Jít podruhé do herny, kam jsem někdy začátkem září optimisticky nakoupila poukazy pro čtyři děti s platností do 16. října. S tím, že budou podzimní plískanice a budeme o volných pondělcích rádi, když se budeme mít kam upíchnout. Šílený řetěz nemocí a „minulej-tejden-byla-nemocná-a-příští-týden-bude-možná-nemocná-tak-ať-radši-odpočívá“ měl za důsledek, že jeden ze čtyř jsem uplatnila ve čtvrtek jen s Vikoušem, druhý poslala kamarádce a zbylé dva propadly. O osmdesát korun nezchudnu, ale ze společenského hlediska je to otrava. Přišli jsme taky o Signal, kam jsem chtěla tedy asi vyslat jen L s B a to ve čtvrtek nebo v neděli, kdy mělo být relativně nejmíň lidí. Ani jeden večer ale nevyšel, tak možná za rok – s kočárkem bych si absolutně netroufla.

Ale aspoň jsem stihla blog. Ve středu v jedenáct, potom, co ultravýjimečně B usnula v devět (byla doma a přes den nespala) a V něco po půl desáté. Úžasná volná hodina a půl na skleničku vína, posezení s manželem u TBBT a naládování myčky – a tady tohle. Ale uvědomila jsem si, že mám sklony svoje utrpeníčka děsně nafukovat. Pomůže občas se mrknout z nadhledu. Vlastně je mi fajn. Jen když nestíhám *něco*, mám pocit, že selhávám ve všem, a pak propadám panice. Nemá to cenu, ale k tomu si taky musím dojít sama.

Opožděný pozdrav léta: V pátek jsem si objednala iTesco. Když jsem večer rozbalovala pytlík s chlebem, sáhla jsem na vosu. Doteď tam mám oteklý pupenec, i když píchnutí jsem necítila. A dalších asi pět lidí mi nareportovalo výskyt vosy právě v ten den. No vosy nemusím, ale babí léto by mohlo být třeba ještě tenhle a příští víkend!

Říkejte mi přízemní materialista, ale mám děsnou radost z Tchibo setů beanie čepice a šátku pro obě děti. V úterý jsem koupila Vikimu pruhovanou sadu s reflexní hlavou vlka a v neděli dopoledne nechala děti na krku Lvíčkovi a hnala se do metropoláckého Alberta, kde byly na Tchibo stojanu ve slevě – protože na netu už nejsou – ulovit ještě i červenou s kočičkou pro B. Oběma děsně sluší, jsou teplé a praktické… a já jsem klesla natolik, že si ve svém jediném volném čase nejvíc užiju cestu do nákupáku, kde kupuju věci pro děti!!!

Taky se začínám poohlížet po vánočních dárcích (a u B musíme pořešit i narozeniny – na páteční svátek už kromě obalových materiálů a bonbonů do školky máme zařízeno). Něco už mám vymyšleno a v neděli jsem k té Tchibo čepici přibrala ještě i zimní kukly pro oba. Měkkoše. Ať si zvykaj, že život není peříčko a dárky nejsou jen barbíny a vláčky 😉

Vikouš, který se doteď držel, má příšernou rýmu. Pozitivum je, že se naučil smrkat, a výborně; ale na něco to zkrátka pořád nestačí – a každé odsávání ořve a obrečí. Zkoušela jsem to teda jenom třikrát, naštěstí to většinou prodejchá. Vůbec poslední dobou šíleně vyvádí. Při oblíkání, každý kus oblečení je horor. Nakládání do kočárku – když sám nechce, prakticky nelze.

Bibina prožívá nějaký těžký období. Když není po jejím, vzteká se – po svém. Neječí a nepropíná se jako naše batole, ale dupe, nadává nám a používá obraty jako „Chci to! Okamžitě! Rychle! Tak mi to dej!!!“ Je mi z toho trochu smutno, trochu mě to vyčerpává a zmítám se v nejistotě, jestli na ni mám být milejší nebo naopak přísnější (částečně se snažím o obojí). Poprvé v životě přemýšlím, jestli neprozkoumat nějaké výchovné příručky, a doufám, že to přejde. Kolem 3-3,5 byla tak skvělá – a teď ji nepoznávám.

Fotky jsem měla nahrané už v neděli večer, otitulkované v pondělí. A pak zase dětma hozený vidle (v pondělí usnul V až s námi v posteli!!! v půl jedenáctý, včera to nebylo o moc lepší). A dneska ráno Brigule průjem a celý den doma, kdy na mně oba viseli, takže byt vypadá jak pastouška. Ale už jsem zvyklá. Na tu pastoušku teda ne, to je s věkem čím dál horší – tak strašně dobře mi je v uklizeným a tak mizerně, oproti věku do cca pětadvaceti, v bordelu! Ale už se to období šíleného kramaření snad krátí. Snad. Ta starší už je to schopná občas na vyzvání i uklidit. A když vypadám, že ztrácím hlavu, dá dlaně k sobě a upřímně mi poradí: „Udělej Ómmm!“

Brigule už chodí dva dny do školky. Jsem velmi zvědavá, jak dlouho to vydrží.

Na fotkách tentokrát není nic extra pozoruhodného, protože až do víkendu jsme vlastně neopustili byt. Tedy kromě pár ukázek nudících se a zlobících pidižvoňů, jako je napodruhé zvěčnělá Bibina v pračce a dva zloprckové na stole, kam vylezli během mé zhruba půlminutové nepřítomnosti u stolu zapříčiněné prozaickým voláním přirody. A pouť, kam jsme se odvážili je vyvézt v sobotu. Viki si tak užil první (tři) jízdy na kolotoči ve stejném ročním období, jako před dvěma lety Bibi, tj. jen asi o dva měsíce mladší 🙂 oba byli nadšení.

A já se snažím zase dohánět úklid Augiášova chléva, takže velké výplody (doufejme) někdy později.

…tuberkulóza, jo to je naše, dovolím si parafrázovat Jarka Nohavicu (s tím, že to poslední je naštěstí – doufám?! – autorská licence). Z toho, že nepíšu, jste si už možná odvodili, že u nás řádí zas nějaký moribundus. Vlastně nic zásadního, ale na školku to nebylo, na starání se o děti jakž takž, ale v úterý jsem měla krizi, nechala po sobě děti v podstatě celé dopoledne lézt a skákat a doufala, že mi neprošlápnou nic životně důležitého, a když usnuly, usnula jsem s nimi. No a na práci? Lvíček tak dlouho úspěšně přecházel rýmu a kašel, až ho v noci na středu složil průjem poměrně nedůstojného kalibru.

Viki, ten měl včera osm dní od očkování MMR (Priorix), kvůli kterému jsem odsouvala telefonát doktorce tak dlouho, až mi docvaklo, že už jsem prošvihla i 18m prohlídku – v den, kdy jsem zamyšleně až dojatě koukla do kalendáře, že už má náš chlapíček 19 měsíců… 😀 vedlejší účinky se obvykle projeví 7.-10. den, úterý dobrý, včera se tulil a poplakával a dneska už snad ok (klepu). No nicméně celý týden spím v obýváku na gauči, Viki se mnou, nechci mu tam klapat na PC (ani mýt nádobí, takže kuchyň podle toho vypadala, včera jsem to konečně nějak splichtila a morálka hned o sto procent stoupla).

Jinak nějaké novinky v kostce, valibuk měl na 19m 😉 prohlídce 13 kilo, 88 cm a kolem hlavy 50,4 – B měla v roce a půl obvod hlavy 46, takže už celkem chápu, proč mu musíme kupovat čepičky pro čtyřleté děti 😀 Naučil se otáčet vkládací kostku, aby našel správný otvor, taky si přidal nové slovo (boty = bobo), většinu dne lítá a dupe po bytě nebo frčí na interiérovém odrážedle, které dostal už někdy k Vánocům, ale teprve teď do něj správně dorostl. Lvíčkovi sveřepě říká „máma“ a Bibině „mimi“, což oba vytáčí 😉 A zavřeli nám tady konzum kombinovaný s kavárnou 🙁 sice ruské potraviny, ale v případě náhlého výpadku tam šlo skočit pro rohlíky, mlíko, máslo nebo coca-colu (pro mě stěžejní komodita). Zřejmě to nevynášelo, což se nedivím.

A poslední, co musím napsat – na dnešek se mi zdálo o Psici 😀 potkala jsem ji v (asi jejím) domě s velkým výtahem, což byla ale otevřená obezděná plošina asi jako balónová, cca do výše pasu, jen mnohem větší plochy. Narazila jsem na ni v přízemí, se Žmurem i Čičman, která ale byla mnohem menší než v reálu, cca roční ještě v kočárku. Aniž si toho všimla, nalákala jsem obě děti do „výtahu“, kde jsem si se Žmurem povídala 😀

Fotky tedy zatím bez popisků, ale ony povětšinou mluví samy za sebe. Pondělí v botanické a jinak nic zvláštního. Dokonce ani nemám vyfocenou sváteční kachnu, skandál 😉

To teď s oblibou používá Bíba. Něco řekne, a když si to ověřujeme, vzápětí to vezme zpět: „Já jsem si jenom dělala prčičky.“ Kontaminace „prču“ a „srandičky“ nás dostává do kolen 🙂 Prčičky si zjevně dělala, i když jsme ji našli nalezlou do bubnu pračky. To jsem nefotila, protože jsem měla strach o ten buben, ale wtf solidní.

Minulý týden se nic zvláštního nedělo, v sobotu byl na Zličíně jarmark a nějak slabší než loni, v neděli jsme se vydali do zahrad Pražského hradu pro kaštany. Měla jsem chuť dát si k procházení podzimním Hradem Pumpkin Spiced Latte, ale jednak se mi nechtělo stát frontu ve Starbucksu na předražený kelímek přeslazené bryndy, a jednak… jsem prostě neměla náladu na přeslazenou bryndu. Tak jsem si ho udělala doma. Smíchala jsem půl lžičky skořice, po čtvrt lžičkách mletého zázvoru a muškátového oříšku a trochu přejet struhadlo novým kořením. Množstvím podle chuti posypat standardní latte, přidat trochu cukru a/nebo vanilkového extraktu. Hezký podzim, fotky zde 🙂

Posílám rovnou link na fotky. Přijde mi neuvěřitelné, že to není ještě ani týden, kdy jsme v letních šatech jeli do zoo ve Stanici přírodovědců na Smíchově. Dneska v neděli mám pocit existence v úplně jiné galaxii; po dvou dnech nepřetržitého deště a po čtyřech dnech zabavování (opět) nemocného dítěte (navíc taková podivná nanicovatá zadní rýma, takže ji asi v úterý pošlu do školky, buď to ustojí, nebo lehne s „něčím pořádným“, ale takhle by mi mohla klempírovat doma měsíc). Zabavování dětí je o to komplikovanější, že jsem u Vikiho eliminovala televizi, takže se na ni B může dívat jen, když on je v jiné místnosti anebo spí. Zjistila jsem, že mu fakt nedělá dobře, poslední dobou byl schopen prostát den u bedny, vřískat a ukazovat na ovladač. Po odvykačce je z něj mnohem spokojenější dítě, začal si zase sám hrát – ale neodvážím se mu tím pádem ukázat ani ségry videa, aby to nesklouzlo do starých kolejí.

Ztratili jsme mikinu, nikdo neví kde a jak. B ji měla minulý pátek ve školce a když jsem ji chtěla vzít večer na hřiště, nemohla jsem ji najít. Patrně s ní nepřijeli, ale ve školce nebyla a do obchodu s botami, kde byli potom, ji prý nebrali. Byla asi za dvě stovky z Lidlu a L. říká, že se mu stejně nelíbila, ale mně je jí přece jenom líto 😀 byla bavlněná s kapucou a taková praktická. A měla ji snad ani ne měsíc. Ale věci přicházejí a odcházejí, za ztracenou Viktorkovu lahvičku mi Puffin poslala náhradu (děkuju!) a taky jsem včera našla pod postelí pohřešovaný hrací telefon, takže… co se dá dělat.

Držím si palce, ať se B té rýmy brzo zbaví, a jdu spát – minulá noc byla nejstrašnější snad za poslední rok…

(Titulek vysvětlen v albu ;))

Myslela jsem, že včera večer sesmolím popisky a blog. Jenže Brigule řekla ne. Že jí budu číst nebo „vyprávět“, což je hit poslední doby (jak byla u babičky, jak jsme byli v zoo, jak se poblinkala v autě…), s tím jsem neměla problém, ale pak na mě padla únava, B mi pohostinně nabídla místo v postýlce… a pak střih, ve tři čtvrtě na jedenáct Lvíčkův pobavený obličej nade mnou. Už je to poměrně dlouho, co se mi to stalo naposled, ale co… Stejně jsem si chtěla jít brzo lehnout, tak jsem si jen vyčistila zuby a šla pokračovat v krasojízdě. Když jsem se vzbudila, venku svítalo, já neměla ponětí o čase (budík v ložnici přestane svítit ve čtyři, což jsem nikdy nepochopila), pozdější extrapolací jsem vydedukovala, že to mohlo být kolem půl šestý. Asi za půl hodiny vstal i koblih a jelikož dneska usnul v osm, očekávám něco podobného, tak to trochu zkrátím 🙂 Přesněji řečeno asi rovnou skončím, protože stěžejní věci jsem napsala minule a třeba lingvistický rozbor Vikoušova počínajícího řečnění může velmi klidně počkat. Já zas něco sesmolím „mimo pořadí“ na hřišti nebo na procházce 🙂

Fotky zde. Nějak mě děsí, že i když už B chodí dva dny do školky, nestíhám furt v zásadě podobně. Co budu dělat, až mi začne práce?!

PS: zdá se, že teploty konečně klesají a za dva dny má přijít studená fronta! Konečně si dám burčák bez pocitu, že mi zkvasí a vybuchne ještě cestou do pusy 😀

Minulý týden jsme se pěkně zajeli – pondělí všichni v Králíkovi v rádiu, od úterka do pátku Bibi ve školce, já vykydávala ty nejhorší resty za dovolenou a těšila se, jak budu ode dneška zase pokračovat. Jenže v neděli… ale popořadě.

Ještě jsem nezblogla týden mezi dovolenou a výročím, a jak koukám na fotky, v zásadě není co. Snad jen sobota, kterou jsme strávili v Chuchelském háji na hřišti a v zoo a konečně jsem měla pocit, že si to užívají oba, a ne že Vikouše někam odvezu v kočárku, vyklopím, on tam bloumá, nasvačí se, zase ho naložím, uspím a jedeme domů. Velkou část cesty ušel mimo kočár, je to zase už úplně o něčem jiném. Fotky tady.

V pondělí jsme tedy podnikli výpravu do Králíka, kam jsme měli od Lenky voucher. Cestou tam byli oba hodní, Bibina byla v šoumenském módu, takže jsem umírala z jejích hlášek a scének. Překopíruju některé, co jsem cestou v slzách reprodukovala na hangoutech L.:

B má s sebou ovci a říká jí, že se maminka podívá na počasí: „bude pršet, ovečko, no, bude buřina! Za čtyzi minuty!“ Zasměju se a „no tomu se ovečko fakt nesměj“ 😀

Ta samá ovce figurovala i ve scénce v metru, kdy jsme si povídaly o zákazu procházet mezi vagóny, paní na sedačce naproti nás odposlouchávala (no, nešlo neslyšet) a když začala B interpretovat „ovečka říká, že se tam nesmí chodit!“, neudržela se a ohodnotila „to je ale chytrá ovečka!“ Brigule sebou škubla, jak nechápala, že ji může poslouchat taky někdo cizí, zadívala se na paní, vyšpulila spodní ret a zbytek cesty metrem už nepromluvila 😀

-hele, Bibi, tady je ten králík! (mají tam klec s reálným králíkem-maskotem)
-a proč jsi ho sem dala?

Hlášení v tramvaji: příští zastávka Štěpánská
-co to má znamenat? Tady bydlí Štěpánek? (spolužák ze školky 😀 )

Plakát s alzou „a co dělá?“ „Seřezává ceny, dělá akci, aby to bylo levnější“ „a pustíme si ho doma?“ Facepalm… Reklamy na YouTube…
Alza by měla udělat animák…

(konečná v metru): „prosíme vystupte“ „proč oni prosí?“ Ta mě zničí dneska 😀

Vyloženě na poslední chvíli se k nám přidala kamarádka s dvouletou Aničkou a čtyřměsíční Terezkou a já byla v šoku, jak může být miminko hodné 😀 dokonce jsme si díky personálu herny celkem i popovídaly! Děti si pohrály, pak jsem jim objednala velké těstoviny arrabiata rozdělené do dvou mističek (mladý pán se vyžaduje krmit sám, díky čemuž u nás často vzniká paradoxní situace, že mu dám misku, vidličku nebo lžíci a nechám ho osudu, zatímco tu starší kráčmeru krmím… no do maturity to snad nebude) a po obědě jsme pomalu vyrazili domů. Viki v tramvaji usnul a já doufala, že založíme tradici.

Od úterka do pátku chodila B do školky a po školce jsme ještě chodili na hřiště, nebo na zmrzlinu, nebo obojí a užívali si nečekaně teplého konce léta. V sobotu výlet do Berouna a v neděli ráno do Hvězdy. Cestou z Hvězdy usnuli oba, bylo poledne a já byla v příjemném šoku – takže doma v klidu uvařím oběd, odpočinu si (výjimečně jsem měla uklizeno, takže žádné vykydávání Augiášova chléva a dodělávání restů), možná se s Lvíčkem na něco podíváme a večer půjdou spát oba taky brzo, takže večer pro sebe!

Jeden blok před vjezdem do garáže se Brigule probudila a začala zvracet. Vyhodila snídaňový termix naředěný asi půllitrem mléka a zeblila (to se nedá jinak říct) celou svoji čtvrtinu auta. Místo odpočinku jsem hodinu Vanishem a Sanytolem drhla dětskou sedačku i autosedačku (zaplaťRenault že jsou vyndavací!) a Lvíček auto, které ještě celé pondělí do nákupu neutralizátoru pachů smrdělo jak průjezd za hospodou. To jsme ještě pořád mysleli, že to byla kombinace špatné snídaně a houpaček. Večer se vrátila z procházky s L. se stížnostmi, že chce spát, a teplotou asi 37,3. Takže místo pondělní výletové tradice jsme byli doma, dneska jsme byli doma taky, Vikouš usíná o dvě hodiny později, protože není vyběhaný a nemůžu ho ani vyvézt v kočárku, oba si kradou výtvarné potřeby a na střídačku řvou, protože by nejradši koukali na televizi a z 90 % se neshodnou, na jakou pohádku/pořad. Chceme, aby B bylo dobře aspoň dva dny, než se vrátí do školky, a ze mě se do té doby asi stane alkoholik 🙂 a zrovna, když L. ocenil, že už mi snad konečně skončila laktačně-batolecí mateřská psychóza! Ale o tom zas příště.

Fotky zde.

Hezké září přeji 🙂 počasí se sice rozhodlo vzdorovat a přes den je to klidně skoro na plavky, ale rána a večery jsou už krásně, příjemně svěží. Můj vedoucí diplomky mi v konzultačním mailu před odevzdáním napsal „září je krásný měsíc k toulání, ale smutný k práci“. No, s batoletem, co čerstvě začalo vzdorovat v kočárku, toho moc nenatoulám, a co týče práce, v úterý jsem si byla rozložit poslední měsíc rodičovského příspěvku do února 2019, takže teoreticky mě má milý stát na krku ještě dva a půl roku. Takže září budu používat na chození na hřiště a po Zličíně, dokud to ještě jde, uklízení a doufejme, že i psaní.

V půlce srpna měl Lvíček druhou dovolenou a stejně jako tu první, stejně jako minulý rok a i ten rok předtím, jsme ji strávili zcela v duchu moderního trendu, kterému se věnovalo letní číslo ČiliChili. Totiž „staycation“, česky možná „domalená“, dovolená, kdy nikam neodjíždíte, ale jste doma, odpočíváte a jezdíte na výlety. Takoví my jsme hipsteři… Držíme se trendů, které jsme ani neznali, a to jen z toho důvodu, že se nám nechtělo někam se hrabat se dvěma relativně necestovacími dětmi a půlkou domácnosti. Pro mě starosti s dovolenou s malými dětmi bohatě převáží relaxační a poznávací efekt. Opatrně uvažujeme o nějakém lastminutu příští září, ale poslední čtvero letních sezón jsme strávili v režimu „spíme doma, jezdíme na výlety“ a bavilo nás to myslím všechny. (Jako jo, už bych někam jela, ale ten příští rok to bude tak akorát, aby mě nekleplo z lovení batolete z jezírek, bazénů a moří.)

Lvíčkovu dovolenou jsme začali piknikem v Nymburce a nedělním Cyklohráčkem, o kterých jsem už psala. V pondělí přišel zlatý hřeb (radši dřív než později 😉 ) – Mirakulum, o kterém Bibi mluvila téměř nepřetržitě už od letošní první návštěvy. Užili jsme si to zase všichni – a pro unavené rodiče mám tip, červený stánek cestou od hradu k lanovkám a tankodromu má lepší kafe než leckterá plnohodnotná kavárna.

V úterý jel L s B sám do aktivního lesoparku v Řepích a my s V jsme si dali odpočinek u nás na hřišti, na středu jsme měli zase v plánu „celodenní“ výlet, tzn. „uspat zvěř v autě cestou domů“ – chtěli jsme se podívat do místa našeho někdejšího bydliště (zpětně pořád nechápeme, jak jsme tam vlastně mohli skončit?) – do Měcholup. Bibi obešla po svých prakticky celou přehradu, dali jsme si oběd v Hostivaru (skvělé menu, pivo i obsluha!) a děti se tam na zahrádce šťastně zprasily od hlavy k patě 🙂 vtipné bylo, že jsme ráno přijeli, zaparkovali a chtěli si popojet autobusem ke vchodu do lesoparku, i dorazili jsme načas na zastávku a já si říkala, že se radši podívám… „Jak se jmenuje ta zastávka?“ „Newtonova!“ „Hm, tam to ale jede z opačný strany… A zrovna teď“ 😀 tak jsme si zapřebíhali s golfkama Hornoměcholupskou, ale stihli jsme 🙂 Kromě toho jsem ještě odpoledne v Blatničce zastavila Lvíčka, který ve snaze vybrat z několika párů dvě boty nezamatlané od lepidla nezpozoroval, že svršek je sice stejný, ale podrážky má jeden pár světle a druhý tmavě šedé 😉 Mamule saved the day!

A ve čtvrtek následoval zoopark Zájezd, který si opět překvapivě užily obě děti. Bibina, kterou před měsícem v trojské zoo nejvíc zajímaly prolézačky, lanovka a tramvaj, strávila desítky minut pozorováním opic a chameleonů, Viki ušel celou cestu z kontaktního oddělení zpátky k hlavnímu vchodu. Kdyby ještě s námi rodiči souzněl v tom, kam a kdy se půjde, mohli bychom brzo kočárek zrušit 😀

Pátek jsme měli s Viktorkem zase pro sebe, Brígu zničil Lvíček pěším výletem na Bubovické vodopády a v sobotu přišel Den L, o kterém už jsem psala tady – a o neděli pro změnu zde.

Fotky z domalené zde! Krotila jsem se a je jich… rozumně. A omezuju dál 🙂

Do úterka byla Pidižvína u babičky, tak jsme se s Vikim v pondělí vydali do Šárky a užili jsme si to. Ale popravdě byl stejně trochu mrzutej ze všech přesunů kočárkem, je to prostě ještě malý pívo. Za rok už by měl být v podstatě plnohodnotným členem rodinných výprav 🙂 ale už teď je to mnohem víc fajn než třeba ještě na začátku léta. Prostě rok a půl, taková hranice miničlověka.

Překvapilo mě, jaká byla většinu týdne zima. Abychom se chápali – mně to vyhovuje milionkrát víc než loňské pětatřicítky, ale tenhle týden už to fakt nebylo ani léto, ani babí léto, ale regulérní studený podzim. Loňské léto bylo jednoznačně nejteplejší, jaké jsem zažila, a tohle je zas bez debaty nejchladnější. Už skoro čtrnáct dní jsem schopná myslet jen na koledy, martinskou husu a burčák.

Fotky i s komentáři, překvapuju se. Ale spousta restů ještě zbývá a jestli budu dál psát takovéhle recenze, budou ještě narůstat! Zabrala mi asi hodinu, a to nepočítám samotný čas na čtení 😉 ale jsem hrozně ráda, že jsem se k něčemu takovému dostala. Při psaní jsem přímo cítila, jak se roztáčejí zarezlá kolečka v mozkovně. Ono je něco jiného takovéhle šudlání na blogu, kde může člověk psát kilometrové věty, neustále se opakovat a třikrát v jedné řádce napsat jakoby, a na druhé straně snaha o seriózní a objektivní text. Snad nebyla poslední, držte mi palce.

A držte mi palce i s Lvíčkovými sobotními narozeninami. Ať všechno klapne. Třicetiny má člověk jenom jednou za život a já k těm svým dostala pozitivní těhotenský test – to se přebíjí stěží (a opičit se nebudu… :D)

Koukám, že jsem měla kliku, že jsem stihla ty letní resty zpublikovat minulý týden. Teď je už totiž Picasa v háji 🙁

Přečetla jsem Harry Potter and the Cursed Child. A byla jsem požádaná o recenzi, kterou jsem stejně plánovala napsat na blog… tak se o ni podělím odkazem, až/jestli to vyjde.

Fotky tentokrát už na Fotkách Google a nikdy jinak 🙁