Utíká to, a naší pidižvici už je rok a tři čtvrtě. Za půl roku z ní bude velká ségra, tak snad to všichni přežijem 🙂 Vím, že to píšu v těch přehledech pokaždé (zvlášť co jsou tříměsíční), ale udělala zase megaskok. Konečně vyrůstá z velikosti 86 a přecházíme na 92, ale to není tak to hlavní – především se strašně rozkecala a není to jen o kvantitě, ale i o kvalitě; už si dokážeme docela dobře pokonverzovat. Třeba ve středu: „Pojedem na výlet autem.“ „Babi, děda?“ „Ne, k babi nepojedem…“ – načuřený obličej, ale pak závan smíření: „Pultík?“ „Jasně, pojedeš v sedačce a budeš mít pultík.“ „Budík, pultík!“ (se smíchem) – narážka na to, jak ji Lvíček učil správně vyslovovat na příkladech slov, která v jejím podání zněla stejně. Standardem jsou tříslovné věty typu „koupat, vany, pěnu“, občas zvládne i čtyřslovnou („máma skovaný mimi… táta ne skovaný mimi“). Nahrazuje jednoduchá slova složitějšími (jabličko místo jabo), přejímá ve správném kontextu výrazy jako „vydrž“, „vrať“ a nejotravněji „pusť prst“, což ječí v okamžiku, kdy mě za něj pevně drží a někam táhne 😀
Ohledně výslovnosti si teda dokáže dělat srandu i ze mě: „počkej, já pustím myčku,“ řekla jsem jí onehdá a Bibina zareagovala „mičko, kakao?“ 😀
Jednou, když pršelo, jsem šla se smetím a z ulice uviděla, že jsme na balkóně na dešti zapomněli kočárek pro panenku. Říkám to Lvíčkovi a on na to „my víme, Bíbí si stěžovala, že jí mokne kočár.“ „??? Jakejma slovama?“ „No – kočáš, venku, mokrý!“
Tenhle týden se po veeelmi dlouhé době probudila bolestí uprostřed noci. A zase obrovská změna – v prodlevách mezi zoufalým řevem ze sebe dokázala vymáčknout „zu… by“ a měli jsme jasno. Dali jsme nurofen a princezně tak otrnulo, že mě za pár minut tahala do obýváku „číííst?“.
Začíná se učit barvy, ale postupuje pomalu, takže všechno je teď „žutý“. Maximálně červený 🙂 Obzvlášť fajn ale je, že má pozitivní období a o všem tvrdí, že je to „hezký“. Grafitti samopalu na infocentru Blanky na Letné jsou „hezký maněki“ (maněki znamená malování, malůvky nebo omalovánky; namalovat řekne namanět…), sklenice vody natočená pro návštěvu „hezký voda“ 😀 Taky umí poděkovat a občas děkuje i jen tak, asi osudu, jak mi vyprávěl L., když s ní byl ve středu na pískovišti, že tam po nějakých dětech zbyly gumové kachničky. Přišla k nim, přivlastnila si je a pronesla „kaničky, děkuju!“
Je taky mazaná. Pekelně. Chodíme na jedno hřiště s erárními hračkami a minulý týden, když jsme odcházely, mi přinesla nějaký plastový vrtulník, že si ho chce odnést. Přesvědčila jsem ji, že ho tam má nechat, pak jsem z ní na chvilku spustila oči – pětivteřinová výměna informací ohledně klíčů od hřiště – a když jsme byli na ulici, napadlo mě kouknout se do košíku golfek. Vůbec nevím, jak ho tam zvládla propašovat, ale trůnil tam vrtulník!
(Dneska jsme ji zas nemohli přinutit večeřet, tak L. stanovil, že žádná večeře = žádná pohádka. Vypadala, že se s tím smířila, asi dvě hodiny (!) si hrála sama nebo s náma a nakonec přišla a řekla si o kaši. Tu snědla, načež nahodila úsměv a zkusila: „Pahů?“ No nešlo se hádat, když máte dodržet slovo… ale že si to celý večer pamatuje a pak použije!)
Dokonce už občas, sem tam poslechne moje instrukce (a já jí za to náležitě děkuju a oceňuju, tak si to snad trochu utuží). Ale nejde jenom o bezprostřední pokyny – minulý týden ji něco rozvzteklilo, když měla v ruce pastelky. Normálně, když se naštve, třískne čímkoli, co má v ruce; házet s pastelkami jí ale samozřejmě zakazujeme, protože se pak lámou. Takže se napřáhla, sama se zarazila a popoběhla na pěnové puzzle, kde je relativně jemně upustila do měkkého.
Usíná občas i sama, dokonce disciplinovaně na posteli, ale většinou pořád buď u večerního mlíka, nebo jeden z nás leží v posteli s ní, ze začátku se snaží o nějaké básničky nebo písničky a pak už jen čeká, až usne. S jídlem je to poslední dobou zase dost na pytel, ty tam jsou časy, kdy jsem mohla dávat mlíko jen ráno a večer – rostou jí pětky, má věčně prsty v puse a standard je jedno pevné jídlo denně (většinou kaše nebo hustá polévka) a k tomu pár soust ovoce, jogurtu nebo pečiva; když jsou plnohodnotná jídla dvě (v což počítám třeba i celý jogurt nebo půlku rohlíku), pomalu oslavuju. Včera kupříkladu nesnědla skoro nic – dvě sousta croissantu, pár kousnutí do nektarinky, lžička rýže a dva krychlové milimetry masa. Ela se musí válet smíchy, protože co její likvidační komando spucne za den, naší hladovkářce by stačilo i za normálnějšího režimu tak na čtrnáct dní.
Odplínování nehrozí. I když moc dobře ví, k čemu slouží nočník, zarputile ho odmítá používat, stejně jako nástavec na WC. Krom toho fakt příšerně zlenivěla a golfky s sebou tahám naprosto všude, i když jdem jen na hřiště přes ulici. Ona něco ujde, ale dost často si postaví hlavu a já ji těhotná tahat nechci. Samozřejmě jsem už slyšela, že do kočáru chce, protože ho vidí, ale ten postup byl naprosto opačný a dlouho jsem ji brala bez něj, dokud se nezačaly čím dál častěji objevovat a stupňovat hysterické záseky. Do školy v něm jezdit nebude a jestli bude pořád vozící, až se narodí prtě, prostě seženem sourozenecký. Já se nehodlám nervovat…
Na závěr pár aktuálních fotek z babího léta:
Včera tu byla moje mamka, která to jako poslední nevěděla, tak jsem vymýšlela formu a nakonec jsme s Bibinkou nacvičily otázku „co má máma schovaný?“ (bez bříška, to by spoilovalo předem ;)). Napoprvé neodpověděla, ona se vždycky musí před mámou trochu orazit, když ji ten měsíc nevidí, ale když jsem otázku urgovala, odpověděla krásně jasně „mimi!“ Mámy reakce byla asi nejlepší, nevěřícně nadšené „ty fakt budeš mít mimi?“ Nečekala to, samozřejmě, ale přiznala, že nedávno přemýšlela o tom, jestli plánujeme druhé a kdy.
Poslední dobou ji moc nebaví hřiště, radši se prohání ve volné přírodě a zkoumá kytičky a broučky. Doma hodně frčí čtení, při nemocech apod. večerníčky, tahání kočárku, krmení plyšových ptáků lžičkou z mističky, kazety a malování. A šplhání po nábytku. Je to pořád zvíře, ale mám pocit, že poslední dobou klidnější.
