvíli, kdy jsem překročila práh bytu. A potom nám to došlo. Oni na mě prostě oba žárlí a soupeří o pozornost. Tušili jsme to už dlouho, ale tenhle víkend – kdy jsme vzhledem k blížící se besídce a Vánocům nenaplánovali žádný výlet – to kulminovalo. Při obědě udělala takovou scénu, když jsme se ji snažili přimět obědvat i něco jiného než kečup, že to vyvrcholilo počuráním. A já myslela, že teď ve čtyřech letech už bude mít trochu rozum… Asi nás čeká ještě hodně velký boj, a já bojuju strašně nerada. Bibi bohužel začíná mít tendence podvádět, lhát a vědomě planě slibovat. Asi to patří i k věku (a školce), ale nemám z toho samozřejmě radost. Budu se jí snažit víc věnovat, dělat si dámské jízdy a tak. Snad se to trochu setřepe.

Mít dvě děti je náročné. 

Fotky tady. Je jich málo, protože holt nebyl žádný výlet… A už zbývá jenom šest dní do Vánoc!

(Plus obří achievement: blog v neděli. To se zase asi dlouho nepodaří :D)

Moje holčička má čtyři roky. Každý rok se chystám napsat dojemný retrospektivní post a vždycky jsem tak pohlcená vánočními přípravami, že na to není čas. Mrzí mě to. Každý rok si vzpomenu, jak jsme od 36. týdne každé úterý jezdili do Mělníka na kontrolu a po té poslední jsme navečer zase jeli zpátky. Myslím na všechny ty pocity – očekávání, nejistotu, bolest. Na to, jak mi přesně podle mých představ dali miminko hned na břicho a já byla opravdu šťastná a zamilovaná, vlastně stejně jako celých těch cca osm měsíců předtím. Jak se na sále objevil Lvíček, který porod těsně nestihl, a jak jsem za to v tu chvíli byla ráda, protože jsem na to potřebovala být sama. A taky samozřejmě žasnu, jak úžasná, šikovná, chytrá a krásná holka z ní vyrostla. Obří skoky byly spíš ty dosavadní: z 0 na 1, 1 na 2 a z 2 na 3. Ten poslední ze 3 na 4 už nebyl tak markantní: prakticky všechno, co umí, už uměla loni (krásně mluvit, zpívat, malovat, na nočník, na výlety…), jen to teď všechno o dost vybrousila. Pravdou je, že tohle jaro/léto jsme měli pár milníků, třeba prohlídku hradu s průvodcem, kino, taky samozřejmě školka… je prostě dospělejší a je to hodně znát.

Pár poznámek k Vikimu. Všude teď vyleze. Musím zamykat nebo schovávat všechny stoličky a když to udělám, zabaví naše jídelní židle… Ómm, je to jen období a kéž by bylo co nejkratší… Přestává chtít přes den spát, to už jsem psala, a taky strašně rád zpívá. Beze slov, ale už má několik jasně identifikovatelných písniček včetně Štědrej večer nastal. To jsem zvědavá, co z něj vyroste… 😀

Supermikulášské pondělí – oslava narozenin a Mikuláš v jednom. Naštěstí neprovozujeme návštěvu čertů a asi nikdy provozovat nebudeme, pokud si to nějaké dítě někdy explicitně nevyžádá; zatím vypadají oba plně spokojení s nadílkou za oknem, dědečkem s andělskou parukou a babičkou s blikajícíma rohama 😉 Původně jsme to plánovali rozdělené, neděle sraz celé rodiny a pondělí sfouknout jen nějak stručně, ale zdravotní stav dětí tomu nenahrával, tak jsme spojili. Bibi dostala od babičky kuchyňku (o kterou samozřejmě hned projevil eminentní zájem Viki) a v sobotu pak od prababičky ikeácké nádobí, které nedá z ruky a já se jí nedivím – dokonalé napodobeniny pánví, hrnců a obraceček.

Po oslavě následoval divoký týden obou dětí doma, nakažlivých a tím pádem nezpůsobilých chodit ven, u kterého se radši nebudu moc zastavovat, protože z něj mám dodnes tik v levém oku. Plus takové lahůdky, že si Viki (za přítomnosti obou rodičů) sáhnul na běžící toustovač a na pravé dlani měl dva prasklé mokvavé puchýřky. V pátek už jsem ani jednoho nebyla schopná přes den uspat a obecně je to i s Vikim čím dál náročnější, Bibi občas neusne už ani ve školce, takže je možné, že přestanou spát oba zároveň. Uvidíme. Že usnuli teď v pondělí oba úderem osmé večer a před sedmou se neprobrali, na to by se dalo zvyknout 😉

V neděli jsme jeli na výlet do Hamousova statku. Viki sabotoval snídani, měl jenom pinguí a blbě to dopadlo – zeblil se v serpentinách před Zbečnem. Takže převlíkání dítěte skoro na mrazu, nákup rohlíků, aby se to na zpáteční cestě neopakovalo, tišení zhysterčeného dítěte… Pak se nám naskytlo hlídání na odpoledne a chtěli jsme vzít Brígu na Anděla Páně 2. Chtěli. Pitomé multiplexy měly všechny akci na lístky za 50 nebo 80 korun a Anděl byl vyprodaný až do osmi do večera. Zklamané Bibče jsme nabídli náhradní program – nákup stromečku. Cestou z Anděla do Mountfieldu zahlásila, že se jí chce čurat. Vzápětí to vzala zpět, že to vydrží domů, ale nám bylo jasné, že to potrvá dlouho, takže jsme zastavili u cesty. Zhysterčila, že čurat nebude, nakonec jsem ji svlíkla a donutila, ale smrtelně uražená s náma odmítla jít vybírat stromeček a radši zůstala trucovat v autě. Děti jsou radost.

Fotky zde.

Advent si zatím moc neužívám. Nevím ani proč: objektivně toho tolik na práci nemám, z cukroví jsem se zmohla jen na domácí čokoládu podle přání Bibi, velký úklid neprobíhá a práce bude (zaplaťpámbu) zas až od půlky ledna. Ano, tenhle týden je Bibi doma, ale pocit, že nic nestíhám, mám už aspoň čtrnáct dní. Naopak sváteční nálada mi vyhasla už někdy začátkem listopadu, přestože doma pálím svíčky i františky, na stole trůní věnec i smutně schlíplá větev chvojí a aspoň jednou denně si fetnu dávku koled. Kde nic není…

Třeba to ještě přijde. Každopádně jsem teď trochu rozhozená mezi minulým týdnem, který mám vlastně glosovat, Bibčinými pondělními narozeninami, které už do něj nespadají, a dnešním přííííšerným dnem, kdy děti ani minutu nespaly, ani minutu nekoukaly na televizi a naopak téměř všechny minuty z celého dne zlobily, řádily, ječely, hádaly se, škodily, lezly kam nemají, soupeřily o mou pozornost a tahaly se o hračky. Lvíček byl trochu zpruzený, když jsem mu někdy kolem třetí odpoledne jen párkrát pravdivě poreferovala o situaci (které z dětí dostalo kolikrát výprask nebo hysterák z únavy), ale když přišel domů, během hodiny a půl byl na explozi taky a srdečně mě litoval a obdivoval, že jsem to přežila celý den 🙂 zkrátka už jsou zdraví (Viki si dokonce dal mléko, které odmítal celý ten týden nemoci a už jsem myslela, že se mi úplně odnaučí na lahev), nudí se a zlooobí. Snad zítra vyjde nějaký výlet. Každopádně jsem neměla klid ani na jedinou vlastní myšlenku, takhle intezivní den už dlouho nebyl, tak si to kompenzuju psaním. Psaní je kámoš 🙂 a blogové resty narůstají.

Z toho minulého týdne stojí kromě už zmiňované infekční (především) ústní hrůzy asi jen neděle. Tchyně nám velkoryse nabídla, že když už jsou oba zloprckové infekční a zaháčkovaní doma, že nám je na pár hodin pohlídá a my si můžeme někam vyrazit. Takže jsme měli rande. Nevím, jestli počítám dobře, ale mám pocit, že od srpnových Lvíčkových narozenin snad poprvé! Vyšla nám tak naše tradiční předvánoční návštěva Pražského hradu a bylo to skvělé rande. Procházka, svařák, selfíčka, povídání… chybělo jen sednout si někam do tepla, protože fakt fest mrzlo 😉 ale cestou domů nás ještě spontánně napadlo zastavit se v Globusu pro svačinu a fazole, mleté hovězí a pečivo na chilli con carne. Comfort food jak prase. Bodnul 🙂

Fotky zde aaa… deck the halls! 🙂

Aktuální trend mě znepokojuje: před pár měsíci jsem zvládala týdenní blogy publikovat v neděli nebo v pondělí, před nedávnem se to ustálilo na středě… a teď už podruhé sobota?! Špatný, špatný… Vánoce jsou za tři týdny, teď nevím, jestli už nebo až – doufám, že nejpozději potom se to zase zlepší. Chtěla jsem napsat, jak jsme před týdnem trhali šípky a chvojí na adventní věnec, „rozsvěcení stromku“ na zahradě ÚMČ, o přípravách na Mikuláše, Bibinky narozeniny, shánění dárků… a včera se oběma dětem vysel milion aftů. Ruka, noha, pusa. Při normální nemoci jsou unavení, půl dne prospí a nemají sílu zlobit. Teď nemají teploty, ale bolí je to a mají hlad, protože nemůžou nic jíst, takže prudí celý den, do noci a od časného rána. Ozvu se někdy. Jestli přežijem.

Fotky. Popisky velmi úsporné.

Jeden blogpost jsem už tenhle týden publikovala, takže jsem si ho mentálně odškrtla a ten fotkový v jednu chvíli zkrátka z přeplněné hlavy přetekl. Je toho moc – adventní věnec a kalendář, cukroví, vánoční přání, Ježíšek, Mikuláš, Bibi narozeniny… Připadá mi, jako by nějaký sadista na poslední tři týdny šíleně zrychlil čas – před chvílí byl začátek listopadu a na všechno hromada času, najednou klepe na dveře advent a čas není na nic. Jo a jak jsem si tu posledně libovala, jak jsou děti hodné, tak se zase začaly vztekat a zlobit. Aktuální věci jsem napsala víceméně minule anebo k fotkám, tak jenom jeden postřeh: asi o milion procent mi náladu zvednul první díl Clarksonova, Hammondova a Mayova post-TopGearovského pořadu The Grand Tour, který jsme s L. zkoukli v pondělí večer. Výborná podívaná a skvělá prča, doporučuju zejména francouzštinářům 😉

Fotky zde.