Miluju svoji dceru. Jsem ráda za fakt, že je Střelec, z několika důvodů: jednak to doplňuje náš domácí soubor ohnivých znamení (já – Beran, Lvíček… bez komentáře ;)). Jednak mě těší, že jsem ji „stihla“ v roce 2012 (nějak prostě nemám ráda trojky a třináctky), a jednak jsou Střelci prima, veselí, bezprostřední lidi.

Ale už víc než třicet let jsem zvyklá, že mám narozeniny v dubnu, a posledních deset, že Lvíček má v dubnu aspoň svátek. Když si něco přeju, nebo když chci Lvíčkovi udělat radost, a propásnu Vánoce, duben je naprosto ideální čas – dostatečně daleko od prosince, ale zase neinterferuje s prázdninami.

Jenže, krucipísek, Brigit nic v dubnu nemá! Ani v únoru, ani v březnu, ani v květnu. Dokonce ani o těch prázdninách. Už několikrát jsem se přistihla, že se zamýšlím, co jí koupím k narozeninám nebo k svátku, a pak mi dojde, že nejbližší příležitost je prvního června k MDD. (Sobotní svátek svaté Brigity, který by se dal v nouzi použít, je zas moc brzo po Vánocích a většinou se během ledna v tomhle ohledu nestihnu „rozkoukat“.)

Vím, že nepotřebuje mít svátek ani narozeniny, když jí chci něco koupit, ale… já jsem na to tak nějak zvyklá. Ráda dávám dárky „k něčemu“. Ta příležitost může být třeba i jen návrat z dovolené nebo návštěva, ale jsem ráda, když tam ta příležitost je.

Asi jí začnu dávat dárky ke svým narozeninám 😉

Je to tak vždycky: měsíc dopředu se těším na nějaký svátek, promýšlím, jak ho oslavím, a pak to odsunu, protože je ještě daleko. A týden předtím se najednou všechno vysype, stane se něco neočekávaného nebo se prostě jen navalí povinnosti a já jsem ráda, že si vůbec vzpomenu. Aspoň na blogu.

Čínský rok Dřevěného Koně začal už včera (našeho času vlastně dokonce předevčírem). Pro mě a Lvíčka by měl být mimořádně úspěšný, Briguli horoskop radí, aby míň pracovala a víc si hrála, což je myslím splnitelné 😀 A já se musím podívat, čemuže se to mám příštích dvanáct měsíců vlastně věnovat (vždycky věnuju tichou vzpomínku dědečkovi, který vždycky četl novinové horoskopy s poznámkou „tak se podíváme, jestli dnes nemám sedat za volant!“ – tahle formulace se tam totiž objevovala poměrně často. Děda neměl auto ani řidičák…)

Imbolc, tedy jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, je právě dnes. Jeho oslava, které jsme se zúčastnili na Kampě asi před sedmi nebo osmi lety, byla vlastně prapůvodním inspiračním zdrojem jména naší dcery. Doteď si pamatujeme na bandu „českých Keltů“, plížících se kolem ohně a rytmicky hučících „Bri-gi-ta, Bri-gi-ta, Oi-melc, Oi-melc!“

A zítra se sejde hned několik svátků – pochopitelně naše Hromnice (poslední důstojná příležitost odstrojit stromeček!) a americký Groundhog Day, ale letos ještě na druhého února připadá Super Bowl a musím se přiznat, že tenhle svátek prostě Američanům závidím. Celé dospívání jsem strávila přirostlá k televizním sportovním přenosům a strašně mě mrzí, že v ČR ani v Evropě neexistuje takovýhle (pasivní) vrchol sportovního roku, kdy by se člověk mohl vyřádit s přípravou finger food jedlého jednou rukou s očima přilepenýma na obrazovku. Finále Ligy mistrů? Meh… No nic, chápu, že většina mých čtenářů tohle postesknutí sdílet nebude. Ale když já jsem kromě někdejšího sportovního čumila (předtím mě spoustu let nenechal Lvíček, kterého sport nebaví, teď zase Briguš) taky reklamožrout, a i v tomhle směru by mě bývala tahle příležitost uspokojila 🙂 Možná bych měla závidět Lvíčkovi, který to zažije na vlastní kůži. Ale jednak vím, že se dívat nebude, jednak bych se nedívala ani já, protože americkému fotbalu rozumím asi tak jako mudla famfrpálu 🙂

Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela, vlastně několik měsíců (byť samozřejmě ne pořád), od doby, co jsem dostala odkaz a pustila si dvě videa. Kromě spousty neurčitého tlachání, které mi připomnělo prodejní akce a už tím ve mně samo o sobě nevzbuzovalo důvěru, jsem se tam doslechla „poselství“ ve smyslu – proč myslíte, že vaše děti jsou špatné, kamarádce byste tohle neřekli apod.

Pominu, že pokud by mi kamarádka třískla mobilem o zem nebo mě kousla do ruky, osopila bych se na ni podobně, jako na svoje dítě, pravděpodobně i hůř. Nemyslím si, že děti jsou špatné, ale ani si nemyslím, že jsou moudré: můj názor je, že se rodí jako vrcholně sobecké bytosti. Na tom není nic a priori zlého, pochopitelně jim to pomáhá přežít ve dobách, kdy jejich vlastní možnosti obstarávání zdrojů jsou omezené. Zároveň to je ale na překážku kooperaci se společností, bez které by jedinec taky nepřežil. Podle mě je cílem a účelem výchovy připravit děti na život ve společnosti – k jejich vlastnímu prospěchu. A to bez určitého omezování a vysvětlování, kdy je potřeba druhému ustoupit, prostě nejde.

Troufám si říct, že pokud se mi nelíbí, že dítě mě (nebo kohokoli jiného, kdo mu nijak neublížil) mlátí, kope a kouše, není to „otázka mých pohledů a preferencí“ (citát ze stránek Nevýchovy). A neuspěje ani myšlenka, že na batolata se to zkrátka nevztahuje. Stejně tak mám plné právo na to, aby se mi nelíbilo, že dítě záměrně rozebere nebo rozbije něco drahého nebo něco, co mu nepatří. Což se bude dít, i když mu budeme dávat ten nejlepší příklad. Já nevím, jestli si lidi nepamatují na svoje vlastní dětství, ale já přesto, že jsem patřila k hodně hodným dětem, o sobě vím, že v některých situacích jsem byla celkem spratek a bylo zkrátka potřeba jednoznačného zásahu dospělých, abych si zapamatovala, že se některé věci dělají a jiné nedělají. (A to byli všechno slušní lidi, moralizování u nás v rodině bylo poměrně málo a fyzických trestů naprosto mizivé množství, přesto je myslím špatně se jejich představy zříkat úplně a bezvýhradně. I když jsem snad nikdy od rodičů výprask nedostala, byla pro mě už jeho představa jakýmsi mementem něčeho, čeho se prostě nechci dočkat.)

Mně z toho všeho prostě vychází, že Výchova nevýchovou je zas jeden moderní bullshit…

Moje RSS čtečka neumožňuje zobrazování nepřečtených blogů starších než 30 dní. Občas to nesnáším, ale genericky mě to nutí mít ve svých feedech aspoň trochu pořádek – a někdy na to i hřeším, takže když nestíhám, cíleně odečítám jen ty blogposty, které se blíží „lhůtě spotřeby“. Aktuálně tak čtu spousty předvánočních blogů a stejně jako loni si víc vychutnávám vánoční atmosféru až v době, kdy už je definitivně po všem. Tak se moc nedivte, když najdete moje komentáře u něčeho, co jste už úplně zapomněli, že jste psali 🙂

Letošní leden mě baví taky proto, že není sníh. Samotnou mě to překvapilo, protože jinak sníh miluju, ale ještě si vzpomínám, jak zoufale jsem se tady loni prodírala závějemi. Nemuset denně vytírat louže ze sněhu a zametat kila štěrku v předsíni je hodně příjemné…

Co mě nebaví, je absence výletů a zážitků. O Vánocích a těsně po nich jsme měli až až ježdění po rodině a pak jsme se nějakou dobu regenerovali, nemluvě o tom, že ani deset stupňů bez deště není nijak zvlášť úžasné výletní počasí. Současných cca pět stupňů a mlha to ještě zhoršuje a na indoorové aktivity, které by bylo možné absolvovat s ročním dítětem, jsem ještě nějak nepřišla. Nápady?

(Jo, a asi bych si měla změnit wallpaper, než bude únor… :))

Moc často to nedělám, ale letos nějak cítím potřebu si sesumírovat plány na tenhle rok 🙂

1. Zhubnout. Nejklišovitější ze všech, ale dlužno říct, že takovýhle cíl jsem měla naposled před pěti lety, začala jsem už v září a taky jsem ho dovedla do úspěšného konce. Jenže holt těhotenství, kdy jsem furt musela jíst nějaké sacharidy, aby mi nebylo blbě, a kojení (kdy jsem zas nechtěla hubnout kvůli mlíku a bohužel nejsem ten typ, který kojením hubne sám) mě vrátilo zase na začátek. Jsem na sebe zvědavá, hlavně v začátcích to chce tunu vůle a odhodlání.
2. Naučit se šít. Už od narozenin mi tu leží šicí stroj ladem. I u něj platí, že nejtěžší je začít – když jsem to zkoušela naposled, málem jsem se zbláznila strachy, že zlámu jehlu a zničím celý stroj a vůbec mi to nešlo, jsem přesvědčená, že až si osvojím základy, bude přece jenom jednodušší si občas pár minut na šití najít. Taky to pochopitelně bude jednodušší v létě, kdy bude přirozené světlo i potom, co půjde Brigulína spát, ale do té doby chci být připravená!
3. Víc psát. Ani ne tak blog, tomu se poslední dobou věnuju docela dost, ale chci se víc věnovat jednak osobním zápiskům o pidižvíně, jednak vlastní tvorbě. Mám něco rozepsaného, ještě na podzim se mi docela dařilo na tom pracovat, ale pak mě to nějak semlelo – vždycky bylo něco důležitějšího. Přesněji řečeno, chci v tomhle roce aspoň něco dopsat. I kdyby to měla být nějaká pitomá novelka o pár desítkách stránek.
4. Vytvořit si portfolio. Blíží se doba, kdy budu muset řešit práci. Nemám iluze o tom, že by se o mě rvali zaměstnavatelé a o Briguli školky, a jsem celkem smířená s budoucím osudem živnostnice (pokud do té doby socani tenhle podvratný fenomén nestihnou zrušit), pravděpodobně v nějaké oblasti příbuzné copywritingu. Ještě příští rok to na nějaké systematické pracovní nasazení s prťousem moc nevidím, ale měla bych už začít rozhazovat sítě, budovat kontakty a dávat o sobě vědět.
5. Být pořádnější. V mém případě to především znamená nenechávat věci, kde mi upadnou od ruky, ale uklízet je průběžně. Vím, že to bude boj, ale je to lepší, než pak dvě hodiny uklízet Augiášův chlév (bez možnosti Herkulova řešení).

Ale hlavně si přeju to, co se nedá předsevzít: abychom všichni byli zdraví, spokojení a měli jsme se rádi 😉

Ať v novém roce najdete všechno, co hledáte 🙂

Trochu z lenosti, trochu z nestíhačky alibisticky přidávám zbytek roku 2013 k jeho poslednímu celému týdnu. Stejně si nevzpomenu na všechno, Vánoce strašně profrčely a Lvíčkovi zbývá už jenom týden dovolené (z osmnácti dnů).

Dealextreme mě dost vypek, když jsem asi měsíc čekala na balíček, smířila se s tím, že do Vánoc už nepřijde, prozradila Lvíčkovi, co v něm bylo (on to tedy uhodl sám, podle tak dlouhé dodací lhůty a absence trackingu, že to jsou hodinářské šroubováky z DX ;)), a 23. byl ve schránce 🙂

Nejstěžejnější zážitek Štědrého dne jsem tady sdílela, nejstěžejnější dárky taky. Když jsme si v sobotu 28. odškrtli poslední návštěvu, těšili jsme se, že teď konečně začne ta dovolená, načež Brigulína v noci na neděli začala hicovat a neděli převážně prospala s osmatřicítkou. Teď už je dobrá, „jenom“ jí tečou z nosu provazy nudlí a chrchlá a nechce jitrocelovej sirup. Prostě děti 🙂

Jinak je ale čím větší, tím rozumnější a občas i hodná! Když jsme v pátek přijeli od praprarodičů z Roudnice, zdála se nám nějaká divná… a ona prostě jenom nezlobila 😀 nezvyk. V Roudnici jsme konečně navštívili místní muzeum, inteligentně o víkendech a svátcích zavřené; bylo opravdu miniaturní, ale stejně jsem si výstavu o workshopech napodobujících život Germánů užila – já tuhletu živou archeologii můžu.

Zjistila jsem, že Jakuba Katalpa je moje spolužačka z bohemistiky. A ukázka Němců mě chytla, jen chci s objednávkou počkat na příští měsíc (teď bylo těch výdajů už FAKT HODNĚ) a taky, až dočtu stávající zásobu. No dobře, nebo aspoň tu Madeleine 🙂 To je vůbec knížka, která mě tak strašně vzdělává v událostech zahraniční politiky v době mého dětství a začínající puberty, kdy pro mě izraelsko-palestinský konflikt, masakr ve Srebrenici nebo genocida ve Rwandě neznamenaly nic jiného než fráze zaslechnuté ve zprávách. Až se stydím, jak mi až teď při četbě leccos dochází a zapadá.

Taky jsem se připravila o povánoční překvapení, kdy jsem uvažovala o koupi Ivanky Deváté na e-readingu a přiznala se Lvíčkovi, že tohle je zrovna jedna z mála knížek, kterou bych chtěla v papíru, protože mám i všechny ostatní (s výjimkou Soužití k zabití, tam se obávám, že bych byla jenom naštvaná, protože Plzáka moc nesnáším). Chystal se mi ji zajet koupit, když jsem volala mámě, jestli mi ji náhodou ještě nekoupila k Vánocům (část dárků si ještě navzájem dlužíme), a ona mi ji ještě slíbila. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem mu to překazila, na druhou už mě fakt mrzí jakékoli utracené dvě stovky 😀 mizerný šetření!

Samozřejmě vám všem přeju všechno nej do roku 2014 a teď jdu patlat pomazánky na jednohubky 🙂 sama zatím nevím, jestli budu čekat na půlnoc, vstávat o půlnoci nebo si bouchnem bohemku v půl jedenáctý a na všechno se vykašlem 🙂 Ale číslo se čtyřkou na konci se mi líbí, tak snad to bude fajn rok. Ťuk ťuk, čin čin a tak dále. Snad se tu budem vídat i příští rok 😉

Jo, a Brigule řekla „kafe“. 🙂