Počasí mě zničí. Bibině v pondělí přivezl Lvíček z Tesca bazén. Stodvaceticentimetrovej, a brzo jsem poznala, že to je věc na zahradu, ale na balkón rozhodně ne. Jelikož adaptér na hadici nefungoval, nanesli jsme asi deset kýblů teplé vody a v bazénu bylo sotva na dně. Druhý den jsem s rukama jak opice nanosila dalších asi deset kýblů, aby se to ohřálo, Bibina mě komandovala, že je to pořád studený, a nakonec tam stejně nevlezla. Voda do konce týdne získala barvu a smrad kádě s vánočními kapry, vypustit bazén nebylo kdy, protože jsem na to potřebovala pomoc a zároveň aby u toho Bríga nebyla, a ona v létě a vedru neusínala dřív než v půl desátý. A kromě toho vyšilovala, kdykoli uviděla přes dveře bazén, a ani jsem ji nemohla pustit na balkón, aby tam nevlezla/nespadla. Bazén je radost!

Týden byl jinak ve znamení menších úrazů a zdravotních komplikací. Já se v pondělí přerazila o nočník, když jsem zachraňovala Briguli, co o půl pokoje dál ztrácela rovnováhu na nočním stolku. Žumbrlína to vybalancovala, zato já přistála natvrdo. Kobliha si pro změnu ve středu prokousla ret, když se mi vysmekla a uklouzla na podlaze. A Lvíček se dneska probudil s rýmičkou. Zaplaťpámbu za tchyni, která si ji vzala na celý den, protože na mě po obědě sedl nejhorší případ nízkýho tlaku, co pamatuju za x let, a po pár minutách mimo gauč mi vždycky začalo být příšerně blbě.

Včera jsme byli u praprarodičů v Roudnici a s nimi na koupališti v Cítově. Bibinu nešlo dostat z brouzdaliště, ale L. si tam pravděpodobně v dost studeném a kapánek (prý) špinavém a přechlorovaném bazénu uhnal tu rýmičku. Někdy v průběhu pondělka sem snad ještě dám fotky, ale jelikož Briguš usnula v půl šesté a teď je deset a je naprosto čilá, dneska už prostě nemám sílu 🙂 Update – asi jediné dvě použitelné fotky tady:

Psala jsem na fb, že se Briguška zamilovala do labradora a jeden večer za ním prochodila celé sídliště. „Asi budete muset pořídit labradora,“ řekla nám majitelka, taky s kočárkem s o něco mladším chlapečkem. Milovníci zvířat prominou, ale mně opravdu bohatě stačí, když mi na podlahu dělá loužičky (občas i něco horšího), drobí a roznáší špínu moje dítě 🙂

Při jiné procházce jsme zase narazili na motorkáře, kterému nějak podjela stojna a položil motorku na zem. Chvíli se ji marně snažil zvednout, až se musel obrátit na Lvíčka s potupným „Myslíte, že bych vás moh poprosit…“ Motorka snad přežila, ale musel to být fakt ponižující zážitek 😀

Lvíček mi přenechal tablet, že ho prý nepoužívá, tak jsem si ho zabydlela svými aplikacemi a jako novinku si nainstalovala slovník. Zobrazuje překlad hned při psaní slova a moji kvalitu života to dost výrazně zvedlo, hlavně při čtení anglické beletrie 🙂 A co zvedlo kvalitu života u nás doma ještě výrazněji, to byly filcové nálepky na nohy od židlí a stolů – taková blbinka a člověk už nemusí poslouchat to věčné vrzání 😀

Za minulý týden jsem zapomněla zblognout dvě zajímavosti. Za prvé, koupili jsme ten dripper, i když Marcela už mě za to asi nepochválí, protože počítám, že během šestinedělí nebude mít na blogy čas, a za druhé mě pobavila jedna dvoudětná maminka s nosítkem na zádech, kterou jsme potkali na procházce po sídlišti. Měla chlapečka asi ve věku Brigule a ti dva si celkem padli do oka, prozkoumávali spolu okolí a měli stejné hlášky. Akorát že tím pádem postupovali rychlostí asi dva metry za pět minut a maminka ještě se starší, asi čtyřletou holčičkou měly viditelně někam namířeno. Strašně jsem obdivovala její trpělivost, já když někam cíleně jdu, většinou po deseti minutách popelení nacpu Bibinu do kočárku a jede se. Maminka naprosto v klidu, až nakonec asi po tři čtvrtě hodině, co jsme se takhle hlemejždili, ruply nervy sestřičce a naléhavým hlasem zažádala: „Ma-mi-vem-ho-na-zá-da!“ 😀

V úterý jsem zato zažila setkání dost nepříjemné. Máme pod sídlištěm pole a pod polem jsou nějaké zemědělské usedlosti, v jedné mají slepice a Brigitka tam hrozně ráda chodí očumovat, komandovat a strkat slípkám nedozrálé obilí přes plot. Zase tam takhle stojíme, když se najednou u plotu vedlejšího domu zjeví tak sedmdesátník a pronese „Á, dvě kočičky, to mám rád, mnohem radši než kocoury.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o nás a na mě. Aniž by se dočkal reakce, začal rozvíjet svůj monolog k tomu, jak ho prokádrovali už v patnácti, jak umřela jeho žena v motolské nemocnici a jak mu stavba sídliště zkazila vodu, přičemž mi setrvale říkal kočičko a tykal. Nedokážu být nezdvořilá, tak jsem jednoslabičně přikyvovala a při první příležitosti (těsně poté, co konverzace dospěla k bodu „co dělá tvůj kocour“) popadla Briguli a zmizela. Ke statkům už mě nikdo nedostane ani párek volů.

Z úterý na středu jsem měla sen, extra epický i na moje poměry, doteď nevím, co si o něm mám myslet – byla to svého druhu rodinná sága, pamatuju si otce-vědce, který se podruhé oženil, jeho stárnoucí syny, dceru introvertku až sociofobku, která vystudovala záměrně úplně nevyužitelnou školu a bydlela sama v malém zděděném bytě. Ten byt se nacházel ve čtvrti, kam bychom se měli na podzim stěhovat, a kromě toho rodině patřilo i naše bývalé rodinné sídlo – dům vypadal úplně jinak, ale na zahradě pořád rostly maliny a rybíz a já si mohla natrhat a cítit se tam jako doma. Jenomže jako doma, to byla právě ta potíž: nepamatuju si, jakou roli jsem v tom příběhu hrála, připadala jsem si jako něco mezi jednou z postav, vypravěčkou a nezúčastněnou osobou zvnějšku.

Dítě začalo trochu jíst, občas se dokonce i stane, že prohlásí, že má hlad, případně je jí porce malá a vyurguje si přídavek. Pořád má ale celkem omezený repertoár, přičemž nejoblíbenější jsou polívky. Než jsem ji měla, uvařila jsem tak jednou za čtvrt roku kuřecí vývar a jednou za rok uzenou polívku s kroupami, protože já na polívkách nikdy moc nebazírovala a přišlo mi to jako moc zbytečné práce, když jde udělat víc „hlavního chodu“. Bríga je ovšem po tatínkovi polívková a já jsem se kvůli ní musela naučit nejdřív kapání a teď dokonce bramboračku. Považuju to za vrcholnou nespravedlnost.

„Modráskové třepetaví, mně to taky lítat baví. Když už to znáte zpaměti, půjčíte křídla Brigčeti?“ aktualizuju básničku z leporela. „Koti,“ opraví mě hned Brigule.

Je to možný, že v devatenácti měsících umí doříkávat básničky? Vůbec mi připadá nějaká děsně velká, připadá mi, že za poslední týden zas hrozně vyrostla a dospěla. Ale to asi zase sepíšu někdy jindy někam jinam.

Nečtu. Respektive nečtu beletrii, nějak mě ze dne na den úplně přestalo bavit nořit se do příběhů. Asi to přejde, asi holt občas potřebuju pauzu. Místo toho občas ponořím oko do memoáro-kuchařky, fejetonů nebo knížky o Hitlerovi. A čtu noviny. Elektronické předplatné zadarmo je docela fajn věc.

Trochu se socializuju. Ve čtvrtek tu byl Karel (Brigitka se ho trochu bála, ale nakonec ho oslovila „Kája“), v pátek jsme se sešly s Ilonou a jedenačtvrtroční Valinkou na Smíchově a šly do parku Sacre Coeur. Je tam fajn hřiště pro prcky, bylo po dešti trochu mokré, ale dalo se a holky se zabavily. Díky Ondrášovi za tip 🙂

V sobotu jsme ráno udali dceru babičce a čekal nás bezdětný den – takže jsme jeli rovnou do Ikey koupit dětskou postel 🙂 Briguš už totiž umí přelézt postýlku a tím pádem tam s ní při usínání musel stejně vždycky někdo být… a nechat se ráno pozorovat stojícím mimozemšťánkem shlížejícím od rantlu klecového lůžka, to taky není nic moc probuzení. Ikea má zrovna akci na 15 % zpět ze všech postelí a matrací, což jsme nevěděli, ale bude se těch šest stovek hodit 🙂

Po obědě hradovýlet, už jsme jak Puffin – na její tip Krašov a bylo to fajn, oceňuju hlavně přístup z parkoviště prakticky po rovině, na rozdíl od Týřova 😀 Potěšilo pár malin a borůvek kolem cesty, naopak trochu smíšené pocity jsme měli z hradního občerstvení a merchandisingu – pámbuví, že jsem si něco koupit chtěla, ale fakt jsem si nevybrala. Tak aspoň pár drobných do kasičky pro provozovatele. Při plánování trasy Lvíček našel, že parkoviště je za osadou Rohy u obce Bohy a tahle destinace fakt nešla zapomenout… 😀

Brigitce jsme přivezli jako odškodné ikeácký parníček a odvezli si ji seznámit s postelí. Napoprvé trvalo dost dlouho, než usnula, ale to protože jsem byla idiot a nezhasnula lampičku (dřív jsem ji naopak rozsvěcela, aby se při usínání nebála, hlavně když jsme ji nechávali samotnou v pokoji). Po zhasnutí už to byla otázka pár minut a trochy chrutí v posteli a nakonec spala celou noc, nespadla, jen párkrát zakňourala, když ji něco bolelo, a stačilo podát ruku přes nízkou zábranu a zase vytuhla. Ráno se asi deset minut probouzela instalací do různých poloh a když nakonec proloupla oči, popadla rantlík a přelezla k nám – MNOHEM lepší probuzení než pidižvík stojící za mříží s pohledem nespokojeného policajta.

Dneska jsme ji vzali s sebou a jeli do Loučně na labyrinty a Robina Hooda. Čtvrt hodiny vydržela koukat, jak do sebe ochotníci mlátí meči, cepy a dřevěnými tyčemi, pak si šla prohlédnout dravce a sovy a nakonec skončila asi na půl hodiny v plastovém domečku na pískovišti. Lvíček ji vzal do buxusového bludiště a bafal na ni za každým rohem, koupili jsme si malinovku a zmrzlinu (z které nám půlku sežrala s náruživým Hami hami! a umatlanou půlkou obličeje) a po úžasně příjemných dvou hodinách začalo pršet, což nám vlastně ani nevadilo. Za ještě mírné přepršky jsme došli k autu a tam nás teprve zastihnul opravdový slejvák, tak rychle Bibinu do sedačky, složit golfky a na cestu. S bouřkou jsme jeli krásně celou cestu až do Prahy, přitom po pravé straně tak pět kilometrů od nás bylo modré nebe 😀

No a nejlepší je, že Lvíčkovi začíná dovolená, tak jestli se nezblázní počasí, můžeme ve výletování pokračovat…

Dneska se mi tak strašně nechce do psaní… a zároveň to byl dost nabitý týden, což by mě mělo motivovat samo o sobě, pff! (Bude to tentokrát asi hodně o pidižvici, kultura až na konci ;))

V noci na pondělí se mi stala vtipná věc – Brigule se vzbudila, brečela a já se nevzbudila. Měla jsem to řvaní ve snu, někde jsem ji vezla v kočárku a snažila jsem se ji dovézt do cíle, kde bych ji mohla vyndat a utišit (tj. asi bych se v té chvíli probudila), ale probral mě Lvíček, který Bí utěšoval a mně se ptal, o co se jako snažím 😀 Z posledních čtyř nocí se ale na mlíko vzbudila jen ze čtvrtka na pátek, kdy moc nevečeřela a asi čtvrt hodiny před tím probuzením jsem ji slyšela převalovat se, vzdychat a mlaskat. Nakonec se postavila, já potichu povídám „já ti udělám mlíčko, ano?“ a ona tak dojemně prosebně „aňo“ a v klidu stála, dokud jsem ho nepřinesla 🙂

Musím se pochválit, vyřešila jsem smradovou krizi – poslala jsem Lvíčka pro voňavý stromeček, ten jsme zavěsili za jednu z úchytek stropního světla a od té doby na chodbě místo pachu vietnamského skladu panuje svěží vůně citrónu!

Brigule se zotavovala z šesté nemoci, tak jsme ji brávali ven v kočárku po večerech, když opadlo vedro. V pondělí to docela snesla, ale v úterý se hystericky drala ven. Jenže byla v pyžamu a bez bot, kdyby vytuhla (už bylo asi osm večer)… takže jsme ji museli nést. Každých pár metrů jsme se ji pokusili uplacírovat zpátky, ale držela se Lvíčka jako klíště, takže než jsme našli první lavičku, docela si posílil ruce.

Golfky se velmi osvědčily – prakticky na každé vycházce v nich usne, asi jsou pohodlnější (což moc nechápu, protože drncat musejí logicky víc než sporťák s nafukovacími koly). Mně se do koše vejde znatelně menší nákup a jejich „provoz“ je taky míň pohodlný, ale zase jsou lehčí na tlačení do kopce a v případě nutnosti se dají složené unést jednou rukou.

Taky se Briguš strašně rozkecala. Každý den se naučí několik nových slov, mezi nimi i tříslabičná – kolíček, oplatka, nebojím (což opakovala před sousedkou s hlavou zabořenou do mých nohou), dneska třeba „perník“ nebo „horký“, včera Fifí (babiččin pes), kapsy, voní (po očichání), pomo(c)… někdy opakované po nás, ale často použité i později ve správných kontextech. Jde mi z ní hlava kolem 😀

Ve středu jsem měla radost z bouřky a následného ochlazení. Bohužel ale vydržely normální teploty jenom jeden den. Potom jako tchánovic sprcha, která teče vždycky jen buď moc studená, nebo moc teplá, spadly zase na úroveň, kdy musím dítě nabalovat do punčocháčů a bundy. Tak snad příští (tenhle) týden vyjde těch příjemných 22-25°C…

Ve čtvrtek dorazily hned dvě příjemnosti – kamarádka Adélka z Brna, s kterou jsme si daly trošku rozlítané kafe na zahrádce místní metropolní kavárny (protože jsem pořád honila pidižvínu), a zpráva o tom, že nám uznali reklamaci pressovače a vyměnili vadnou část. Třikrát hurá, moje nadšení přimělo Lvíčka sjet pro něj už ve čtvrtek večer a víkend jsme příjemně prokafovali 🙂

Hecla jsem se a konečně koupila Brigušce sandálky. Ve Sportissimu, spíš provizorní (s rekonvalescentkou jsem si ještě netroufala do MHD, ostatně byla ještě infekční), že „ty pravé“ koupím v doporučované dětské botičkárně na Hůrce. Jenže večer mi volá tchyně, že jí pořídila boty taky. „No, to nevadí, tak stejně by měla mít dvoje,“ povídám, a ona „no, ale já jsem koupila dvoje!“ 😀 Jenže je koupila bez konzultace se mnou v 21, zatímco Bíba z nich přes jaro vyrostla a teď jí sice jsou, jenže taktak – takže jsem jí koupila 22. Chodí se jí v tom dobře, nepřeráží se, a mohly by jí vydržet celé léto. Takže jsme tam v sobotu při vyzvedávání z hlídání šli všichni a jelikož ty koupené ve 22 neměli, vybrali jsme dvoje úplně jiné. Jedny takové klasické holčičí kožené botičky k šatům, s pevnou špičkou a páskem, druhé „děravé“ pláťáky na řádění na balkóně, do heren a na návštěvy jako přezutí. (Doma chodí bosá, hrozně se jí potí nohy a to bychom tu byli za chvíli jak v pavilonu tchořů :))

Bí si evidentně zkouší boty ráda.

Mno a začínáme se konečně dostávat ke kulturně-buržoustskému závěru týdne. V pátek jsme odevzdali pidižvínu babičce a vyrazili na Smíchov, něco zhltnout a pak do Gold Classu. Lvíček to měl ode mě slíbené k nějakým hodně dávným narozeninám a nikdy jsem ho tam nevzala – když jsme se tam chystali, nedávali zrovna nic, co by nás zajímalo… a postupem času jsme na to nějak zapomněli. Tentokrát tam dávali Na hraně zítřka, na což jsem původně jít nechtěla, ale byli jsme zahrnutí takovou spoustou pozitivních recenzí a referencí, že to nešlo ignorovat.

Před filmem jsme si objednali občerstvení – Lvíček Virgin Mojito, jelikož řídil, já Mojito malinové „normálně alkoholické“, specifikovala jsem. A malý popcorn šunka-sýr. Na obsluhu Gold Classu jsem byla vysazená už od minule (cca rok 2006), protože měli nějakou akci s Bacardi, tak jsem si dala Bacardi a měla jsem něco vyhrát, ale přinesli mi akorát Cubu libre a dárek žádnej, a já se styděla se připomínat. Vypadalo to ale, že už se zlepšili.

Film byl super (možná časem napíšu recenzi, ale spíš ne – prostě akční sci-fi, kde všechno funguje, a nejspíš právě proto, že Cruise nemám moc ráda, mě velmi uspokojilo, že byl na začátku takový srabík a krysa), na sedačkách jsme si hned zvedli podnožky… ale vadilo mi, že je mezi područkami obrovská mezera, takže se nedají se sousedem šeptem sdílet zážitky z filmu a taky se v napínavých scénách hůř drží za ruku, protože ty ruce jsou pak ve vzduchu. To pro mě byl asi nejzásadnější argument, proč tam už nejít 🙂

Foceno zkonzumované až po filmu, dřív bych se neodvážila 🙂

Malinové Mojito bylo trochu moc sladké, ale hlavně jsem měla pocit, že v něm není alkohol. Po chvíli mě ale film natolik pohltil, že jsem na to přestala myslet. Výjimečně jsem taky neochutnala Lvíčkovo, protože na obyčejné Mojito mám relativně málokdy chuť. Ve výborné náladě jsme opustili kinosál a v příjemné atmosféře dojeli domů. „Já si připadám nějakej piclej,“ prohodil Lvíček přemítavě na posledním semaforu… a mně to všechno došlo. Ještěže nás někde nestavěli.

Obsluha je tam i po těch osmi letech pořád stejně kreténská.

V sobotu jsme se vzbudili SAMI, bez budíku živého i elektronického, a vyrazili na snídani do Savoye. Já si dala kontinentální snídani plus cappuccino ze světle upražené kávy Savoy Progresso, a bylo to nejlepší kafe, co jsem za posledních několik let kde pila. Lvíček se pustil do francouzské a výborně jsme se oba najedli, ale nepřejedli. Jen vajíčko nahniličko mohlo být trošinku tekutější – ale to jejich pečivo, nebo domácí meruňková a jahodová marmeláda – chuťové orgasmy.

Takováhla fronta tam byla pět minut před otvíračkou

Mňamy <3

No a zrovna jsme chtěli jít domů, když mi volala tchyně, že malá usnula a ať nespěcháme. Tak jsme si dali procházku po Kampě, došli až na Karlův most a viděli výstavu Wintonovy vlaky. „No, nic moc,“ zhodnotil to Lvíček za posledním panelem. „Jakto?!“ naštvala jsem se. „Počkej, já myslel jako ta doba, ne ta výstava :D“

O téhle helmě jsem vůbec neviděla. A v občerstvení jménem Márnice teda nevím, jestli bych si něco dala…

Dostaly nás dětské nápisy na chodnících. Tohle prostě nikdo jiný než děti nevytvoří 🙂

Bíba se vzbudila, když jsme dorazili, takže timing tak akorát (a byla blahy bez sebe, že nás vidí), ale já byla trochu otrávená. Mně taky občas usíná v půl jedenácté, ale vím, že dřív než v jedenáct ji nesmím nechat, protože pak bude chtít spát ještě jednou a tím pádem večer ponocovat.

Taky že jo: o Muzejní noci jsme původně ani neuvažovali, ale bývali bychom tam klidně mohli – usnula až v deset a klidně jsme se mohli jet ještě mrknout do Kaštanu nebo do Hvězdy. Tam jsme nakonec skončili v neděli, úplnou náhodou viděli konec promenádního koncertu (randál z nástrojů se B. teda vůbec nelíbil) a zase si vyslechli, jak jsme zlí rodiče, že nechceme dítě nechat v půl páté odpoledne usnout… a do půl jedenácté si nechat skákat po hlavách.

B. se líbily balonky… a jedna holčička vstala, ze svého kola jeden odstřihla a dala jí ho. Málem mě to rozbrečelo 🙂

(Usnula ve tři čtvrtě na osm a ve tři čtvrtě na šest byla vzhůru… ale s tím se holt musí počítat.)

Mám pocit, že až do čtvrtka se nedělo v zásadě nic. Zato ve čtvrtek se najednou začalo dít všechno. Brigulí jedenapůlletiny. Přijela maminka a přivezla mi dárky k svátku (goodreads doporučenou knížku, která nevyšla jako ebook – na to už vůbec nejsem zvyklá! – a dračí truhlu, jehehé) a Brigitce knížky, hrneček (ten prostřední – sama bych si asi vybrala ten spodní, no ale pro mě to není :D) a figurku My little pony, kterou obdarovaná za pokřiku „konííí“ téměř nedala z ruky. Otevřela jsem si dvířka od linky přímo do oka, tak blbě, že jsem si na to musela dávat led a obávala se, že budu vypadat jako oběť domácího násilí. Ale nemám monokl, jen podlouhlou jizvu naznačující, že jsem debil, co si otevřel dvířka od linky do obličeje. L. si chtěl večer vyžehlit košile a zjistil, že na jedné jsou nevyprané fleky neznámého původu a na druhou si pro jistotu udělal flek špinavé vody ze žehličky sám.

První My little pony… Applejack!

Bonus dne ovšem byl, že Bíbí, celý den i celou návštěvu úplně v pohodě, začala asi půl hodiny po odjezdu babičky hicovat, teklo jí z nosu a z očí a bezvládně si po nás lehala. L. trval na tom, že si ji vezmeme do postele, takže jsem se vzbudila poměrně rozlámaná, možná díky tomu ale byla noc poměrně klidná. Předběhnu čas a prozradím, že v neděli horečky opadly a pěkně se osypala na zádech, zadku a hrudníku, takže tuším, že máme tu čest se šestou nemocí. (A já si pořídila ještě jednu jizvomodřinobouli na čele na linii vlasů, kdy jsem se pro něco shýbala před psacím stolem a… nějak jsem to nevypočítala.)

Nové sodastreamové lahve i sirupy jsem hned využila. Popravdě, když jsme před rokem dostali k nákupu notebooku i tenhle sodovkovací bazmek, měla jsem dost pochyby o využití. Ještě jsem kojila, což eliminovalo bublinkové nápoje, a odstavila jsem začátkem podzimní čajové sezóny. Normálně piju na žízeň nejradši vodu – ale ne v tropických vedrech, jaká jsou teď. To už začíná normální voda tak nějak žbluňkat v žaludku, pokud má pokrýt zvýšenou spotřebu… a nalít si skleničku něčeho perlivého a vychlazeného z ledničky je k nezaplacení. (Dávám jen půlku doporučeného dávkování sirupu a většinou to ještě ředím vodou z vodovodu, protože sladké pití nemusím, ale s troškou příchuti je to prostě zase úplně jiná liga.)

Na chodbu k nám se přistěhovali noví sousedi. Podle šeptandy Vietnamci. Šeptandu shledávám poměrně důvěryhodnou, protože celá chodba od začátku týdne smrdí jako nevětraný sklad vietnamské hadrárny a je to dost kentus. Snad kdyby tam bydleli bezďáci (oxymoron, já vím), bylo by to míň hnusné než ten nemocně-umělohmotně-zatuchlý smrad vietnamských šmejdů.

Když jsem začátkem týdne Briguli popotahovala ze hřiště domů pár set metrů snad půl hodiny, rozhodla jsem se, že je akutní čas na golfky – něco, co mi nebude vadit tahat na pěší procházku po okolí, v případě potřeby to unesu v jedné ruce, ale v případě opačné potřeby do toho nacpu ospalého/nespolupracujícího pidižvíka a dojedu s ním domů. Původně jsme měli jet k Petrovi a Lence všichni, ale těmi horečkami to padlo, tak tam L. zajel do Mníšku na otočku pro golfky sám. Ozkoušeli jsme je na malou chvíli dnes ráno okolo bloku, B. v nich poměrně spokojeně seděla a po pár minutách jsme mohli vyzkoušet i funkci sklápění do lehu 😉 Stanovila jsem si jako challenge samostatný výlet vlakem do Pardubic, a tímhle milníkem se jeho realizace významně přiblížila!

Nástup veder se prakticky kryl s nástupem Brigitčí nemoci, ale to neznamenalo, že jsme se jim vyhnuli. Máme okna na jihozápad a od druhé poloviny odpoledne do celkem pozdního večera máme z obou obytných místností saunu. Lehce pomáhá ráno vyvětrat a během dopoledne otevřít na ventilaci/mikroventilaci a zatáhnout žaluzie. Brigule, když nemůže ven (a ještě jí není dobře), samozřejmě zlobí a i když jí čtu, skládám si s ní lego nebo provozuju hudební vystoupení, prakticky nonstop vyžaduje „pááááhůůůů“. „Páááhůůůů“ spočívá v puštění pohádek na notebooku, popřípadě vydání iPadu, na kterém ale nevydrží dělat nic a zdá se, že jediným cílem její činnosti je „spustit co nejvíc aplikací“. Občas oboje dovolím, znatelně častěji, než mi našeptává mateřské svědomí, a znatelně méně často, než by se to líbilo Briguli, takže občas z toho šílíme obě. Už aby jí bylo dobře… a přišly ty mizerný bouřky s ochlazením!

V iTescu jsem si objednala i nějaké papírnické věci – A7 bloček je úplně boží na nákupní seznamy a penál za dvacku na všude se válející propisky – geniální…

B. už umí sfouknout svíčku i foukat do bublifuku. Taky si oblíbila chodit v našich pantoflích a poslední dobou se snaží sama se oblékat – dobře ví, že kalhoty, ponožky nebo boty patří na nohy, ale realizace jí ještě moc nejde 😉

Dočetla jsem První stříbrnou knihu snů a poslala jí Puffin spolu s „kaligrafickým“ dopisem neboli prvním reálným použitím svojí vánoční psací soupravy. Je to dost zvláštní pocit, něco mezi Shakespearem, Tedem Mosbym a (nejvíc) studenty podávajícími namočené pero ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše (nebo Škola základ života, tyhle dva filmy se mi vždycky strašně pletly). Bez mučení musím přiznat, že klávesnice je výrazně pohodlnější, ale zase – napsat nebo dostat dopis psaný opravdovým brkem (byť s nasazenou hlavou klasického pera), kdo z vás to má? 😉

Poslední dobou furt něco řešíme. Vyrazit s Brigulí na dovolenou, nebo ne? Jestli ano, tak na tuzemskou, nebo k moři? A k moři autem, nebo letadlem? Stěhovat se hned po dokončení našeho nového bytu? Zůstat na téhle straně Prahy a dočasně si tu pronajmout něco většího, aby mohl L. ještě nějakou dobu pohodlně dojíždět do Berouna a prarodiče to k nám měli blízko? Nebo zůstat ještě pár měsíců v tomhle bytě, když B. ve vlastním pokoji (hlavní motor stěhování) ve šprušlové postýlce UŽ nechat nemůžeme a na velkou postel, byť se zábranami, je asi JEŠTĚ malá? Pff. Našli jsme krásný byt v Motole, pár minut od zastávky autobusu, který jede deset minut k jedněm prarodičům, čtvrt hodiny k druhým a čtvrt hodiny do našeho stávajícího mateřského centra, které se mi – to jsem od sebe nečekala – taky nějak nechce opouštět. Jenže nový pronájem, to zas znamená uvázat se nejmíň na rok, protože jinak by nás nový majitel nejspíš sežral… a nikdo z nás si není jistý, jestli firma ve stávající podobě takovou dobu vydrží a L. jestli vydrží v ní. Leze nám to na mozek, i když třeba proti rozhodování Sedmi ohledně přesunu(ů) dvoudětné rodiny ze země do země kvůli porodu je to pořád čajíček 🙂

V neděli odpoledne se nám prarodiče nabídli s hlídáním, což jsme rádi využili – jen se v těch třicítkách špatně vymýšlelo, co dělat. Zrovna se ale vrátil Karel, náš svědek a Lvíčkův kolega, z Dubaje – a když jsme mu z auta zavolali, kde je, dozvěděli jsme se, že v Metropoli na nákupech 😀 Tak jsme ho vyzvedli, on jen dovezl auto na Břevnov bratrovi a jeli jsme na Anděl, na zahrádku do naší v poslední době už domovské Potrefené husy Na verandách. Karel si dal tuplák, já malé, řidič L. pampeliškovou limonádu (ale moc z ní nadšený nebyl). V určité perspektivě vypadala piva skoro stejně velká, ale vedle sebe rozdíl vyniknul… 😉

Promo Häagen-Dazs na Andělu – tož dobrý to měli

Stylovka, sladit cíga i zapalovač s popelníkem… 😉

Bývala bych tam klidně vydržela celé odpoledne, ale jednak mi už to jedno malé nepěkně stouplo do hlavy, jednak se Lvíček chtěl podívat na náplavku. Mně se moc nechtělo, protože mi bylo jasné, že moc stínu cestou nebude, ale nakonec jsem souhlasila a úžeh jsem chytla jenom maličký, asi za hodinu po návratu domů bylo po něm 😉

Odtahová služba? Why not přítahová služba? 😉

Když ji miluješ, není co řešit <3 jen zasyčela…

Náplavka byla moc pěkná, do jedné z hospůdek jsme si sedli na kofolu a po páté vyrazili domů: Karel na tramvaj z Palačáku, my po mostě, kde nás málem sejmula nějaká korejská turistka na skládačce, a pak kousky stínu mezi budovami došli na Nový Smíchov, do garáží a do auta.

A Lvíček zjistil, že někde vytrousil parkovací lístek.

Průšvih, žejo, protože zatímco jsme se pohodlně vešli do pěti hodin zdarma, za ztrátu se platí dva tisíce. „Vezmu to za někým,“ rozhodl se L., přilepil se jednomu vyjíždějícímu na zadek, šlápnul na to a projel pod závorou. Dost divný pocit a hromada adrenalinu, která ostře kontrastovala s pohodovým odpolednem, ale žejo… nula a dva tisíce, to je docela rozdíl 🙂 (Zvláštní je, že lístek dá L. vždycky nejdřív mně, aby měl při parkování volné ruce, a já se ho chci co nejdřív zbavit, protože se děsím, že ho ztratím. Tentokrát jsem měla takový pocit, že bych si ho radši nechala..

Jo, a po pressovači nám odešel i french press – všimla jsem si praskliny ve skle (naštěstí) těsně předtím, než jsem v něm zalila kafe. Takže nám už zbývají jen instant, turek a kavárny – urgentní motivace pořídit ten dripper 🙂

Tenhle týden byl docela nabitý – začalo to návštěvou maminky v pondělí odpoledne. Přivezla mi ovoce pro malou a novinku mezi ovoněnými kávami z Oxalisu, Pekanový koláč. Musela jsem přiznat, že fakt voní jako pletenec s pekanovými ořechy a javorovým sirupem, a chuť mě neuráží (ale na dlouhodobé pití si koupím asi zas něco v Sbux).

V úterý byla tradiční herna a po dlouhé době i 10,5měsíční Štěpánek. To dítě má tak hluboký modrý oči a umí s nima tak házet, že se mi pomalu podlamovala kolena. Během pár chvil jsem mnohem líp pochopila jednak Lvíčka, jak se může zbláznit a snést Briguš modré z nebe, když na něj svůdně zamrká, jednak vyprávění Puffin o specifikách mateřsko-synovského vztahu. Některé věci prostě fungují jenom mezi opačným pohlavím 😉

Na středu jsem se částečně těšila a částečně se jí bála – naše první velká cesta MHD. V sedmnácti měsících, no – do té doby jsem se bála a nevěřila si, že bych to zvládla, ale nabalila jsem všechno možné jídlo a pití, naložila Briguli do kočárku a vyrazily jsme. Nedostatek praxe byl znát, přijela jsem ke stanici s pětiminutovým předstihem, ale stejně mi kvůli čekání na výtah ujelo metro, a vzhledem k úplně šíleně pomalé plošině na Smíchovském nádraží pak i navazující tramvaj. Brigit se podle očekávání metro moc nelíbilo a na Lužinách jsem si ji musela vzít na klín, protože začala kvílet – kupodivu se bála. Zbytek cesty už byl v pohodě, na Smícháči jsem jí koupila pivní rohlík, nasedly jsme na další nízkopodlažní tramvaj a na místo srazu dorazily jen s pár minutami zpoždění. Podrobnosti nebudu vypisovat, prostě pár matek s kočárky a dětmi různého věku od novorozenců do tří let, dojely jsme Kinského zahradou k letohrádku, tam si pár z nás dalo kafe a prošly jsme na Petřín, kde se větší děti vyblbly na hřišti. Trvalo to celkem asi tři hodiny a na zpáteční cestě vytuhla Bríga hned v tramvaji (na místě jí spousta vzruchů bránila usnout), takže to už bylo v pohodě. Klidně zas někdy!

Ve čtvrtek jsem se probrala s pocitem, že na mě něco leze, naštěstí B. byla hodná a vydržela se skoro celý den zabavit sama (a když něco chtěla, bylo to jenom čtení knížek). Zato v noci na pátek se vzbudila v půl třetí a strašila až do pěti. Když jsem myslela, že se aspoň ráno trochu dospím, zatroubil ve tři čtvrtě na osm venku nějaký kretén na klakson, dítě bylo vzhůru („tůtů!“) a ze mě po 5,5 hodinách spánku chodící mrtvola. Dopoledne si popravdě řečeno vůbec nepamatuju a až potom, co dítě odpadlo a já asi na hodinu s ním, jsem byla schopná trochu fungovat a vnímat. Tohle se mi nestalo už dlouho…

Naštěstí večer čekala zasloužená odměna – večeře v Lokálu. Štěpán nám ho vybásnil („už jste byli…? Ne? Musíte.“), takže když se nám naskytla možnost hlídání přes noc, udělala jsem nám rezervaci a brala to už jako předčasnou oslavu svátku. Potom, co jsem si přečetla menu na netu, jsem trochu znejistěla, jestli si vůbec vyberu. Jasně, věděla jsem, že Lokál je vlastně taková naleštěná napodobenina klasické české hospody, ale přece jenom jsem zvyklá na trošku lehčí podobu české kuchyně. Jenže Lvíček kategoricky odmítá probírat jídelníček předem, tvrdí, že mu to kazí zážitek. Tak jsem pokrčila rameny a řekla si, že to nějak dopadne. Dala jsem si nakonec guláš z hovězích líček, Lvíček vepřový řízek s bramborovým salátem a jako předkrm napůl tatarák. Ten byl skvostně ochucený, ale mastnotou nasáklé topinky zasadily mému zažívání první ránu. Guláš byl vynikající, maso se rozplývalo a knedlíky jako od babičky… ale těžké to bylo, ne že ne, a já i L. jsme museli doma rozpustit mastnotu hruškovicí (solidárně jsem čekala na řidiče :)). Prostředí bylo taky hodně zajímavé (z ilustrací po zdech, představujících třeba plzeňské tanky, hotel Stal Inn nebo koloběh piva v přírodě, nešlo spustit oči), ale jako v pořádném lokále tam byl šrumec, randál a spousta pochybných individuí 😉 Jsem asi fiflenka, ale myslím, že jednou mi to stačilo. (Ale jestli tam půjdete, mají kromě piva výbornou oranžádu!)

Když jsme zaplatili, zbývalo nám skoro tři čtvrtě hodiny do dovršení druhé hodiny parkování (jo, jsme buržousti a jelikož pršelo a ještě jsme vezli dítě k babičce, jeli jsme na Republiku autem). Rozhodli jsme se v Palladiu podívat po jarní bundě pro mě a byli jsme úspěšní – v C&A. Mám prakticky všechno buď odtamtud, z M&S nebo z Camaïeu, už je mi to úplně blbý 🙂

Je zelená. Máma ve mně vypěstovala komplex stran nošení zelené – o všem zeleném prorokovala, že v tom budu vypadat jako kyselá okurka. Takže jsem si ji nejdřív vyzkoušela, pak sundala, pak vyzkoušela znova a zjistila, že to ale není vůbec zlý!

Cestou zpátky pršelo. Přímo lilo. Měli jsme puštěné rádio a hráli tam přesně do té deštivé nálady, takže se nám vůbec nechtělo domů, naopak – ještě se jet někam projet. Tenhle pocit se hrozně špatně popisuje někomu, kdo ho nezažil; sama jsem ho nezažila několik let, myslím, že od té doby, co jsme prodali Miatu. Bez říkání jsme projeli křižovatku před sídlištěm bez odbočení, dali si párkilometrový okruh po okolních obcích a mně bylo tak nádherně, jako už dlouho ne.

Druhý den ráno (konečně pořádný spánek!) mě L. odvezl na Výstaviště na Svět knihy, o kterém jsem psala včera, a jel za Brígou, já dorazila tramvají na oběd. Odpoledne propršelo a my naprosto vytuhli. To bylo počasí, kdy bychom v Irsku směle zůstali až do večeře v posteli s knížkou nebo notebookem a velkým hrnkem čaje, což jsme taky měli bohatě natrénováno. Jenže jsme byli v Česku a měli na hrbu protivné, málo vyspalé dítě, takže to byl spíš takový hodně polovičatý výtuh 🙂

PS: Moje úlovky ze Světa knihy:

Pro B.: knížka do vody, „šoupací“ Malá rybka, klasika Mraveneček, říkadla, dvě klasické pohádky a kotěcí příběh od Mileny Lukešové. A ty omalovánky.

Pro mě: prosincová XB-1, nějaké vzorečky, kupón na stáhnutí ebooku o Hitlerovi a kupón na výpůjčku zdarma, slevové kupóny na Bux a do Dobrovského a moje guilty pleasure…

Brigitka si oblíbila cédéčka a kazety s dětskými písničkami – ať už je to Bambini di Praga, nebo anglické Disney CD z Tesca. Když se jí je snažím pokoutně přepnout na rádio – tanyny jako tanyny – rázně protestuje. Včera mě dotáhla za ruku ke skříňce s věží a trvala na puštění cédéčka. Nejvtipnější je, jak je netrpělivá a minimálně u prvních tří předělů mezi písničkami po půlvteřině zpozorní a pak nervózně kňučí/heká, dokud nezačne hrát další. Trochu míň legrační je, že jí došlo, že lidské oči jsou totéž co oči u plyšáků nebo namalovaných zvířátek, takže je bohužel stejným způsobem označuje. Nenadálé píchnutí do oka doprovázené provoláním „očííí“ příliš nenadchne. Taky nás komanduje. Čím dál víc. Dneska popadla svetr s tučňákem, došla k balkónovým dveřím a zavelela: „Ve! Tutí!“ (Ven!, Tučňák = oblíct). Přetáhla si ho přes hlavu, ale ruce do rukávů strčit ještě neumí, tak se obrátila k L. a poručila: „Paci!“

Dneska jsme jí objednali rostoucí židli. Je už nejvyšší čas.

Odpoledne jsme byli u kamarádů s ročním chlapečkem. Je úplně jiný než Brigule, klidný, rozšafný jedlík, ale fascinoval mě tím, že kromě „ne“ bylo jeho jediným verbálním projevem krásné vibrační „rrrrrrrrrr“. Cesta z Mníšku ale byla za trest: R4 před svedením do jednoho pruhu dva kilometry stála a ani pak to nebyla žádná hitparáda, B. to naštěstí prospala…

A večer mi Lvíček spravil kazetovou mechaniku na věži. Není nad to, mít doma inženýra – zjistila jsem totiž, že minivěže s kazetovou mechanikou už se ani nevyrábějí, a u radiomagnetofonů je situace jen o málo míň bídná…

Doufám, že tohle je výjimka a ne pravidlo. Příhodné věci se snažím cpát na Twitter, ale ne všechno se tam vejde (ať už délkou nebo tím, že to není až tak strašně úderné a vtipné) a to dítě je týden od týdne zábavnější. Obávám se, že za pár měsíců z ní bude šílená hláškařka.

V pondělí jí bylo 17 měsíců a šly jsme na hřiště. Holčička v podobném věku jí zaboha nechtěla půjčit ani jednu hračku a ještě zkonfiskovala ty její. Briguli to nevadilo, ale chtěla si na práci vzít jednu lopatku, holčička ovšem odmítala vydat obě. Jala se zasahovat její babička, vysvětlovala jí, že musí vrátit, že ta jedna ani není její… a B. to pozorovala, vnímala, že holčičce něco vyčítají, zvedla prst a prohlásila: „Ty ty!“

Co se umí pojmenovat, začali jsme jí z velké části říkat Bíbí anebo odvozeninami (Bibina, Bibule apod.). Kromě toho, že ví, jak se jmenuje, se taky pozná v zrcadle – ve vaně na sebe dělá opičky do nerezového špuntu od vany a na dotaz „kdo to je?“ odpovídá „Bíbí“. (Když jí ale ukážeme její fotky z doby, kdy byla maličká, reaguje bezelstně „mimi“.)

Večerní rutina mívá stereotypní konec: nechce ven, dokud se jí nezeptáme, jestli chce Partysaura. To se postaví ke kraji vany a začne komandovat: „Ve! Bum bum! Pata!“ = Ven, osušku s medvědem a Partysaura…

Ve čtvrtek uviděla na procházce golfky. Doma má malé plastové golfky pro panenku, takže její první reakce bylo potěšené „Nána!“ Pak kočárek přejel, uviděla do něj zepředu a překvapeně se opravila: „Mimi…!“

V pátek nám usnula cestou ke kosmetičce (ve tři čtvrtě na čtyři), spala přes hodinu a noc byla strašná – usnula po deváté, zase strašila v noci a byla brzo vzhůru. Když jsme jeli v sobotu z Lán kolem páté, snažila jsem se ji udržet vzhůru, jak to šlo, ale stejně asi deset minut před domovem odpadla. Nemilosrdně jsme ji po příjezdu probudili a postavili na nožky, ať si dojde do bytu; nesla to celkem statečně a i když byla večerka zase posunutá, vzbudila se jen jednou (až v půl páté) na mlíko a pak nás ještě nechala spát až do osmi! Už bych ale fakt brala ten extra pokoj a začít s vysvětlováním, že mlíko uprostřed noci je overrated. Jednu dobu už jsme ho tedy málem odbourali, ale posledních pár dní se vždycky vzbudí s brekem a pronásleduje mě do kuchyně, kde se mě drží za nohy, dokud ho nepřipravím…

Ve čtvrtek na Okoři i v sobotu v Lánech krásně ťapala, už ujde docela kus. Pokud člověku tedy nevadí se každý metr zastavovat nad klacíčkem, kamínkem nebo kytičkou 🙂 Když to ale střídáme s chůzí za ruku, motorkou a v případě nouze kočárkem, jakžtakž to jde. V cukrárně pod Okoří dostala taky svého prvního vlastního nanuka. Ne, že bychom jí s ním nepomohli, ale odjídala statečně – vanilková, to je její…

Oblíbila si vyhazování věcí do koše – to už jsem psala, ale teď k tomu přidala i slovní doprovod „košššš“. Takže když najde smítko nebo když odhodíme zabalenou použitou plenu, po sundání z přebalováku ji popadne a s pokřikem „koššš“ si to metelí ke koši. Řečnické otázky ovšem stále ještě nedává 😉 včera večer si významně lehala v obýváku na polštář, který shodila z křesla na zem. „Copak se nám asi snažíš naznačit,“ bavil se L., načež B. „pro blbé“ vysvětlila: „Hají!“

PS: A z čeho máme radost – začala být konstruktivní. Umí už postavit až pět kostek na sebe a skládat dohromady i lego. Osvěžující změna po měsících a měsících boření…