Nějak to letos děsně uteklo. Nenudili jsme se a příští rok očividně taky nebudem (ahoj Motorku). Nebyla jsem schopná vytvořit ani vánoční přání, ani virtuální PFko, ale myslím na vás a přeju všechno dobré, ale především na počtenou i 2015 🙂
Vypadá to, že se začátkem kalendářní zimy konečně začalo i trochu pohodovější období (což nechci zakřiknout, protože pořád se spousta věcí může dos*at, ale každopádně JÁ jsem ve větší pohodě, takže by snad měla skončit série Depresivních Blogpostů (TM)). Fotek je tentokrát podle očekávání nálož, jsou v tom tři vánoční oslavy (a to jsem tu hlavní fotila hlavně na bezzrcadlovku a fotky jsem sem líná dávat)
Někdy od úterka už jsem byla v zenu: dítě, který neusnulo, jsem vyvážela v poledne ven, k tomu brala smetí a ještě ve výtahu se mi od něj utrhlo ucho. Tak jsem ho nesla za uzel a milý pytel se mi roztrhnul uprostřed přechodu před kontejnery. OK, odvezla jsem kočár zpátky na chodník, přidržovala pytel za okraj a dno a snažila se ho donést do popelnice. Upadl mi těsně před ní a ozdobil čerstvě uklizenou dlažbu směsicí nudlí z polévky, rýže z rizota, použitých plenek a dalšího domácnostního odpadu. Naštěstí někdo odhodil do rohu přístěnku starý pánský oblek, takže jsem použila sako a kalhoty na likvidaci větší části nudlí a rizota, vrátila se pro dítě a jela vesele dál. Tomu už se můžete fakt akorát smát. (Pokud nejste Lvíček, který mi po příchodu vynadal, že jsem si to nedala ještě do jedné tašky a že jsem s tím byla u kontejnerů patřícím technicky vedlejšímu baráku, ale stejnému developerskému projektu, protože je mám víc při cestě.)
O Štědrém dni jsem už psala. Na Boží hod jsme si dali oraz a 26. vyrazili do Roudnice za Lvíčkovými prarodiči a nebyla to úplně nejvydařenější návštěva – Bibina nechtěla jíst a z babičky i dědy vyzařovalo, že je teda jako rozmazlená a že oni by ji naučili. Druhý den na návštěvě druhé babičky, s kterou jsme se sešli u tchánů, jsme se zase dozvěděli, že její děti chodily spát po večerníčku… nemá smysl poslouchat. Bibina opět nic nejedla a o to víc jsme si všichni užili dnešek, kdy jsme nic nemuseli, byli doma, Brigulína se od rána cpala perníkem, řízky i tousty a vydržela si i dlouhé desítky minut hrát sama s novými hračkami, samolepkami nebo se stromečkem, celá šťastná.
Malej se začal mlít o něco víc, ale pořád výrazně míň než prenatální Brigule, zato mi tvrdne břicho pokaždé, když se ohnu, a skoro každý den si musím zdřímnout, protože nejpozději ve dvě odpadnu jako zralá švestka. A já mám už jen dva měsíce do termínu. Dudlajdá!
Lvíček dělává takový zvuk, když se mu něco nepovede (upadne apod.) – zní to jako „bep“. Bibina to odkoukala a začala parodovat. Likvidujeme adventní věnec a L. rozlil na papír vosk ze svíček, Brigule to pochopitelně zkoumala a otiskla ruku do vosku, který se jí na ni samozřejmě nalepil. Když to zjistila, začala kvílet: „Umejeme jučičku! Todle bep!“
Asi že nebyla žádná očekávání.
Ještě ve středu v poledne jsme obědvali u tchyně kubu a já neměla vůbec vánoční náladu a bývala bych si radši dala KFC, nebo aspoň ten kuřecí řízek, co smažila pro Bibinu.
Říkala jsem si ok, nějak ten večer překlepem, Brigča bude mít radost, my z ní, a bude zase na rok pokoj. Ale nakonec to bylo strašně fajn. Procházka s dítětem na motorce ztichlým sídlištěm při západu slunce, kdy byla ze všech oken cítit smažená strouhanka. Losos s bagetkou a rukolovým salátem k večeři, zabavení Bibiny v pokojíčku, nanošení dárků a zvoneček. Měli jsme trochu strach, že ji tolik dárků najednou zahltí: o narozeninách si rozbalila jeden, jeden jí byl rozbalen a zbylé tři jsme museli nechat na druhý den, protože o ně nejevila ani vzdáleně zájem. Tentokrát po rozbalení všeho pod stromečkem prohlásila žádostivě „chceš eště dárečky?“ 😀 Dostala od nás duplo – vláček, od mojí mámy dětský akušroubovák a od tchyně kočárek na panenku, k tomu drobnější dárky jako, ikeáckou noční lampičku („josvítíme kočičku!“), Vánoční příběhy Astrid Lindgrenové (na to je teda ještě malá, ale neodolala jsem), dřevěné loto z Tchiba a od Lvíčkovy tety, která nás každoročně obdarovává svými fakt nádhernými výtvory z šicího stroje, látkový penál s pastelkami. Nejvíc frčí asi vláček, z čehož je Lvíček nadšen 😉
S Lvíčkem to bylo vtipný. Vlastně jsme si navzájem dali
A Ježíšek se zbláznil a já dostala dvě obří svíčky, jednu s vůní Christmas Cookie a druhou Icicle. Pálit je tedy asi fakt budu sto let, ale voní nádherně, doopravdy provoní celý byt… no a koneckonců je to taky přesně ta dárková věc, kterou bych si sama v životě nekoupila, a jsem ráda, že to zkusím aspoň jednou v životě.
Na konci večera jsem neměla pocit „uf, tak je to za náma“ nebo „a to bylo jako celý“, měla jsem pocit, že mám úžasného muže, který se mi vždycky snaží udělat radost, báječnou dceru, která se umí tak krásně radovat, a štěstí na další super lidi kolem sebe.
Vepředu šála-tunel, vzadu dózy na cukr, sůl a kávu – to tedy nevím, kam dám – a Christmas Tea z English Tea Shop, vpravo společné dárky: knížka (o které nic nevím) a portské v nádherné lahvi, kterou jsem nechala dekoračně na stole. Ještě jsme dostali ikeácké povlečení a pár dalších věcí, ale to není vůbec zásadní…
Hlavně to zdraví – není to klišé, protože (až se to sem stydím psát, protože si budete myslet, že si vymejšlím) Lvíček včera večer lehnul s osmatřicítkama a než jsme ty Vánoce dneska vydupali ze země, málem jsme vypustili duši oba. Přeju všemu čtenářstvu co nejpohodovější svátky… a hlavně, aby to už sakra bylo za náma 😀
Kdepak vánoční atmosféra. Kdepak byt provoněný pečeným cukrovím a purpurou. Všechno se sype ještě víc než doteď a vesměs jsou to pitominy, drobnosti, ale stokrát nic… znáte to.
Odešel kazeťák, který dostala Bibina k narozeninám. Správně, před týdnem a půl. Nejdřív jednu kazetu sežral, pak další přehrával zásadně dvojnásobnou rychlostí a nakonec už nešel ani pustit. L. ho v pondělí odvezl na reklamaci. Další den se mu ulomila korunka u hodinek. Dva měsíce po záruce (a stejně pravděpodobně neuznatelné jako záruční oprava). Výhled ceny cca tisícovka. Lvíček důvěřoval Brigulíně, že zvládne pít ze skleničky, a když jí náhodou upadne, bude to z malý výšky. Nepočítal s tím, že se s ní rozběhne, voda vycákne a Bibina buď instinktivně, nebo jako revenge skleničkou třískne o zem. (A to ještě můžem bejt rádi, že na ni neupadla.) Sklenička to ovšem byla Lvíčkova oblíbená, a to z Googlu, kterou dostávali jenom inženýři v jednom konkrétním období. A v sobotu hodila mokrou žínku na moji židli, která nešťastnou shodou okolností utrpěla krátce po nastěhování díru v laku. Deska židle není z masivu, ba ani z dřevotřísky, ale z lisované dřevovláknité desky, takže krásně nabobtnala a dělat se s tím nedá vůbec nic, ani přebrousit, protože jak chcete brousit papír. Jo a ještě se uvidí, jestli jsem zničila nebo nezničila tyčový vysavač, když jsem se s ním ve čtvrtek snažila vysát kakao a to se nasálo až do motoru. (Zatím žije.)
Tolik k materiálním škodám. Po zdravotní stránce… Mě začala v pondělí bolet hlava a v krku. V úterý jsem ale proti očekávání zdaleka nebyla nejnemocnější osoba v domácnosti, protože Lvíček chytil nějakou střevní chřipku, celý den mu bylo špatně a celý večer proklepal v zimnici na gauči, jednu dobu už jsem uvažovala, že mu zavolám sanitku. Brigule zřejmě měla něco podobného, u ní přetransformované do formy šíleného vodového průjmu, takže jsem se se začínající virózou starala o oba. Libovka. Dneska už jsou ti dva snad v pohodě, dokonce jedí (i B.), a mně se týden „odkládané“ nachlazení konečně vrazilo do průdušek. Takže mluvím jako Fantomas a každé zakašlání mi rve plíce z těla, ale u mě to znamená finální fázi, takže jsem s tím v podstatě happy. (Dokonce to přináší vtipné historky, z čehož by třeba psice udělala gró blogu a ten sebelitovací zbytek vyhodila, ale holt… nejsem psice 😀 Před probuzením jsem měla sen, který se mi prolnul do reality a já poslední větu z něj pronesla nahlas. Normálně ze spaní nemluvím, takže teď se Lvíček nečekaně probral zvukem několika slov pronesených hlasem Fantomase a chvíli nevěděl, jestli jsem se v noci netransformovala ve vraždícího mutanta, který má v plánu ho sežrat.)
Večerní update: bolí mě průdušky, jako kdybych měla tuberu, takže už zas tak happy nejsem. Taky mi poslední tři dny ne přímo teče, ale docela kvalitně prosakuje krev z nosu, a včera jsem si odbyla svoji klasickou těhotenskou auru, kdy jsem hodinu viděla jak přes rozbité brýle. Abych napsala o těhotenství něco pozitivního, tak poslední asi dva týdny jsem se konečně „naladila“ na mimino a užívám si ho… ale všechny tyhle okolnosti mě nutí den ode dne toužebněji hledět na kalendář. Na Štěpána to budou už jen dva měsíce do TP! Ve čtvrtek jsem byla na velkém ultrazvuku (kde jsem jen tak mimochodem zjistila, že moje doktorka odešla, takže už asi popáté měním doktora v rámci stejného zdravotnického zařízení…). Prcek vypadá v pořádku, odhad váhy 1670 gramů a s délkou je cca týden napřed, tak mu pokradmu šeptám, že zas extra to přehánět nemusí 😉 Stejně zvláštní pocit, že tu váhu ještě zhruba zdvojnásobí…
Vánoční náladu nemám. V tomhle se jednak není co divit, ale jednak… prostě není. Nepomohla mi v tom máma, které jsem někdy začátkem prosince poslala mail s návrhy pro Ježíška, abych jí to usnadnila. Dostala se – důchodkyně – k nakupování až teď a několikrát mi volala s absurdními upřesněními typu „ta knížka (citace plného názvu) má tvrdý nebo měkký stránky? a ta (znovu citace názvu) je co zač?“ Co chce slyšet, žánr? velikost? obrázek na deskách? fakt se to nedalo splést… Připadala jsem si, jako když volají z dodavatelské firmy a upřesňují objednávku, a bylo mi to trapné. Příští rok už tohle nepodstupuju – sama plánuju dávat jen dárky vlastní výroby a přijímat jen ty podle vlastní fantazie.
Připadá mi, jako by Vánoce vůbec být neměly. Minulou neděli, Stříbrnou, nebylo na Novém Smíchově určitě víc lidí, než o běžném víkendu. Dopoledne byl Lvíček nakupovat ve Štěrboholech a prý tam nebyla ani noha, parkoviště prázdné. Zlatá neděle! Myslím, že letos lidi na svátky buď zapomněli, nebo se je rozhodli kolektivně ignorovat. (Nakonec se mi povedlo uklidit kuchyň a s L. jsme kolaborativně upekli pět plechů cukroví – ke vzájemné spokojenosti já dodala těsta a umyla nádobí, L. válel a vykrajoval. Hezky to tady voní perníčky, koncipovanými jako ozdoby na stromeček, jinak perníčky jím já, linecké jí L., Bibina nejí nic, takže pro letošek nám to bohatě stačí…)
Galerie našeho předvánočního týdne tady.
A většinou se to plynule přenese do dalšího týdne. Teď je kupříkladu úterý, půl šesté ráno, cucám septisan proti bolestem v krku a sedím na gauči u Brigči, které jsem musela dát calgel a následně udělala mlíko (z kategorie “ co už s ní“). Nic jí nevyčítám, byla uznalá, přiběhla s řevem „až“ ve čtvrt na šest a to už jsem byla dvacet minut vzhůru. Aspoň mě ušetřila dlouhých pokusů ještě usnout.
Minulé úterý jsem si pokorně vyzvedla stehenní stahovací punčochy. Po vybalení smrděly jako něco, co leželo dvacet let v babiččině skříni proložené pěti různými tuzexovými mýdly, a navlékají se hůř než tlusťochovi neopren – ale fungují. Je to dost velká úleva a i vizuálně už se to aspoň nezhoršuje. V socialistické Tetě na Opatově jsem si při té příležitosti koupila za šestadvacet korun diář. Albi je sice super, ale na záznamy menstruačního kalendáře, pohybů váhy a výroční návštěvy u gynekologa fancy knížku se sovičkama o kilo dražší nepotřebuju. (Všechno by to navíc bylo jednodušší mít v mobilu, ale k tomu jsem se zatím dokopala jen u těch lékařských prohlídek.)
Lvíček dal v úterý výpověď. Celkem se nám všem ulevilo, i když ještě nemá nic napevno – ale to dojíždění a jednání s náladovými Araby už by víc než ty dva měsíce únosný nebyly.
Bankovní wtf. MBank oznámila poplatek za kartu, pokud člověk nezaplatí každý měsíc nějaký objem. Lidsky a byznysově to chápu, ale zrovna dva dny předtím jsme se s L. dohodli, že si každý budeme držet vlastní účet na soukromé potřeby, dárky apod. (=platba kartou tak jednou za čtvrtletí), a já k tomu po několika letech nepoužívání chtěla využít právě mBank. Tak nic. U AirBank mám jen disponentský uživatelský účet, takže mi z bankovnictví nešlo přidat další účet, tak padlo rozhodnutí zkusit Zuno. Jenže na to je potřeba poslat platbu+výpis z účtu, kterého jsem jediným majitelem, a to mám jenom tu mbanku, jenže z ní jsem už vybrala všechny peníze. Achjo.
Motorek je nejhodnější. Asi mi kompenzuje, že po většině ostatních stránek je tohle těhotenství pro mě tak náročný. Posledně si pamatuju devět měsíců růžového obláčku „nejhezčí období v životě ženy“ a Bibininy veletoče. Teď, kdyby mi to nebylo blbý, už mám metr na stříhání, ale pidižvík se ozve většinou jen když ho škrtím lemem kalhot. Jinak se při usazeni v pohodlně poloze nebo lehu objeví pár vlnek ve stylu „ještě jsem tady“ a zbytek dne je radio silence. Že by napodruhé ten klidný introvertní potomek, kterého jsme čekali už minule?
Rádio k Briguliným narozeninám sežvejkalo jednu kazetu, pak je začalo přehrávat na dvojnásobnou rychlost a nakonec přestalo úplně, takže muselo na reklamaci. Sony bývala moje oblíbená značka, ale posledních pár let co od nich mám, s tím jsou problémy, takže asi konec a spavec.
V sobotu jsme byli pozvaní na rodičovsko-dětské posezení u jedné kamarádky za Prahou. Dala bych sem fotku Bibiny rozjařené nad záplavou bublin z bublifuku, ale jsou tam všude i cizí děti a to si nelajsnu. Všechny děti se cpaly cukrovím a chlebíčky, naše zvíře si nabídlo jednu slanou tyčinku, rozlomilo ji napůl a vrátilo zpátky. Poslední pětky, které jí lezou, jsou totiž asi nejkrutější zuby ze všech. Cestou v autě se poblinkala, asi primárně z hladu, a večer odmítla cokoli sníst, i když to pro ni znamenalo okamžitou koupel a jít do postele bez pohádky. Se vším naprosto smířená, jen když nebude muset jíst, a usnula naprosto nezvykle asi v půl deváté.
V neděli ráno něco málo snědla, v poledne jsem do ní dostala čtyři lžíce kuřecí polívky a pak si řekla o kaši, které snědla docela dost. My jsme zasedli k sekané, já jí nakrájela misku okurky, o které jsem byla přesvědčená, že ji bude loudit. Taky že ano, dávala jsem jí po plátečku… až to Lvíčka přestalo bavit a podal jí celou misku. Next thing I know… Bibina stojí uprostřed obýváku s pusou narvanou okurkou a dáví. Vyndáváme jí přebytečné plátky z pusy, ale už je pozdě a bleje všechno, co od rána snědla. Utírám louži okurek, kaše a mrkve z polívky a přemožená hormony brečím a brečím. „Mamika páče?“ ptá se zkříslá Brigule Lvíčka a ten jí vysvětluje, že si musí vždycky dávat do pusy jen JEDEN kousek a že MUSÍ papat a NESMÍ blinkat.
Nakonec jsme se dali všichni nějak dohromady a odvezli dítě k babičce, kde jsme ji nechali spící a jeli na Anděl zařizovat dárky. Parkoviště sice plné, ale v obchodech – mile nás překvapilo – skoro nikdo; v Yves Rocher jsme byli druzí u pokladny, v Oxalisu první. Mírně horší byl Marks&Spencer a Tesco, ale i tam to odsýpalo a všichni byli strašně příjemní, pokladní ve Spencerovi nás upozornila, že k jedné vybrané položce můžeme mít druhou za polovinu ceny, a v Tescu mi zas dala sáček na mouku ze soukromé zásoby 🙂 Stříbrnou neděli připomínaly jen davy v knihkupectví a všudypřítomné stromečky.
Stromeček jsme kupovali v Hornbachu cestou domů i s Bibinou. Inzerovali jedle od 349 a buď jsme tam byli už pozdě, nebo je to klamavá reklama, ale všechny ty nejmenší jedličky 110-150 cm, což by mi jako velikost naprosto stačilo, byly strašná košťata. Tak jsme vybrali jednu – z mého pohledu obří – 150-170, která ovšem už byla za šest stovek. Příští rok se asi poohlédnu po něčem pěkném umělém…
Galerie s popisky tentokrát tady. Fakt 50. týden? Pomoc!
„Táta má fousy, viď,“ konstatoval Lvíček, když si mu Brigule hrála s obličejem. „Já se oholím,“ slíbil – a myslel ráno. Bibina ale vstala a zavelela: „Táta sundá triko!“ Nic netušící Lvíček si přetáhl tričko přes hlavu, načež komandantka zavelela: „Táta zvedne!“ A vzápětí „Táta oholí!“ A nedalo se dělat vůbec nic. Inu, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek…
Na přeučování denního režimu u Bibiny. Před pár dny se mi povedlo vytáhnout ji z postele v půl sedmé, v poledne už spala a ve čtvrt na dvě byla vzhůru, v půl deváté večer vytuhla. Měla jsem radost. Než jsem se druhý den ráno vzbudila… bylo půl osmé a princezna pořád v limbu. Já se sama od sebe prostě dřív než v sedm nevzbudím – a ona taky ne; jenže pak straší nejmíň do desíti. Ještě nedávno jsme z toho byli na prášky, že nemáme večer žádný čas pro sebe. Včera jsme jí dali tablet s večerní pohádkou do pokojíčku, sami si nalili víno a hodili nohy na stůl. Život je na stresování krátkej…
Ledovku bych skoro nevnímala, kdybychom v úterý odpoledne nepotřebovali sjet na nákup a Bibině pro boty. Tou dobou (L. měl ten den homeoffice, takže nikam nejel ani on) už to bylo docela slušné, aspoň silnice ušly a víc jsme nepotřebovali. Zaskočilo mě akorát, když jsem cestou vyhazovala plasty a víko kontejneru ztěžklé ledovou krustou po odklopení sjelo až úplně dozadu 🙂
Dorazila většina dárků, všechny balíčky ve středu, a ve čtvrtek přijela máma popřát Bibince k narozeninám. Přivezla jí piánko s koledama a trochu kvalitnější pastelky a malá si s jedním nebo druhým vydržela hrát dva dny 🙂
Ve čtvrtek jsem začala s pečením dortu a dopadlo to mizerně. První korpus nevyběhl, protože… ále co, nebudu vás s tím otravovat, prostě jedna drobná zoufalost za zoufalostí včetně konzervy broskví, které se utrhlo otvírátko a musela jsem ji otvírat za dno, přičemž z ní škvírou ve víku odtékal nálev, mizerného marcipánu a mého výtvarného netalentu, přičemž v pátek odpoledne Lvíček, který měl mít dovolenou a celé odpoledne hlídat, měl místo toho od jedné do tří pracovní telefonáty a já na krku nehotový dort, nespící Briguli a tchánovce ohlášené na půl čtvrtou. Nicméně přežili jsme to. Průběh a výsledek v galerii.
Ohledně minulého týdne, věci se daly jakžtakž dohromady, jen se zas rozbíjejí jiné, třeba nastoupila klasická zimní deprese z nedostatku světla – u nás obou, takže o to výživnější. Taky mám v hlavě hromadu věcí, o kterých bych chtěla stihnout napsat, spousta z nich už mi dokonce z té hlavy přepadla do sladkého zapomnění… a popravdě netuším, kdy a jestli se k nim dostanu. Rekapitulace Bibininých narozenin a celých dvou let, její hlášky a skeče z minulého týdne. Rekapitulace mého šestého měsíce (to o moc nepřicházíte, samý pot, slzy, křečové žíly a ekzémy, to vše na různých myslitelných i nemyslitelných místech). Recept na zmiňovaný dort, který bych vám nikomu nedoporučila vyrábět, úvahy o sourozeneckých konstelacích nebo návod, jak nezabít vzteklou dvouleťačku. Vlastně ne, to poslední bych potřebovala sama 😀 Bíba umí být některé dny strašně hodná, jako včera, kdy byla úžasná obě dvě cesty autem (ani jednu neprospala), návštěvu i nákup, a jindy je to dvouleťák from hell. Lvíčkovi zítra přijedou na celý týden oba šéfové z Dubaje (striktní zákaz homeoffice po celý týden, no co už), jeden z nich je regulérní magor (viz následující odstavec) a bývá s ním těžké pořízení. Od brzkého odpoledne se mě L. ptal, jestli už je pracovní den, a zasněně prohlašoval, jak se těší na šéfa 😀
Totiž tenhle šéf… L. už nějakou dobu zvažoval odchod, mimo jiné z důvodů dlouhého dojíždění, mizerných hospodářských výsledků firmy nebo právě složitosti koordinace pražské a dubajské pobočky. Ve firmě se to rozneslo a minulý čtvrtek (!) volal tenhle šéf Lvíčkovi s nabídkou, že jestli vyjdou rozpracovaní investoři, že z něj udělá COO (Chief Operating Officer) společnosti, a že chápe, že má rodinu, takže by pro něj nebyl problém systém jeden týden v Dubaji, tři týdny v Praze.
Dneska poslal ten samý člověk Lvíčkovi mail, že mu ještě nenapsal, ke kterému datu hodlá odejít.
Tahle firma nutně skončí hodně, hodně mizerně…