Vedra mě ničej. Těším se na bouřky jako na smilování. Ne, že bych milovala mrazy nebo slejváky, ale při nich se dá aspoň nějak slušně existovat doma… V horku je horko všude a existovat se dá jenom u vody, což jednak napadne všechny, jednak se tam je potřeba nějak dopravit a jednak to nenadchne našeho necestovacího kojence. Za mě by léto stačilo tak do 27 °C.
Svátky jsme tak ani nijak neoslavili, jen v sobotu jsme jeli k prarodičům na chatu. Prý pro děti ideální… zaparkovaný karavan s krytou „předzahrádkou“, bez tekoucí vody a elektřiny. Ideál si představuju trošičku jinak, i když Bibina se tam nakonec vyblbla… Ale v rámci Vik- alternací dnes říkáme Vikoušovi Viklef 🙂
Jahod je ještě ve stáncích dost a dobrá jahodová zmrzka v tomhle vedru, to je motivace vytáhnout vánoční zmrzlinovač z mrazáku 🙂 Recept je primitivní.
300 gramů odstopkovaných jahod
50 gramů cukru
150 ml smetany ke šlehání
50 ml mléka
Lžíce citronové šťávy
Vše rozmixujeme a dáme vyrábět do zmrzlinovače. A jestli nemáme, nezoufáme: zrovna tahle zmrzlina se dá udělat i bez něj, jen s robotickým sekáčkem nebo tyčovým mixérem. Stačí jahody zmrazit a rozsekat s ostatními ingrediencemi (v tom případě lze cukr i úplně vynechat – v původním receptu jsem jeho množství výrazně snížila, a to mi věřte, že já sladké ráda 😉 – a ostatní dávkovat od oka a přizpůsobit vznikající konzistenci).
Tentokrát s obřím zpožděním a hodně stručně. Zlatým hřebem týdne byl piknik v Nymburce, z kterého je taky asi polovina fotek. Popravdě, po organizační stránce se z něj vzpamatovávám ještě dnes, se dvěmi necestovacími dětmi to bylo tak na hraně (hodina cesta, čtyři hodiny na místě a hodina zpátky), ale strašně super a užili jsme si to všichni, myslím, moc 🙂 A ten aktuální snad zvládnu standardně neděle/pondělí. Zatím to vypadá, že se kromě vedra a Bibinina záškodničení nic moc dít nebude. (Ťuk ťuk.)
Viktorek dnes poprvé prospal sedm hodin v kuse (od jedenácti do šesti), poprvé se otočil na břicho i přes nepreferovaný bok a na tom břiše si poprvé několikrát záměrně roztočil kuličku – chrastítko zabudovanou pro tento účel v hrazdičce.
Brigitka, světlo mých očí, si tajně sundala plínu a vyčurala se mi do pantoflí.
Začnu trochu mimo pořadí – první nebude ani nejjednodušší, ani nejoblíbenější, ani nejoriginálnější, ale kdyby někoho navnadila, chtěla jsem, aby ještě měl šanci si ji udělat – sem a tam na nějakém stinném místě ještě pár bezových květů zbylo. Takže.
Na půl litru sirupu potřebujete:
0,5 litru zchladlé převařené vody
0,5 kg cukru
1/2 citronu
20 g kyseliny citronové
5-10 květenství bezu
Bezové květy opatrně opláchneme vodou od prachu a broučků, snažíme se nevymýt veškerý pyl 🙂 přelijeme převařenou vodou a necháme do druhého dne louhovat v lednici. V téhle fázi můžeme, ale nemusíme přidat kyselinu a citron na plátky, popř. jen šťávu. Po 24 hodinách přecedíme a rozmícháme ve výluhu cukr, popř. citronovou šťávu a kyselinu, pokud jsme ještě nepřidali. Uchováváme zavíčkované nejlépe v ledničce.
Na limonádu nalijeme do sklenice sirup podle chuti, rozředíme vodou nebo sodovkou, přidáme led, eventuelně snítku máty. Já vím, já vím, to už je primitivní… ale děsně dobré, hlavně v současných vedrech 🙂
Mám na ni chuť. Respektive nějak na mě doléhá letní únava a v těch ne-už-tak-častých chvilkách, kdy kojím, bych ráda úplně vypnula u nějaké bezduché diskuse na netu nebo podobně bezduché letní literatury (teď čtu druhý díl Game of Thrones v češtině – moje jazyková lenost došla tak daleko, že už mi nevadí ani Jon Sníh, Královo přístaviště a Vysoká zahrada).
Ale ne, no. Lvíček se ptá po blogu, tak asi bude. Dneska. Možná. Nebo zítra. Maximálně o víkendu jako dvoutýdenní speciál 😀
K tomu kojení. Minulý víkend, tedy před cca deseti dny, jsme začali systematicky přikrmovat, protože jsme už nemohli vydržet ty hladové pohledy, olizování a mlaskání, kdykoli jsme něco jedli my. Začátkem týdne tohoto už jsme na třech nemléčných chodech denně – typicky ráno čtvrtka banánu, v poledne mistička mrkve a večer mistička kaše (oboje cca 100 ml).
Na tomhle množství (jak absolutně, tak co do počtu nemléčných jídel denně) nebyla Brigule ještě ani v roce!
Kojení ho tak pochopitelně baví čím dál míň a spíš než jako zdroj nasycení ho má jako rituál na usnutí. Uvidíme, co bude dál.
V opozici vůči mojí lenosti je moje touha dát sem aspoň jednou týdně recept na letní limonádu, smoothie, koktejl, zmrzlinu nebo nepečený dezert. Tak uvidíme.
A teď se jdu pokusit ze sebe sundat děti a jít se konečně asi po hodině plánů vyčurat…
Jak jste si mohli vydedukovat z mého blogging spree, Brigule strávila sobotu a noc na neděli mimo domov. Naštěstí, protože jinak bych ji už musela přetrhnout – poslední dny je šíleně hysterická, a co je horší, dělá potíže se spaním. V noci na sobotu, tu samou noc, co spal koblih 4,5+3+1,5 hodiny, byla pidižvína vzhůru od půl třetí do půl šestý a co dělala za rotyku, ani nemám chuť popisovat. V sobotu ráno pokračovala v běsnění, zkrátka odváželi jsme ji s výjimečnou vděčností. Kvičela i po návratu, ještě po koupání, a pak najednou cvak, včera večer a dneska dopoledne byla jako vyměněná, hrozně hodná… a po odpoledním probuzení zase ukňouraná, vzteklá, na pěst. Nějak nevím, co se s ní děje, jestli to souvisí s rozhozeným spánkovým režimem (že by chtěla začít spát jen jednou denně, ale není úplně ready), něco na ni leze, manifestuje se tak žárlení nebo všechno dohromady… meh. Snad to prostě přejde.
Vikouše jsme začali přikrmovat. Lžičku pochopil okamžitě, byl nadšen a když jsem nové sousto nepodala dost rychle, začal brečet. Plánovala jsem začít jednou skleničkou mrkve na tři dny – vyšla jen tak tak a večer už zas hladově koukal, že by to chtělo večeři, tak jsem mu lžičkou naškrábala trochu banánu… a další a další… až v něm zmizel asi 5cm kousek. Jó, moje tušení, že tentokrát budeme mít žroutíka, se naplňuje 🙂
Ještě dva wtf momenty z dovolené. Wtf tchyně, která dítě, co si ještě nikdy neřeklo samo od sebe na nočník (dobře, dvakrát, asi před půl rokem, ale ne v poslední době) vezme na procházku v golfkách jen v kalhotkách. (Ano, golfky budou potřeba vyprat, mám hroznou radost.) A wtf babičky, která mě zapřísahala, ať malýmu nedávám do kočárku k hlavě to hrozný hučení (appku na bílý šum, konkrétně déšť). Jestli prý bych u toho chtěla spát já? Až po odjezdu ke mně došla vhodná odpověď, a sice jestli ona by chtěla spát s luxem u hlavy – a přece se mi koblih při vysávání skoro vždycky uklidnil a několikrát usnul. Ale ono je to jedno, babička – tedy Lvíčkova, ale v zásadě jsem ji adoptovala – je přesně tou zlatou „matkou rodu“, která hlídá všechna výročí, peče dorty, posílá blahopřání a upřímně se zajímá o rodinu. Ovšem nikdy ji člověk nepřesvědčí, aby na něco změnila názor, a je lepší se nehádat 🙂
Jak vidíte z fotek, tenhle týden jsme se dávali dohromady a nic jiného zaznamenáníhodného se nedělo. Akorát Briguli jsme nechali ostříhat mikádo, ale u holiče byla v neděli v šest a nějak jsem už nestihla udělat fotku, tak příště 🙂
(Začátek léta, Fathers‘ Day, Midsommar – to všechno nás minulo… :))
No jo, už je to tak. Za posledních pár dní se koblih strašně změnil – skokově vyrostl, najednou se skoro nevejde do korbičky, oblečení vel. 68 přeskočil za necelý měsíc a už abych kupovala 74. Kupovala, protože tady končí éra dědění od Puffin a 3/4 věcí je růžových 🙂 ale něco použitelného se ještě našlo a pro začátek bude stačit sada pěti bodýček. Jestli teda bude nějaké to léto 🙂
Pořád dost řve, ale když se srovnal s návratem z dovolený, hodil se posledních pár dní docela do klidu. Strašlivě slintá, musela jsem mu koupit slintáček a vzhledem k tomu, že ho za pár hodin proslintá durch, by to klidně sneslo ještě jeden nebo dva. A pořád by něco okusoval. Se zuby to nespojuju, to může být klidně na dlouhé lokte.
Před dvěma týdny se otočil na břicho. Asi třikrát, a když zjistil, že už to umí, dělat to přestal 😀 na bříšku ale vydrží už poměrně dlouho a začíná se mu tam líbit. V noci se budí poprvé po 3-5 hodinách a následně tak po dvou, moc to neeviduju. Včera v noci ale spal 22-6 s jediným mezikojením a pak si ještě asi do půl osmé zdřímnul.
Včera dostal první mrkev. Už dostal olíznout banán, meruňku a pár lžiček jogurtu, tak jsem měla strach, že nebude chtít. Ale byl nadšený a zbodnul asi čtvrtku skleničky 🙂
Začíná se smát nahlas, i když je to spíš takové hlasité nadechování. Ale dělá to, když je veselý, tak to budu počítat 🙂 A je strašně krásný. Pochopitelně.
Jeden Lvíčkův příbuzný (synovec jeho dědečka, konkrétně) si před několika lety postavil v Českém ráji roubenku. Poprvé jsme tam jeli dva měsíce před mým prvním porodem, když jsme se vrátili do ČR a po týdnu s prarodiči v panelákovém 3+1, kde jsme si lezli po hlavách, dostali před nastěhováním do nového pronájmu možnost na pár dnů vypadnout. Byla to jedna z mých nejlepších dovolených, funěla jsem s břichem na Vranov a Frýdštejn a zamilovaně pozorovala ranní mlhy stoupající z lesů.
Podruhé jsme tam jeli loni na podzim. Já relativně čerstvě těhotná, Bibina už velká a hlídatelná, takže jsme si to užili snad ještě víc, včetně výletu na Frýdštejn i s prohlídkou a kávy v restauraci Kovárna. Letos jsme si dali premiéru se dvěma dětmi. Konečně jsem nejela těhotná – a zároveň si nemohla dát ani pivo ke grilování, protože koblih snáší bublinky dost tragicky.
Bylo nás pět dospělých – my, tchyně a její rodiče. Koblih byl poněkud rozhozen změnou prostředí a přes den spal dost tragicky, na druhou stranu se skoro vždycky našla náruč ochotná nosit ho v klubíčku, jak to má nejradši = vyvýšená hlava kvůli refluxu, z něhož ho podezírám, i když moc nebleje, protože vleže je vyloženě nerad, a hlavou do prostoru, aby všechno viděl. Kupodivu se v tom nejochotněji jevil (pra)dědeček, stejně jako tchán z vnoučka naprosto na větvi. Jsou z něj o dost víc auf než z Bibiny, ale o tom zas někdy jindy.
V pátek jsme dali kafe a zákusek i s mimiňákem, v sobotu a v neděli jsme si ho dokonce lajsli nechat v chalupě a jeli na výbornou kávu v maloskalském infocentru Vejměnek. Milujem to tam, jen v sezóně je tam logicky vždycky dost šrumec – konec září je v tomhle směru mnohem příjemnější. V sobotu jsme vzali kobliha na procházku do skal, ale řval, tak jsem ho v altánku u cesty nakojila a pak s ním jela sama domů, zatímco Lvíček si vyběhnul na Frýdštejn. S břichem jsem to před třemi lety supěla hodinu, sám tam byl za dvacet minut. Inu… 🙂 Ale bylo strašně fajn mít v rámci dovolené i chvíli samoty jen tak pro sebe!
Večer nás při grilování pod pergolou zastihly přívalové deště – vůbec nám to nevadilo, i když na nás pršelo i ze stran, a maso i klobásky byly z grilu skvělé.
V neděli jsme si v podvečer skočili na zmrzlinu a domů oklikou přes skály pod Vranovem. A pak už pomalu balit. Bylo super strávit pár dní uprostřed přírody, ale po cestě domů vydržel koblih spát slabou hodinku, vzbudil se na začátku Jižní spojky a celou cestu přes Prahu prokvílel, takže na Barrandově vzbudil i Briguli. A to to byla blbá hodina a půl, oba byli najedení, nevyspalí a nebylo ani zvlášť vedro.
O svém vztahu k internetovým videím jsem chtěla napsat už minulý měsíc a ještě jsem se k tomu nedostala (a asi už ani nedostanu). Pokud to mám shrnout: na vztahu např. k Youtube vidím největší předěl mezi mojí a „novou“ generací. Na Facebooku, Instagramu atd. je každý, ale trávit denně několik hodin sledováním vlogů, videorecenzí a jiného autorského videoobsahu – to si neumím představit, ani kdybych těch několik hodin denně k dispozici měla.
V posledních dnech jsem ale díky Stream.cz přece jenom ze svého postoje „nekoukám skoro na nic“ hodně ustoupila. Dokonce až tak, že jsem si nainstalovala Stream appku. A může za to Kancelář Blaník.
Nežiju pod kamenem, ten název už jsem několikrát zaslechla. Ale neměla jsem nijak zvláštní motivaci zkoumat to víc. Hraná politická satira ve mně vzbuzovala představu něčeho ve stylu megatrapného Pečeného sněhuláka, nebo jak se ta veřejnoprávní šílenost jmenovala. (Z mých poplatků!) Pak si Lvíček v mojí přítomnosti pustil jeden díl (tuším Jaňule a Peťule) a mě to tak uchvátilo, že jsem chtěla vidět víc.
Vlastně by asi ani nemělo. Tonda Blaník je držka sprostá jako dlaždič, v přítomnosti Brigule to stoprocentně odkoukávat nejde, a ne každý díl je úplně dobře vypointovaný. Ale nemůžu si pomoct. Stejně se úžasně bavím. A čím je Tonda sprostší, tím víc. Možná to o mně něco vypovídá, ale to je mi v zásadě jedno 🙂
(Trochu smutné jenom je, že některé díly – třeba Motorkářský gang – vlastně ani nepotřebujou tu fabulační rovinu…)
