Zrovna mi přišel do spamu komentář. Spamový. Asi bych měla radši něco napsat, než blog nadobro zapadá prachem.
Ale co? Díky, že můžem, nabízí se. Díky, že jsme mohli být 17. na Národce. Ani ne tak kvůli sametovce, jako kvůli den předtím končící karanténě našich ratolestí. Dávám se z ní dohromady doteď, a sranda asi ještě nekončí: většina kamarádek, co před 3-4 týdny psaly, že mají děti v karanténě (tedy tak týden přede mnou), teď píšou, že je celá rodina Covid+.
Mno.
Lvíčkovi zavřeli kancl, respektive omezili na 30 lidí denně, takže tenhle týden nejde ani jednou.
Školu ještě nezavírají. Zatím. Až na to dojde, určitě zešedivím: stačily mi čtyři dny domácí výuky našeho prvňáka. Zatímco třeťačka si v pohodě celé dopoledne konverzuje se spolužáky a nepřestane kolikrát ani potom, co online oficiálně skončí, prvňák má turnusy: dvacet minut z hodiny online, zbytek samostatná práce. U onlinu musím být s ním, aby si nepřepínal kameru, nevypínal kameru, nevypínal mikrofon, nevyhazoval ostatní z hovoru a soustředil se; u samostatné práce musím být s ním, protože, well, jinak nic neudělá.
Co dál říct. Loni touhle dobou jsem měla zařízenou většinu dárků, teď mám prd. Teda, zařízené jsou věci pro děti (naštěstí), rodina už je snad taky v procesu, ale nějaké dekorace, kolekce, výzdoba… meh. Ani ty koledy si nepouštím. A to už je u mě co říct.
Tak to by v rámci vymetení pavučin asi stačilo, mohli jste se přesvědčit, že žiju… a jdu radši zalehnout. Člověk dneska neví dne ani hodiny.
Nárok na třetí dávku, pokud by schválili pětiměsíční rozestup: 12. 12. Ale nejsem senior ani chronicky nemocná, tak asi bez šance.
Octomilky v kuchyni. Teploty kolem 20 °C, deště a studený vítr. Ve čtvrtek jsme viděli houfující se vlaštovky a v pátek na mě spadl žlutý list. Je to jasný.
Je tady podzim.
Jako jo, trochu brzo, ale příznaky jsou nepopiratelný. Jenom na burčák zatím chuť nemám. Ale to asi souvisí s tím, že nemám chuť skoro na nic.
Byli jsme v Bulharsku. Super týden, kdy jsem nemusela vařit a byla každý den aspoň dvakrát v moři (jako plavat, jen tak šplouchání nepočítám). Děti už jsou velký a jde je nechat na břehu a dát si s Lvíčkem k bójkám a zpátky. První dovolená, kde jsem měla chytrý hodinky a díky tomu vím, že jsem každý den nachodila mezi 15 a 22 tisíci kroků, takže skoro dvakrát tolik co za běžné dny doma (obvykle cca 9 až 13). A pak že rekreace!
Nějak mi zas přerůstají přes hlavu knížky. Počet rozečtených knížek, které jsem za poslední týden aspoň otevřela: 4 papírové, 8 elektronických, z toho 3 dětské, 2 povídkové sbírky, 2 takové holčičí čtení, 1 současná knížka, 1 historická detektivka a 3 non-fiction. Je v tom bordel? Trochu. Čtu až na výjimky hlavně před spaním, takže to bude ještě trvat asi dlouho, ale chtěla bych to zase zredukovat, třeba na 4? 😀 (A to mám v rozečtených ještě pět dalších, na které jsem z různých důvodů nesáhla delší dobu, chm.)
Minulý týden se nám podařilo odvézt děti ve středu dopoledne k babičce (měly tam trávit z prázdnin mnohem větší část, ale rekonstrukce střechy plánovaná na červen se přesunula na skoro celý červenec+srpen) a vyzvednout je až v sobotu po obědě, kdy jsme jeli na zahradu slavit babiččin a Vikiho svátek. Během těch tří dnů jsme zvládli:
ve středu večer gardenparty u Lvíčka v práci se spoustou super lidí, skvělých konverzací, výborného jídla a pití
ve čtvrtek večer vyrazit „nájemným“ autem k Břevnovskému pivovaru, dát si pivo na cestu a dojít přes Petřiny a Vypich domů. 30 000 kroků 😀
v pátek si dát jen „malou“ procházku po okolí (20 000 kroků) s návštěvou nového stánku v parku, ale po návratu stihnout doutník s hruškovicí a nový díl The Grand Tour (Lochdown) na terase – sice jsme se dostali do postele až kolem půlnoci, ale stálo to za to 🙂
v sobotu dopoledne zvládnout kávu z Čokolaterie Vokovice a procházku po Střešovicích a Kocourkách
A bylo to super, z toho budu asi čerpat hodně dlouho…
Mikrobiom je buzzword poslední doby. Civilizace mikrobů v útrobách jednoho každého z nás prý tvoří celý nový orgán a druhý mozek. Anglický výraz pro intuici je „gut feeling“, tedy v podstatě cítit něco ve vnitřnostech.
Já se asi, s dovolením, budu spoléhat na ten první mozek, protože moje vnitřnosti jsou buď pitomý, nebo naprostý sadisti. (Doufám, že neumějí číst.)
Abych to ilustrovala. V neděli jsem chtěla jít běhat. Potud dobrý. Vždycky ovšem chodím na jednu stálou trasu, maximálně prohodím směr okruhu, trochu ji zkrátím nebo prodloužím. A vždycky si taky beru běhací tříčtvrťáky.
Nicméně v neděli mi intuice našeptala: „Co kdyby sis radši vzala ty turistický kraťasy? V tom vedru se hodí o každý centimetr míň. A když už jsme u toho, proč si to trochu nezpestřit a nejít si zaběhat výjimečně na druhou stranu, do lesíka kolem rybníka? Stín, chládek, měkké lesní cestičky místo asfaltu! Poooojď!“
Načež jsem na kraji lesíka zaškobrtla o kořen a sedřela si půlku levého lýtka. Přesně na místě, co by normálně bylo kryté těmi tříčtvrťáky, které nosím pokaždé.
Mám pro to jediné vysvětlení: moje vnitřní orgány mě nenávidí.
Květen je zabitej. Když jsem se chtěla podívat, co jsem psala v květnu loni – protože v květnu máme vždycky nějaký události typu zabouchnutý dveře, odřený auto, ztracený klíče… tak jsem zjistila, že jsem nenapsala nic. Příhoda, kterou napíšu na konci příspěvku, se nám stala taky ještě v květnu. A než jsem se k ní dostala… marná sláva.
Plácám se v tom. Už od doby, kdy jsem před dvěma měsíci dostala k narozeninám otevření škol a školek. Hned první den jsem šla plná nadšení umýt lednici. Nesla jsem skleněnou polici do vany… a omylem s ní škrtla o obklad. Police na s…třepy, vana poškrábaná. Cool. Později ten samý týden jsem si všimla, že poličky ve vestavné skříni v chodbě jako by trochu nabobtnaly. Přičítala (a vyčítala) jsem to tomu, že jsem tam možná někdy uklidila nevychladlou parní stanici. Houby, zlatá rybko: měla jsem tam několik plechovek radleru, z nichž v jedné byla těsně nad dnem mikroskopická dírka. Nikde louže, nikde… nic… jenom čtyři a půl deci radleru, které se vsákly do vestavky.
Bomba.
Když jsem příští týden myslela, že už budu mít klid, čekal mě telefonát z neidentifikovaného čísla. „Tady je Policie ČR, jste majitelkou vozidla XY?“ To bylo moje ani ne měsíc staré auto, tak jsem s hrůzou přikývla. „A víte, kdo s ním včera odpoledne odjel bez placení od čerpací stanice…?“
No, já ne. Lvíček. Byl mi ho zajet, po celém dni za volantem byl unavený (když jel takhle projet nové auto před časem, ztratil někde při sundavání rukavic snubní prstýnek) a je zvyklý platit na Benzině appkou, takže mu nepřišlo divné, že nejde dovnitř. Prostě natankoval, zadumal se, myslel, že zaplatil, a odjel. Tak to jel s omluvou srovnat.
A takovýhle srandičky jsme zažívali v dubnu.
Já myslím, že by líčení našich katastrof takhle po dvou měsících zase stačilo (mně teda určitě), tak už jen tu květnovou historku: jeli jsme od zubařky a podle navigace odbočili pod železničním mostem doleva na nábřeží. Za chvíli vidíme na tramvajovém pásu vedle sebe policejní auto. Lvíček prohodil něco o tom, že pch, jedou po kolejích a ani nehoukají – jako by ho slyšeli, zapnuli majáčky, vjeli před nás a gesty nám dali najevo, ať auto odstavíme na chodníku.
Chvíli jsme stáli, policajti před námi, a nic se nedělo. Za pár minut vystoupil ze dveří spolujezdce příslušník, v chůzi si nasazoval respirátor a houknul na Lvíčka do okýnka: „Máte štěstí, pane řidiči, zrovna nás zavolali k něčemu nutnějšímu, takže můžete jet.“ „A kvůli čemu jste nás zastavili?“ ptal se L ze zájmu, protože jsme si žádný přestupek neuvědomovali. „Vjel jste do zákazu, pod tím mostem se nesmí doleva.“
Když byly batolata, toužila jsem po tom, aby byly větší. A teď?
Ani za nic bych se nevrátila zpátky do doby, kdy bylo Bibi pod 4 a Vikimu pod 2. Tohle období jsem přes všechny snahy „koukej si to užít, bude se ti stýskat“ vygumovala a pořád cítím paniku, když někde potkám maminku se dvěma dětmi mladšími 4 let. Pak už to celkem ušlo a poslední dobou je to super. Jenže to „super“, ohraničené na jedné straně batoletem, je ohraničené na druhé straně puberťákem.
Koukáme s Lvíčkem na Breeders. Dokonce jsme si kvůli tomu neplánovaně prodloužili zkušební předplatné HBO GO. První řada byla super, ke spoustě věcí se šlo vztáhnout. Od druhé řady jsem čekala, že se bude odehrávat třeba o rok, dva později. Ale bum! Je to šest let a ze sedmiletého chlapečka a čtyřleté holčičky jsou (pre)puberťáci. Hážou ksichty a mizí do pokojů s tablety a telefony.
Nejsem na to připravená. A pak si člověk přečte u Rosy článek se sugestivním dovětkem: „A umíte si představit, že vaše děti jednou vyrostou?“
Popravdě, snažím se vidět na každém věku to lepší. Nesmutním po dobách, kdy jim bylo třeba 4-5, i když byli třeskutě roztomilí. Pořád mají super hlášky, víc toho ujdou na túrách a jdou s nimi hrát složitější deskovky. Ale nevím, jestli jsem připravená na pubertu. Uáááh.
Jak už jsem nakousla minule, spací situace u nás v posledních měsících eskalovala. Zatímco poslední roky vykazovaly aspoň mírně stoupající tendenci, od zimy to fakt stálo za houby a vyspala jsem se jen, když si babička vzala děti na noc, což vzhledem k epidemiologické situaci nebylo ani nepamatuju. Dřív se dokonce stávalo, že když jsem se nedokázala probrat, Viki strašící u mé postele to otočil a uspal se sám. No, určitě se to stalo aspoň jednou. Pak tam stepoval tak dlouho, dokud jsem nevstala, nebo se nacpal do postele mezi nás, z čehož pak bolel hřbet všechny dospělé zúčastněné. Většinou jsem se ale snažila vstávat a zmizet po anglicku už při zavrznutí dveří, aby se nevzbudil alespoň L. Protože to je další věc: když je donucen se probudit, trvá mu většinou dost dlouho usnout.
V noci ze soboty 27. na neděli 28. března přišla jedna taková noc, kdy jsem nebyla schopná se zvednout.
Ano, v té noci ze soboty na neděli, která je z definice o hodinu kratší. A kdy jsem potřebovala, aby rodina vstala v osm (tedy původního času v sedm, což u nás v lockdownu nevstával tou dobou už nikdo) a kolem deváté se vypakovali z domova, protože od půl desáté mám až do května každou neděli Akademii.
Vikouše, nahlížejícího mi pátravě do pootevřených očí, se ujal Lvíček. Vysvětlil mu, že maminka je unavená a má si jít lehnout a usnout sám. Mně zakázal se vzlykajícím chlapečkem odejít, že jednou se to konečně naučit musí. A já věděla, že má pravdu. (A taky se mi tentokrát fakt strašně nechtělo, i když jsem během noci zakolísala ještě několikrát.)
Aspoň jsem se sebrala a šla ho uložit, pomazlit se a dát mu pusu. Souhlasil, že bude u sebe a pokusí se usnout, když necháme otevřené oboje dveře. „Ale neusni mi! Hlavně mi neusni!“ volal plačky a mně se chtělo částečně smát a částečně brečet. Zbytek noci jsem prožila adrenalinově: nervózně jsem poslouchala převracející se dítě a modlila se, aby usnul a už nechodil. Nebyla jsem vyslyšena: přišel několikrát, celkem snad sedmkrát, a já ho vždycky šeptem utěšovala a posílala si lehnout, protože jsem potřebovala, aby se L vyspal a mohl druhý den řídit. K ránu, při poslední návštěvě, se L naštval, seřval Vikouše nepublikovatelnými slovy a nakonec jsme všichni jakž takž usnuli. Já si dala budík na hodinu před školou a ostatní nechala dospat. Graf stresu z chytrých hodinek, který mám většinu nocí hluboce, klidově modrý, se ráno ježil odstíny oranžové… a Viki, který vstal první, se mi vrhnul do náruče a omlouval se, že chodil.
Rozhodli jsme se popadnout příležitost za pačesy a uzavřít smlouvu: za třicet nocí v kuse bez toho, aby přišel, dostane velkou krabici Krotitelů duchů z Playmobilu. Kvalita spaní se nám všem zvýšila extrémně: přišel asi jen třikrát, ale když to má nějaký medicínský důvod nebo zase sám odejde, řadu mu nepřerušujeme, jen se ta noc nepočítá. To samé, když o víkendu chtějí děti spát s některým z nás. Probudí se skoro každou noc, ale většinou se zvládá jen převalovat, občas si pro sebe trochu brblá. Ale nenechá nás usnout na vavřínech. Minulý týden si povzdechl, že ho otravuje nechodit. A za pár dnů se nechal slyšet, že se těší, až bude mít tu krotitelskou stanici.
Už o tom psal loni Lobo a znáte to určitě všichni: když se vám stanou dvě nepříjemné události za sebou, začnete vyhlížet třetí.
Měla jsem noc. Noc ze středy na čtvrtek, kdy jsem se, nic zlého netuše, uvolila spát u Brígy.
Abych uvedla problém trochu zeširoka: toho času osmiletá dcera je poměrně slušná spáčka. Vstávávala kolem tři čtvrtě na sedm, ale s covidem se naučila spát do sedmi až půl osmé. A už od nějakých tří, čtyř let se v noci téměř nebudí. Přijde v průměru tak maximálně jednou za měsíc. Její šestiletý bratr je opačný typ: usíná pozdě (kolem desáté), vstává pozdě (ideálně po osmé) a na prstech jedné ruky bych spočítala, kolikrát od začátku roku naopak nepřišel (někdy do podzimu byla situace trochu růžovější a celou noc prospal, tuším, zhruba jednou týdně). Takže když se chceme vyspat, střídáme se. L by se na jiné matraci než v ložnici nevyspal, takže zůstává a nakýbluje si k sobě jedno nebo druhé dítě. Já spím u toho zbylého v pokojíčku, na hlavní matraci (protože je pohodlnější), dítě na vysunuté spodní posteli. Dítě B spí obvykle celou noc v klidu, dítě V se většinou v průběhu noci nasockuje ke mně na horní postel, protože mu na té spodní (která je bez žbrlení) spadne polštář. Když zůstanu spát v ložnici, Vikouš přijde, téměř se železnou pravidelností mezi druhou a čtvrtou. Pokud ho jen uspím a zas odejdu, obvykle přijde ještě jednou kolem šesté a pak už nikdo z nás dospělých neusne. Takže se v polovině noci stěhuju i s peřinami na spodní postel, kterou si už večer obvykle preventivně vysunu.
Spát u Brígy je pro mě tudíž jako dovolená.
Většinou.
V noci ze středy na čtvrtek mě po třetí hodině vzbudila, že se jí svlíkla noční ponožka a nemůže ji najít. Rozsvítila jsem lampičku, ponožku našla, zhasla a předpokládala, že budeme spát dál. Následovala jedenapůlhodinová seance hlášek zhruba následujícího znění prokládaná mým nesrozumitelným chrčením:
„Já nemůžu usnout.“ „A co si mám představovat?“ „Můžeš mi dát ruku?“ „Můžu se přitulit?“ „Můžeš ke mně zůstat otočená?“ „Já furt nemůžu usnout.“ „Co to znamená 4:15?“
Nebyla jsem druhý den tedy úplně svěží, a nedodalo mi ani zjištění, že náústek od hydrovaku, který jsem půjčovala Vikimu na hraní (bůhvíproč) na hasiče, během asi dvou nebo tří dnů, kdy jsem ho nevypláchla, pokryla urputná černá plíseň vzdorující odstranění dezinfekcí, kartáčkem i jinými metodami, které mě napadly. Napadla mě taky lázeň v roztoku tablet na čištění zubních protéz, který používám na čištění vaků během sezóny. Instrukce na obalu hovořily o rozpuštění ve skleničce, rozpustila jsem tedy ve skleničce a když se za pár desítek minut lázně nic nestalo, přemístila jsem náústek do jiné nádoby, kde jsem ho zalila octem se sodou. Sklenička s lehce namodralou tekutinou zůstala stát na lince.
Zkušené matky už tuší: jako v seriálu Vteřiny před katastrofou jsem později periferním viděním zahlédla zpomaleně a rozfázovaně, jak se náš chlapeček-řimbaba v návalu žízně vrhá k lince, popadne skleničku a pije. Bůhvíproč, když v 95 % případů velí služebnictvu „vodu“ (abych byla spravedlivá, teď už většinou „prosím, vodu“) a ve zbylých 5 % potměšile vyprázdní moji domácí lahev. Zařvala jsem na něj; většinu z prvního loku si leknutím vyflusnul na tričko, ale připustil, že něco spolknout mohl.
Můj první telefonát toxikologické poradně probíhal v celkem přátelském duchu až na závěr, kdy mě milá lékařka uklidnila, že přípravek neleptá, může jen dráždit, a že má syn preventivně vypít sklenici mléka.
Viktor nepije mléko.
Následující dvě hodiny probíhaly ve duchu chrabrých oznámení „napil jsem se mlíka!“ o zhruba mililitrových porcích. Ze sklenice ubyla tak půlcentimetrová vrstva. Potom jsem usoudila, že teď už to nezneutralizuje lautr nic a zbytek si nalila do kafe.
Vikouš nicméně neslinil, nestěžoval si na pálení v puse ani bolest žaludku, tak jsem rekapitulovala: mučivá noc, zničený ventilek a toxikologická linka, to by byly tři. Jenže ventilek nakonec vyčistila noční koupel v Savu (děkuji L.) a třetí bonbónek měl ještě přijít při mém telefonátu do servisu pračky. Rozbila se nám totiž jistá malá součástka, která provoz komplikuje, ale přímo mu nebrání. Paní na lince chtěla sériové číslo, které je za dvířky. Pračka zrovna prala. Přiznávám, že jsem byla z toho nevyspání trochu mimo, ale taky jsem si vždycky myslela (a moje předchozí pračky mi to potvrzovaly), že když je v pračce voda, zámek dveří se po pauznutí programu prostě neuvolní a musí se nejdřív odčerpat, vyždímat nebo zkrátka nějak dostat ven.
Moje současná pračka si to zřejmě nemyslela, a tak se na mě po pauznutí a otevření dvířek za účelem zjištění sériového čísla vyřinuly krásným pěnopádem asi dva litry pěny.
Reklamační paní jsem trochu konsternovaně řekla, že jí zavolám později, ona opáčila, že jí údaje mohu poslat mailem, a já šla vytírat pěnu.
U několika blogerů (především tedy blogerek) jsem během posledních pár měsíců střídavého lockdownu a skorolockdownu zaregistrovala stížnosti, že nemají o čem psát, neb se jim v domácí karanténě nic neděje.
Nebo jako v tom vtipu se socialistickým zdravotnictvím: nemůže být zároveň odborné, dostupné a bezplatné.
Loni na jaře se mi paradoxně úzkosti razantně zlepšily. Byla to sice nová a dost strašidelná situace, ale po počátečním šoku bylo vlastně všechno v pohodě. Roušky, ruce, rozestupy jsme praktikovali, byli jsme doma, užili jsme se a online výuka se taky zaběhla.
Loni na jaře jsem neměla skoro žádné zakázky. Dílem kvůli covidu, dílem odpadaly už předtím, mezi prosincem a únorem 19/20. Když jsem se chystala napřít síly do hledání nových, přišel březen a pochopení, že žádné nové zakázky na trhu jednak nebudou, jednak já na ně nebudu mít čas.
Jaro bylo odepsané. V létě byly prázdniny a musela jsem se starat o děti. Na podzim jsem začala shánět, ale sotva jsem se rozkoukala, přišla druhá vlna. Začátkem roku se začaly objevovat nabídky. Já jsem na ně začala odpovídat. („První a druhé třídy už nikdy nezavřeme.“) A než jsem se nadála, zahučela jsem do třetího uzavření škol s hromadou práce. Úzkosti, že něco nestihnu, mě pronásledují celé dny (hlavně když jsou tenhle týden prázdniny – už jenom dva a půl dne, jupí! – a navíc začala „distanční výuka“ ve školce).
Takže zjišťuju, že o lockdownu nejde všechno. Ono teda nikdy, ale o lockdownu zvlášť. Buď budu pracovat a děti budou zároveň čučet na obrazovky a dělat z bytu kůlničku na dříví (nikdy nepochopím, jak to zvládnou najednou – a obvykle ještě s dvaceti požadavky za minutu). Nebo se budu snažit udržet domácnost mimo dosah krys a švábů, prát a vařit a chodit s dětmi ven… a práci budu dohánět po ránech, po večerech nebo v nějaké jiné časové dimenzi. A to mám pořád míň práce než standardní fulltime. Každý pár, který dává doma s dětmi dva plné úvazky, obdivuju… anebo se rovnou zeptám, kde kupujete ty drogy?
Před rokem. Před rokem jsem jako jindy natáčela každodenní videa do únorové videochallenge a ze srandy tam vpašovala záběry regálů v Lidlu, jakože haha, rejže a těstovin je dost. Covid byl v Itálii a pár lidí podniklo run na Globus a Tesco pro trvanlivé potraviny, ale jinak se nedělo vůbec nic. Neměla jsem absolutně ponětí, jaký to vezme obrat, a kdyby mi to někdo povídal… no nic, co bych asi tak mohla udělat?
Myslela jsem, že to sem přijde. Asi jsem si myslela, že se to nějak přežene. Že se třeba měsíc, dva omezí jiné než nutné cesty MHD, a… a… pak to odejde, jako odchází chřipková epidemie.
No jo, chřipková epidemie. Ale ta z let 1918-1920.
První březnový týden jsme jely s Bibčou do Liberce na jarní prázdniny. Tedy jenom od víkendu do čtvrtka, zato poprvé samy dvě a bylo to parádní. Ještěd, zoo, IQlandia, denní návštěvy OC Forum a okukování hračkářství, společné obědy ve městě a večeře na pokoji s kuchyňkou, čtení Tečky, Mateřídoušky, čučení na Déčko a po jeho skončení na ČT Art, kde mě uprosila na sledování dokumentu o Evě Jiřičné až do konce… Kluci pro nás přijeli nově vyzvednutým autem. Zatímco jsme byly na prázdninách, objevil se první český covid-19 pacient. A pak to šlo ráz naráz, všichni si to pamatujeme, uzavření škol, nouzový stav. L byl hned ten den odpoledne na velkém nákupu v Globusu a nějakou dobu pak jezdil jednou za týden sám, my s dětmi jsme nechodili nikam, kde bychom mohli někoho potkat. Seděli jsme doma, po práci zašli na procházku, o víkendu zajeli autem do lesa. A čekali.
Ve zdraví jsme se dožili znovuotevření škol a užili si super léto. V září jsme si dělali srandu, že tomu dáváme měsíc, ale tajně doufali, že to nebude tak horký.
Bylo.
Od začátku října byla v karanténě Bibinky třídní, pak šla, chudák, asi dva dny do školy a plynule se navázalo další uzávěrou. Ta naštěstí trvala pro prvňáky a druháky asi jen měsíc, následovaná slibem, že tyhle nejnižší ročníky se už nikdy nezavřou.
Přiznám se, jsem idiot. Věřila jsem tomu.
Můj další odhad byl pak už úplně ustřelený: tipovala jsem, že po předvánočním uvolnění lehne na přelomu prosince a ledna šílené množství osob, všechno se zavře a v únoru už se pomalu začne rozvolňovat. Úplně mimo. Jsme v podstatě tam, kde jsme byli před rokem, akorát že se už nepočítají doma šité roušky a nemůžeme na procházku jinam než do katastru obce.
Kurde!
Jasně, jako Pražák jsem na tom dobře: v katastru obce máme gazilion parků i dalších přírodních prostor. Jenže taky cca 1,36 milionu obyvatel, z nichž velká část bude chtít do přírody. S respirátorem. Ani si to radši nechci představovat, jsem zpruzelá a otrávená. Továrnám a provozům, které nezavřeli, doporučuje vláda polovičatá, bezzubá opatření, které stejně nikdo dodržovat nebude, a normální lidi, co si chtějí zajet sami do lesa, buzerují, protože to je jednodušší.
Na protestující proti rouškám a vládním opatřením jsem se vždycky dívala jako na blázny. A i teď plánuju ty tři týdny dodržet. Ale jestli 21. března někdo přijde a zablekotá, že to vlastně nestačilo, tak rozjíždím občanskou neposlušnost, a Lvíček mi dneska nezávisle na sobě řekl totéž. (A to jsme, myslím, rozumní a dost konformní lidi.)
Aspoň jsme dneska byli v Berouně na kafi a procházce na Tetín. Budu z toho žít příští tři týdny. Budu muset.
