Vypravujeme se na rodinnou oslavu, jsme v rámci možností nastrojení; já si až ve výtahu všimnu, že nemám nic na krku, ale nechce se mi už vracet.
„Zapomněla jsem si náhrdelník,“ hlásím po příchodu do auta, „mám se vrátit, nebo je to v pohodě?“
Lvíček se ušklíbne od volantu: „To je přímo náhrdelní zločin!“ 😀
Viki má novou oblíbenou kratochvíli. Nejdřív vysvětlím – populární ukolébavku Vyletěla holubička jsme odjakživa zpívali jen do třetí sloky, ale pak někdy Lvíček dětem zazpíval tu čtvrtou a ony ji dílem nenávidí, dílem je fascinuje. Hlavně Viktorka. Bríga prostě zahlásila, že to nemáme zpívat, ale Viki si libuje v sebedojímání a zpívá si ji sám, pořád dokola.
„Dyt me nechtet milovati, nechtej ty, nechtej ty,“ vyje tklivě. Při druhém, nejpozději třetím opakování se mu začne krabatit bradička: „Plot ona ho nechte milovati?!“ a nakonec si mi vyleze na klín, rozpláče se a musím ho chlácholit, že to určitě dobře dopadne, každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. A za pár hodin se to opakuje. Zjevně si v tom – asi na principu diváckého modelu telenovel – nějak zvráceně libuje.
Ráno, mumraj před odchodem do školky. Přiběhnu do koupelny s odsávačkou nudlí, kterou potřebuju vypláchnout. (Jestli vás napadá, že jsem jedna z matek, které ráno hicující dítě zbaví všech inkriminujících sekretů, nalejou ho nurofenem a nechají na něm a na školce, ať si nějak poradí, tak nejsem! Ale s příchodem podzimu se oba potřebují tak dvakrát denně vysmrkat, a Vikouš to ještě holt tolik neumí, tak ho nechci trápit ucpaným nosem.) Umyvadlo ale zabírá Lvíček s bohulibou, leč dost pomalou činností – dolíváním náhradní náplně do pumpičky na mýdlo.
„Nemusí to bejt plný!“ stepuju nad ním, aby to urychlil.
„Ale nemusí to bejt ani prázdný,“ opáčí filozoficky můj muž a v klidu doleje náplň.
Vikouš! Dvouapůlletý milník už je za dveřmi (v pátek oslavil dva roky a pět měsíců) a pravděpodobně i vlivem dvou týdnů, kdy byl ve školce bez ségry, dospěl mladý pán ke zjištění, že mluvení je vlastně poměrně užitečná věc. Teď jede raketově 5-10 nových slov denně. Jako (=hra, něco jenom jako). Bagl. Uku (ruku). Dolt (dort). Mimino. Nový. Banán. Kafi. Obal. Koukej. Bunka (buňka). Pití, vodu, ďut (džus). Bobíku, Pinďo! (místo Bobo, Pipi – od nedělní návštěvy Dne se Čtyřlístkem v zoo musíme ztělesňovat jeho členy prakticky nonstop a i ten Viki už mi častěji říká „Fifi“ než „mami“ 😀 ) A to ještě před pár týdny jeho komunikace vypadala takhle: „Dede hají, táta hají, Vivi hají. Dede není.“ L: „A proč neřekneš, že jste byli uspávat v kočárku s tátou a dědou a děda pak odjel? Mluv! Paní doktorka se bude zlobit!“ „Ne! Do pekýta!“ (=Do prkýnka ?) (Možná přidám ještě další hlášky, ale teď jsem líná je přepisovat.) Když jsme mu dávali na výběr, vždycky jsme mu museli ukazovat možnosti na prstech, protože nebyl schopen zopakovat. Dneska ráno jsem se ho zeptala, jestli chce müsli do mlíka nebo do jogurtu, a odvětil „jobut“. Ona s ním začíná být řeč! 🙂
Fotky zde.
Dneska jsme jeli s Bibi do Decathlonu pro cyklistické rukavice… a odjela s růžovýma rukavicema, růžovýma chráničema, růžovou helmou a taky zbrusu novým 16″ růžovo-tyrkysovým kolem. A dojela na něm většinu cesty domů.
Byla jsem na ni hrdá. Abych to vysvětlila: sama na kole nejezdím. Neumím. Rodiče mě to nedokázali naučit (i s postranními kolečky jsem se skácela do pangejtu u pusté silnice za babiččiným vesnickým domem), ex mě to nenaučil, a Lvíček mě sice naučil jakžtakž držet rovnováhu, ale po opuštění tréninkového plácku zjistil, že chytám naprostou paniku v okamžiku, kdy se blíž než deset metrů ode mě objeví auto. Takže zase nic. Kolo (z tehdejšího Carrefouru asi za 1900) jsem nechala u popelnic a smířila se s tím, že cyklistika mi fakt nic neříká. Ale přestože bych byla radši, kdyby děti nejezdily pokud možno vůbec na kole, nemohla jsem si pomoct a obdivovala jsem ji.
Lvíček se inspiroval a večer, když jsem se sprchovala, si na stránkách Decathlonu vybral kolo pro sebe – buď s hydraulickýma brzdama za 11,5 nebo bez nich za 8. Nadšen, že před pár lety by takový kolo stálo 40… Napůl vážně (pohlcená atmosférou), napůl v legraci jsem se zeptala: „A pro mě by tam něco nebylo?“
Lvíček nehnul brvou a opáčil: „Dospělý s kolečkama?“
Potom, co mě o víkendu váha trochu vytrolila, pokračuje hubnutí občas až bláznivým tempem, že mám pocit, že docházejí baterky nebo že jde obecně o nějaký omyl, ale fakt, že už nasoukám k bokům svoje nejhubenější kalhoty (Levisky z Kalifornie, které jsem si nechávala vyloženě z nostalgie), zatímco minulý týden jsem je nenatáhla přes stehna, mě utvrzuje v tom, že je to realita. Dneska jsem viděla číslo o 0,7 kg menší než včera a byla jsem z toho docela perplex.
Bibina nás dnes od samého rána tahala a hučela: „Už nelež! Už je ráno! Pojď si se mnou hrát! Pojď mi číst Čtyřlístek!“ Lvíček jí přečetl jednu pohádku, ale pak ji usměrnil: „Já si teď vypiju kafe a pak půjdu do práce. Přečte ti to maminka.“ Já zafrflala: „Maminka se ještě ani nenasnídala…“ Lvíček se na mě překvapeně podíval: „Ty ještě něco jíš?“ 😀
„S jakýma jsi spinkala plyšáčkama?“ ptá se u snídaně konverzačně L. Bibi si večer vybrala panenku, anděla a koníka, všechny jí koupila tchyně v nějakém takovém tom manufakturním dárkovém obchůdku, šité z normální látky.
„No oni to vlastně nejsou plyšáci… To jsou šiťáci,“ přemýšlím nahlas.
Bez kafe bych radši nic po ránu říkat neměla 🙂
„Nabídla bych ti k večeři klobásu, ale to asi nebudeš chtít, když je teď z tebe takovej zdravojed?“ vymýšlím, co k večeři Lvíčkovi, který si v posledních měsících oblíbil chodit na oběd do hipster vegetariánských bister.
Tomu nadšeně zasvítí oči, takže to s tou zdravou stravou nebude tak úplně stoprocentní, ale ohradí se: „Zdravojed? To je skoro jako zlojed…“ Přikývnu: „Ale lepší než dobroser!“
Není na to lepší důkaz než dárková analýza.
Když jsme s Lvíčkem začínali chodit, jednou nějaká oslava narozenin nebo svátku trochu nevyšla. Víte, já si na dárcích vždycky dávala docela záležet, ale tentokrát to nedopadlo moc dobře – prostě se mi povedlo z věcí, o kterých jsem měla pocit, že mu udělají radost, vyfiltrovat ty nejnudnější, nejobyčejnější a nejmíň osobní. Mimo jiné dárkové balení Becherovky (to byl ještě Miloš bezpečně zalezlý na Vysočině!) a Durex sada gelu a kondomů.
Lvíček mi poděkoval, ale tvářil se rozpačitě a přiznal, že si na takové dárky připadá ještě kapánek mladej. (Částečně mě možná omlouvá, že jsem předtím měla partnera o osm let staršího než L.) Vzala jsem si to k srdci, jako překvapení koupila náhradní dárky (drobnosti, ale zábavné a cílené na jeho záliby) a občas si to od té doby v legraci připomínáme.
„Co dostanu k svátku?“ zeptal se mě o víkendu. „Becherovku a kondomy,“ opáčila jsem výše vysvětleným interním vtipem. „V pořádku,“ odtušil Lvíček. „To by mi fakt udělalo radost.“
A je to. Bum. Už nám prakticky čumí parte z kapsy… 😀
Lvíčkovu firmu před časem koupila velká korporace. Od té doby poměrně často chodí domů rozčarován politikařením, salámismem a podobnými typickými projevy práce v korporátu. Nejhorší ovšem je, že si tyhle manýry zcela sama od sebe osvojuje Brigule. Ta argumentace, ta odůvodnění… Několik příkladů:
Nesouvisející bonus: o něčem se s L. bavíme a já konstatuju, že to jsem kupovala v Lidlu. Dítě zastříhá ušima: „Já chci taky něco k jídlu!“