Myslela jsem, že včera večer sesmolím popisky a blog. Jenže Brigule řekla ne. Že jí budu číst nebo „vyprávět“, což je hit poslední doby (jak byla u babičky, jak jsme byli v zoo, jak se poblinkala v autě…), s tím jsem neměla problém, ale pak na mě padla únava, B mi pohostinně nabídla místo v postýlce… a pak střih, ve tři čtvrtě na jedenáct Lvíčkův pobavený obličej nade mnou. Už je to poměrně dlouho, co se mi to stalo naposled, ale co… Stejně jsem si chtěla jít brzo lehnout, tak jsem si jen vyčistila zuby a šla pokračovat v krasojízdě. Když jsem se vzbudila, venku svítalo, já neměla ponětí o čase (budík v ložnici přestane svítit ve čtyři, což jsem nikdy nepochopila), pozdější extrapolací jsem vydedukovala, že to mohlo být kolem půl šestý. Asi za půl hodiny vstal i koblih a jelikož dneska usnul v osm, očekávám něco podobného, tak to trochu zkrátím 🙂 Přesněji řečeno asi rovnou skončím, protože stěžejní věci jsem napsala minule a třeba lingvistický rozbor Vikoušova počínajícího řečnění může velmi klidně počkat. Já zas něco sesmolím „mimo pořadí“ na hřišti nebo na procházce 🙂

Fotky zde. Nějak mě děsí, že i když už B chodí dva dny do školky, nestíhám furt v zásadě podobně. Co budu dělat, až mi začne práce?!

PS: zdá se, že teploty konečně klesají a za dva dny má přijít studená fronta! Konečně si dám burčák bez pocitu, že mi zkvasí a vybuchne ještě cestou do pusy 😀

Minulý týden jsme se pěkně zajeli – pondělí všichni v Králíkovi v rádiu, od úterka do pátku Bibi ve školce, já vykydávala ty nejhorší resty za dovolenou a těšila se, jak budu ode dneška zase pokračovat. Jenže v neděli… ale popořadě.

Ještě jsem nezblogla týden mezi dovolenou a výročím, a jak koukám na fotky, v zásadě není co. Snad jen sobota, kterou jsme strávili v Chuchelském háji na hřišti a v zoo a konečně jsem měla pocit, že si to užívají oba, a ne že Vikouše někam odvezu v kočárku, vyklopím, on tam bloumá, nasvačí se, zase ho naložím, uspím a jedeme domů. Velkou část cesty ušel mimo kočár, je to zase už úplně o něčem jiném. Fotky tady.

V pondělí jsme tedy podnikli výpravu do Králíka, kam jsme měli od Lenky voucher. Cestou tam byli oba hodní, Bibina byla v šoumenském módu, takže jsem umírala z jejích hlášek a scének. Překopíruju některé, co jsem cestou v slzách reprodukovala na hangoutech L.:

B má s sebou ovci a říká jí, že se maminka podívá na počasí: „bude pršet, ovečko, no, bude buřina! Za čtyzi minuty!“ Zasměju se a „no tomu se ovečko fakt nesměj“ 😀

Ta samá ovce figurovala i ve scénce v metru, kdy jsme si povídaly o zákazu procházet mezi vagóny, paní na sedačce naproti nás odposlouchávala (no, nešlo neslyšet) a když začala B interpretovat „ovečka říká, že se tam nesmí chodit!“, neudržela se a ohodnotila „to je ale chytrá ovečka!“ Brigule sebou škubla, jak nechápala, že ji může poslouchat taky někdo cizí, zadívala se na paní, vyšpulila spodní ret a zbytek cesty metrem už nepromluvila 😀

-hele, Bibi, tady je ten králík! (mají tam klec s reálným králíkem-maskotem)
-a proč jsi ho sem dala?

Hlášení v tramvaji: příští zastávka Štěpánská
-co to má znamenat? Tady bydlí Štěpánek? (spolužák ze školky 😀 )

Plakát s alzou „a co dělá?“ „Seřezává ceny, dělá akci, aby to bylo levnější“ „a pustíme si ho doma?“ Facepalm… Reklamy na YouTube…
Alza by měla udělat animák…

(konečná v metru): „prosíme vystupte“ „proč oni prosí?“ Ta mě zničí dneska 😀

Vyloženě na poslední chvíli se k nám přidala kamarádka s dvouletou Aničkou a čtyřměsíční Terezkou a já byla v šoku, jak může být miminko hodné 😀 dokonce jsme si díky personálu herny celkem i popovídaly! Děti si pohrály, pak jsem jim objednala velké těstoviny arrabiata rozdělené do dvou mističek (mladý pán se vyžaduje krmit sám, díky čemuž u nás často vzniká paradoxní situace, že mu dám misku, vidličku nebo lžíci a nechám ho osudu, zatímco tu starší kráčmeru krmím… no do maturity to snad nebude) a po obědě jsme pomalu vyrazili domů. Viki v tramvaji usnul a já doufala, že založíme tradici.

Od úterka do pátku chodila B do školky a po školce jsme ještě chodili na hřiště, nebo na zmrzlinu, nebo obojí a užívali si nečekaně teplého konce léta. V sobotu výlet do Berouna a v neděli ráno do Hvězdy. Cestou z Hvězdy usnuli oba, bylo poledne a já byla v příjemném šoku – takže doma v klidu uvařím oběd, odpočinu si (výjimečně jsem měla uklizeno, takže žádné vykydávání Augiášova chléva a dodělávání restů), možná se s Lvíčkem na něco podíváme a večer půjdou spát oba taky brzo, takže večer pro sebe!

Jeden blok před vjezdem do garáže se Brigule probudila a začala zvracet. Vyhodila snídaňový termix naředěný asi půllitrem mléka a zeblila (to se nedá jinak říct) celou svoji čtvrtinu auta. Místo odpočinku jsem hodinu Vanishem a Sanytolem drhla dětskou sedačku i autosedačku (zaplaťRenault že jsou vyndavací!) a Lvíček auto, které ještě celé pondělí do nákupu neutralizátoru pachů smrdělo jak průjezd za hospodou. To jsme ještě pořád mysleli, že to byla kombinace špatné snídaně a houpaček. Večer se vrátila z procházky s L. se stížnostmi, že chce spát, a teplotou asi 37,3. Takže místo pondělní výletové tradice jsme byli doma, dneska jsme byli doma taky, Vikouš usíná o dvě hodiny později, protože není vyběhaný a nemůžu ho ani vyvézt v kočárku, oba si kradou výtvarné potřeby a na střídačku řvou, protože by nejradši koukali na televizi a z 90 % se neshodnou, na jakou pohádku/pořad. Chceme, aby B bylo dobře aspoň dva dny, než se vrátí do školky, a ze mě se do té doby asi stane alkoholik 🙂 a zrovna, když L. ocenil, že už mi snad konečně skončila laktačně-batolecí mateřská psychóza! Ale o tom zas příště.

Fotky zde.

Hezké září přeji 🙂 počasí se sice rozhodlo vzdorovat a přes den je to klidně skoro na plavky, ale rána a večery jsou už krásně, příjemně svěží. Můj vedoucí diplomky mi v konzultačním mailu před odevzdáním napsal „září je krásný měsíc k toulání, ale smutný k práci“. No, s batoletem, co čerstvě začalo vzdorovat v kočárku, toho moc nenatoulám, a co týče práce, v úterý jsem si byla rozložit poslední měsíc rodičovského příspěvku do února 2019, takže teoreticky mě má milý stát na krku ještě dva a půl roku. Takže září budu používat na chození na hřiště a po Zličíně, dokud to ještě jde, uklízení a doufejme, že i psaní.

V půlce srpna měl Lvíček druhou dovolenou a stejně jako tu první, stejně jako minulý rok a i ten rok předtím, jsme ji strávili zcela v duchu moderního trendu, kterému se věnovalo letní číslo ČiliChili. Totiž „staycation“, česky možná „domalená“, dovolená, kdy nikam neodjíždíte, ale jste doma, odpočíváte a jezdíte na výlety. Takoví my jsme hipsteři… Držíme se trendů, které jsme ani neznali, a to jen z toho důvodu, že se nám nechtělo někam se hrabat se dvěma relativně necestovacími dětmi a půlkou domácnosti. Pro mě starosti s dovolenou s malými dětmi bohatě převáží relaxační a poznávací efekt. Opatrně uvažujeme o nějakém lastminutu příští září, ale poslední čtvero letních sezón jsme strávili v režimu „spíme doma, jezdíme na výlety“ a bavilo nás to myslím všechny. (Jako jo, už bych někam jela, ale ten příští rok to bude tak akorát, aby mě nekleplo z lovení batolete z jezírek, bazénů a moří.)

Lvíčkovu dovolenou jsme začali piknikem v Nymburce a nedělním Cyklohráčkem, o kterých jsem už psala. V pondělí přišel zlatý hřeb (radši dřív než později 😉 ) – Mirakulum, o kterém Bibi mluvila téměř nepřetržitě už od letošní první návštěvy. Užili jsme si to zase všichni – a pro unavené rodiče mám tip, červený stánek cestou od hradu k lanovkám a tankodromu má lepší kafe než leckterá plnohodnotná kavárna.

V úterý jel L s B sám do aktivního lesoparku v Řepích a my s V jsme si dali odpočinek u nás na hřišti, na středu jsme měli zase v plánu „celodenní“ výlet, tzn. „uspat zvěř v autě cestou domů“ – chtěli jsme se podívat do místa našeho někdejšího bydliště (zpětně pořád nechápeme, jak jsme tam vlastně mohli skončit?) – do Měcholup. Bibi obešla po svých prakticky celou přehradu, dali jsme si oběd v Hostivaru (skvělé menu, pivo i obsluha!) a děti se tam na zahrádce šťastně zprasily od hlavy k patě 🙂 vtipné bylo, že jsme ráno přijeli, zaparkovali a chtěli si popojet autobusem ke vchodu do lesoparku, i dorazili jsme načas na zastávku a já si říkala, že se radši podívám… „Jak se jmenuje ta zastávka?“ „Newtonova!“ „Hm, tam to ale jede z opačný strany… A zrovna teď“ 😀 tak jsme si zapřebíhali s golfkama Hornoměcholupskou, ale stihli jsme 🙂 Kromě toho jsem ještě odpoledne v Blatničce zastavila Lvíčka, který ve snaze vybrat z několika párů dvě boty nezamatlané od lepidla nezpozoroval, že svršek je sice stejný, ale podrážky má jeden pár světle a druhý tmavě šedé 😉 Mamule saved the day!

A ve čtvrtek následoval zoopark Zájezd, který si opět překvapivě užily obě děti. Bibina, kterou před měsícem v trojské zoo nejvíc zajímaly prolézačky, lanovka a tramvaj, strávila desítky minut pozorováním opic a chameleonů, Viki ušel celou cestu z kontaktního oddělení zpátky k hlavnímu vchodu. Kdyby ještě s námi rodiči souzněl v tom, kam a kdy se půjde, mohli bychom brzo kočárek zrušit 😀

Pátek jsme měli s Viktorkem zase pro sebe, Brígu zničil Lvíček pěším výletem na Bubovické vodopády a v sobotu přišel Den L, o kterém už jsem psala tady – a o neděli pro změnu zde.

Fotky z domalené zde! Krotila jsem se a je jich… rozumně. A omezuju dál 🙂

Do úterka byla Pidižvína u babičky, tak jsme se s Vikim v pondělí vydali do Šárky a užili jsme si to. Ale popravdě byl stejně trochu mrzutej ze všech přesunů kočárkem, je to prostě ještě malý pívo. Za rok už by měl být v podstatě plnohodnotným členem rodinných výprav 🙂 ale už teď je to mnohem víc fajn než třeba ještě na začátku léta. Prostě rok a půl, taková hranice miničlověka.

Překvapilo mě, jaká byla většinu týdne zima. Abychom se chápali – mně to vyhovuje milionkrát víc než loňské pětatřicítky, ale tenhle týden už to fakt nebylo ani léto, ani babí léto, ale regulérní studený podzim. Loňské léto bylo jednoznačně nejteplejší, jaké jsem zažila, a tohle je zas bez debaty nejchladnější. Už skoro čtrnáct dní jsem schopná myslet jen na koledy, martinskou husu a burčák.

Fotky i s komentáři, překvapuju se. Ale spousta restů ještě zbývá a jestli budu dál psát takovéhle recenze, budou ještě narůstat! Zabrala mi asi hodinu, a to nepočítám samotný čas na čtení 😉 ale jsem hrozně ráda, že jsem se k něčemu takovému dostala. Při psaní jsem přímo cítila, jak se roztáčejí zarezlá kolečka v mozkovně. Ono je něco jiného takovéhle šudlání na blogu, kde může člověk psát kilometrové věty, neustále se opakovat a třikrát v jedné řádce napsat jakoby, a na druhé straně snaha o seriózní a objektivní text. Snad nebyla poslední, držte mi palce.

A držte mi palce i s Lvíčkovými sobotními narozeninami. Ať všechno klapne. Třicetiny má člověk jenom jednou za život a já k těm svým dostala pozitivní těhotenský test – to se přebíjí stěží (a opičit se nebudu… :D)

Koukám, že jsem měla kliku, že jsem stihla ty letní resty zpublikovat minulý týden. Teď je už totiž Picasa v háji 🙁

Přečetla jsem Harry Potter and the Cursed Child. A byla jsem požádaná o recenzi, kterou jsem stejně plánovala napsat na blog… tak se o ni podělím odkazem, až/jestli to vyjde.

Fotky tentokrát už na Fotkách Google a nikdy jinak 🙁

Nevěřila jsem, že to kdy nastane, ale dokázala jsem to – fotky za 24. až 30. (aktuální) týden. Zase bez titulků, ale když to nezpublikuju teď, tak už nikdy. Doháním je ale, teď jsem někde u toho 24. 😀 Díkybohu za propršenou neděli, krásně jsem si odpočinula (i když nevylítané děti nám oběma lezly po hlavě) a dohnala tenhle poslední rest. Ale abych byla upřímná, nebýt toho, že si tchyně vzala ve středu na dopoledne i odpoledne Viktorka a ve čtvrtek si do soboty odvezla Bibi, pořád bych vězela po krk v bahně nestíhání. Díky tomu mám v celkem použitelném stavu komoru, odžehleno a taky jsem zrušila polici s cédéčky a všechny je z originálních krabiček přesunula do pouzdra (když už se jich teda k nelibosti Lvíčka nechci vzdát a za posledního půl roku jsem si minimálně 3/4 z nich aspoň jednou pustila :D)

A co jinak?

Pro své milé čtenáře, hlavně pro Marcelu, mám díky Lvíčkovi KONEČNĚ možnost zapnout si upozorňování na odpovědi k vašim komentářům.

Vikouš mi v týdnu shodil notebook na zem, což neunesl hořčíkový kryt. Lvíček mi to zalepil elektrikářskou páskou, ale kdybych neměla SSD disk, tak už bych musela rozbíjet prasátko.

Abych ho zas jenom nepomlouvala, asi tři nebo čtyři noci z uplynulého týdne zvládnul bez mlíka! A jednou mě vzbudil strašně krásně – mohlo být tak kolem čtvrté, a on se postavil v postýlce, nahnul přes žbrlení a pohladil mě 🙂 vzala jsem si ho k sobě, objal mě kolem krku a usnul.

Včera jsem byla na návštěvě u neteře s tříměsíčním chlapečkem. Baráček zoufale nevybavený na batole, pořád jsem mu musela být za zadkem a zachraňovat. Hlavně jsem si ale uvědomila, za jaký nás museli mít mastňáky – tohle je domácnost hipsterů, chlapečka látkujou a bezplenkujou, hacka a šátek jsou samozřejmostí, domácnost nacpaná mandalami, motivačními vývěskami a raw kuchařkami, kafe zásadně filtrovaný… já vím, že to nemusí souviset a mohla bych si tak připadat i mezi vrstevníky, ale tohle je prostě jiné. Prostě z toho je cítit, že je to jiná generace, oni to žijou, oni to tak cítí, a já si připadala strašně staromilně, zakysle a staře 😀 Ne kvůli nim, oba byli hrozně milí, ale z těch tisíců zážitků „oni už jsou starý“ s rodiči a tchány, kdy jsem se teď přistihla ve stejné situaci, ale na opačné straně barikády. To to začalo brzo!

A zjistili jsme, že Bibi umí mrkat jedním okem! Úplně profesionálně – druhé víčko se ani nehne. Nad její mimikou se musím sklonit, snad aspoň v dosáhnutí jazykem na nos mám před ní ještě náskok 😀

Fotky pro nadšence (prezentace kdyžtak dodělám, až budou popisky):
24. týden
25. týden
26. týden
27. týden
28. týden
29. týden
30. týden